OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Do vysočanské kůlny dorazilo velice zajímavé jméno. Nebudu tvrdit, že GEVURAH znám od samého počátku jejich kariéry, ba právě naopak, objevil jsem je až po vydání druhého alba "Gehinnom" a následně si zpětně nastudoval jejich starší tvorbu. Kanadské duo se věnuje black metalu, na který mé ucho slyší, konkrétně black metalu, který v sobě kombinuje odtažité disonantní postupy a okultní atmosféru, ale současně nezapomíná ani na melodickou stránku věci.
Na akci dorážím trochu později, tou dobou na pódiu už několik málo minut poletuje MŮRA. Kapela je zahalena hradbou dýmu, zpoza níž na nás útočí temný lomoz z hlubokých slují. Pečlivě zvolená garderoba (basák byl v dresu INNUMERABLE FORMS) výtečně korespondovala s hudbou, neb MŮRA zasvětila svoji tvorbu masivnímu doom/death metalu, který kdysi krásně definovali zejména INCANTATION. Hoši však sázejí na jeho ještě více extrémnější / primitivnější formu (tím nechci říci, že by první alba INCANTATION s Craigem Pillardem za mikrofonem byla, kor v té době, kdovíjak učesaná). Osobně jsou mi tóny znějící z hlubin plesnivých jeskyní vysoce sympatické, neb rád naslouchám nejrůznějším skřekům izolovaných tlup jedinců rodu Homo habilis a tlukotu jejich primitivních nástrojů. Z tvorby pravěkých sběračů z Prahy jsou cítit obhroublé rituály made in GRAVE UPHEAVAL, IMPETUOUS RITUAL a nebo nejhrubší polohy SPECTRAL VOICE. Jakožto oddaný sluha prašivého doom/death metalu jsem si set užil a od pódia odcházel spokojen, mimo jiné i díky slušnému zvuku.
Pokud mluvíme o kapele, která je v mém přehrávači častým hostem, určitě nejsou na pořadu dne rozpravy o VORTEX OF END. Od Francouzů jsem slyšel kdoví jestli dvě desky a zcela určitě jsem z toho tenkrát nelezl po stropě mého pokojíčku. Francouzi vyměnili pohřební svíčky od MŮRA za jakési stojany/kotlíky, zažehli oheň a rozjeli ten svůj black s občasnou deathmetalovou příchutí. Jelo se rychle a zběsile, došlo na sympatické oldschoolové DM vsuvky i skutečně syrové nástupy (vzpomněl jsem si na ANTAEUS), jinak jela klasická blacková bruska na plný výkon. Leč všechno mi to tak nějak splývalo v jeden celek. U pár skladeb by to ještě nevadilo, nicméně po půl hodině už jsem vrhal netrpělivé pohledy na hodinky. VORTEX OF END nechyběla energie a nasazení, o to více ale scházel moment překvapení, něco, co by mě vytrhlo z letargie a donutilo mě doma poslechnout jejich třetí i čtvrtou desku a současně poděkovat, že mi koncert v Modré Vopici konečně otevřel oči a uši. Nicméně nestalo se tak nejen u mě, ale i u nižších desítek návštěvníků, kteří konec setu VORTEX OF END raději přečkali venku na lavičce.
No a pak přišlo to, na co dorazila velká většina příchozích. V odhadování návštěvnosti nepatřím k nejsilnějším, přesto zariskuji a odvážím se tipovat, že toho večera vážilo cestu do klubu nějakých sto účastníků. Osvětlení na pódiu se mění i tentokrát a kotlíky nahrazuje dvojice sedmiramenných svícnů. To samozřejmě není náhoda, neb GEVURAH se ve svých textech zabývají židovskou mytologií. Na pódiu nejprve nastoupí tvůrčí dvojice, tedy Xavier Berthiaume a Arnaud Labelle, která před zahájením živé produkce ještě absolvuje jakýsi soukromý rituálek. Sympatické. Koncertní sestavu kapely doplňuje ještě bubeník Dominic Nucciarone a baskytaristka Cyntia Paré. Nejsem silný ani v odhadování míry, ale myslím si, že rozdíl výšky Cyntie a její baskytary byl maximálně tak 20 centimetrů ve prospěch první jmenované. I přes tento hendikep je nutno říci, že z GEVURAH sálalo ohromné charisma, bylo cítit, že na pódium právě nastoupilo něco nevšedního (to platí zejména o obou hlavních protagonistech). Předpokládám, že kluci z VORTEX OF END v zákulisí vytáhli notýsky a horlivou rukou učinili spoustu poznámek, neb zrovna z jejich nástupu nějaká vážnost, autorita či dokonce vznešenost opravdu nečišela. Jsem rád, že během setu došlo na moji oblíbenou dvojici z „Gehinnom“ a sice „Blood-Soaked Katabasis“ a „Towards The Shifting Sands“. GEVURAH po celou dobu vystoupení neúprosně tlačili, ale zároveň neztráceli na pestrosti. Kanaďané na jedné straně presentovali epickou stránku (nejde si nevzpomenout na BEHEMOTH), aby následně důkladně zatemnili závěsy a překlopili se do zlověstných atmosférických poloh AOSOTH či odtažitě-disonantních forem klasiků DEATHSPELL OMEGA. Navíc disponovali výborným zvukem, vše bylo krásně čitelné a muselo všechny přihlížející královsky bavit až do čtvrt na dvanáct, kdy se vystoupení GEVURAH uzavřelo.
Celkově tedy pražskou zastávku tour hodnotíme následovně: snídaně velmi slušná, oběd pak slabší, trochu nedochucený. Večeře však byla regulérní panská hostina. Kapely si dosaďte sami, věřím, že to zvládnete. Závěrem pochvala i pro Obscure, kteří se nebáli vsadit na nepříliš známé jméno. Ti, kdo přišli, nemohli litovat, neb set GEVURAH určitě patřil k tomu nejlepšímu, co jsem v rámci blackmetalových představení za poslední roky v pražských klubech viděl.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.