LEECH - Sapperlot
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Stejně jako v několika minulých ročnících našeho oblíbeného festivalu se i letos hlásíme přímo z místa dění a přinášíme šest aktuálních dojmů, které se zaryly do paměti při druhém dnu Brutal Assaultu.
Za ultimátní živelnou prezentaci prohnilého, na kost ohlodaného old schoolu. Za důkladné objasnění všem mlíčným ročníkům, kde hledaly (a hledat nadále budou) současné "cavernous" OSDM kapely svůj nejdůležitější zdroj inspirace. Za znovu si uvědomění toho, jak nadčasovou kapelou INCANTATION vlastně byli. Za četné výlety do raných devadesátek a mráz po zádech při "Blissful Bloodshower" a hlavně magické "The Ibex Moon".
Za nejlepší THRASH dne. Za bezchybnou instrumentaci a dokonale čitelný zvuk. Za schopnost udržet zběsilé tempo po celou hrací dobu. Za ohromný entusiasmus, s jakým to celé bylo odehráno. Za výborně fungující souznění s publikem a do dokonalosti dotažený oční kontakt s fanoušky.
Za překvapivě výborné vystoupení i pro někoho, kdo tomuto žánru příliš nehoví. Za vkusné a podmanivé melodické linky. Za vyváženě namixovaný poměr mezi sladkobolností a drsňáctvím. Za bezvadně provedené zpěvné pasáže. Za poznání, že melodický metalcore nemusí být vždy jen povrchní a na efekt dělaná muzika.
Za komorní stonerovou masterclass. Za důstojné šediny a proměnu Octagonu v marylandský motorkářský bar. Za to, že co Scottu „Winovi“ Weinrichovi sebral pánbůh v oblasti chrupu, mu ponechal v oblasti charismatu a vokálního projevu. Za ten pocit, že před vámi stojí chlap, co vás v další vteřině buď obejme, nebo na vás vytáhne brokovnici. Za to, že se hodinu z gruntu uctívalo jediné skutečné božstvo – riff. Za nula scénických efektů a stoprocentní bigbít.
Za podmanivý jižanský bigbít. Za nesmírně pozitivní energii pryštící z pódia do davu. Za Johna Baizleyho a jím řízený circle pit. Za Ginu Gleason a její kytarovou hru. Za stylově rozkročené skladby, které v živém provedení doslova narostly do krásy.
Za famózní návrat do pevnosti, kde Satyra kdysi na pódiu u mikrofonu vystrašil Phil Anselmo s flaškou Jacka v ruce. Za zpěvákovu přísně metalovou image s džískou předpisově přes křiváka. Za Frostův precizní náklep, jehož jednotlivé údery vedl s razancí filmového siláka Bombaaty z Conana Ničitele, jemuž se také začíná čím dál tím víc podobat. A za jedinečný setlist jako z říše snů, z nějž nešlo uhnout ani na sekundu.
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Futuristický black metal, tentokrát s hodně experimentálními vlivy, které připomínají jiné projekty principála Colina Marstona, hlavně BEHOLD THE ARCTOPUS a DYSRHYTHMIA. To ale nic nemění na tom, že KRALLICE jsou silně znepokojiví a atmosféričtí.
Důstojné rozloučení s producentem Stevem Albinim. Album, které musí přijít v ten správný čas. Ačkoliv je kompozičně klidnější a dá se říci že i více monotónní, tak se mi hodně líbí spojení pocitu naděje, smíření a melancholie, které z něho prýští.
PANZERFAUST dech nedošel, ba právě naopak, tetralogii "The Suns Of Perdition" totiž uzavřeli zcela triumfálním způsobem. Komplexní, chytře poskládaná deska, která vrcholí ve své druhé polovině. Takové "The Damascene Conversions" se prostě nejde nabažit.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.