Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Festivalový hrací plán umí být někdy velmi neúprosný. Své o tom mimo jiné určitě vědí i američtí HEATHEN, kteří měli letos tu čest zakončit hudební produkci na dvojici hlavních pódií, a přesto museli zápolit s masivním úbytkem diváků, kteří se to takříkajíc rozhodli zabalit po setu jedné z hlavních hvězd letošního ročníku festivalu Brutal Assault – polských BEHEMOTH. Kapela v té chvíli na pódiu podávala velmi energický výkon a zbytky posledních věrných tak musely vyjádřit spokojenost s dalším nadmíru vydařeným thrashmetalovým setem.
Jestli něco výrazně symbolizovalo hudební náplň ročníku s pořadovým číslem 27, byla to plejáda skvělých thrashmetalových kapel, jež svým tradičním pojetím kovové muziky doslova vyšperkovaly jeho dramaturgii. Pro mě osobně vlastně byl pás thrashových kapel, jenž se táhnul jednotlivými hracími dny, jedním z největších lákadel letošní soupisky, a přestože mi jeho významná část díky nevhodným termínům některých vystoupení unikla, tu zbylou jsem si náležitě užil. A minimálně v jednom případě úroveň spokojenosti ještě prekročila očekávanou hodnotu.
Řeč je o amerických FORBIDDEN – veteránech proslulé Bay Area scény. Ti se vždy řadili spíše k techničtějším a „přemýšlivějším“ než nutně silovějším kapelám. Na tomto tvrzení asi není důvod cokoliv měnit, ale energie a nasazení, které skupina předvedla v Josefově, ji okamžitě staví na piedestal mezi ty nejnašlapanější thrashové matadory. Sestavu, která se v ono čtvrteční odpoledne předvedla josefovskému publiku, můžeme bez okolků pojmenovat jako all-star radu starších. Za bicími Chris Contos, který si, doufejme, právě v těchto dnech připomínal 30 let od svého výkonu na debutu MACHINE HEAD. Kytarové kejkle předvádějící Craig Locicero a basák Matt Camachoc, coby veteráni sestavy FORBIDDEN, a druhou kytaru svírající host Daniel Mongrain alias Chevy ze slovutných VOIVOD. To samozřejmě ještě nezaručuje kvalitu, ale když se k tomu přidá s nesmírnou chutí odehrané vystoupení a velmi sympatický výkon novice za mikrofonem – Normana Skinnera, nebylo moc co řešit. FORBIDDEN to tam nasázeli, provedli hloubkový řez svojí tvorbou a za neustálé komunikace s publikem odpálili famózní vystoupení.
A že měli letos velmi silnou konkurenci. Vždyť posuďte sami! Nestihnul jsem například klasiky EXUMER, ani mladší souputníky z EVIL INVADERS, ale čtvrteční set amerických HAVOK jsem si ujít rozhodně nenechal. Kapela ještě stále se řadící do větve mladších vyznavačů klasického thrashe je už vlastně v této oblasti seniorním tělesem, ale přesto z ní nepřestává sálat mladická energie podporovaná patřičně sekyrnickým riffováním a nezbytným ječivým vokálem. Pětice alb na kontě, tudíž je kde brát a taky se podle toho mixuje dávnější a nedávná minulost. Pro mě živá premiéra coloradských a přestože ničím výraznějším nepřekvapila, vysoká očekávání rozhodně splnila.
A jak si v této elitní společnosti počínalo české želízko v ohni – cenou Anděl čerstvě ověnčení EXORCIZPHOBIA? Rozhodně si to s velikány rozdali hezky na férovku a boj to byl více než vyrovnaný. Trutnovští se museli spokojit s menší scénu v Octagonu, kde v sevření hradeb odpálili velmi přesvědčivý a živý set. Jeho start obstaral úvodní dvojblok skladeb z poslední desky „Spiritual Exodus“, ze které zaznělo hned několik skladeb. Skupina už však také registruje bohatý archiv vlastní tvorby a to také náležitě zohlednila ve svém představení, které na můj vkus až příliš brzy ukončil nekompromisní časový rozvrh festivalu.
Jak už jsem naznačil úvodem, i další Američané HEATHEN měli rozhodně potenciál rozsekat Josefov na kousky a možná tak i v pozdní noční hodinu před znaveným publikem učinili, ale nemilosrdná dramaturgie jim letos nepřála předvést své umění před početnějším auditoriem v mnohém lepším čase. Třebas příště, energie mají pořád na rozdávání!
Jestliže jsem se loni na tomto místě rozepisoval na téma scéna v Bastionu X vs scéna v Octagonu, tak letos mohu prohlásit pouze, že mi zadní prostor, na němž se v roce 2022 odehrávaly „menší“ koncertní sety už pranic nechybí. Vlastně jsem v Bastionu X letos z nedostatku času nevyužil ani zašívárnu v podobě místní kavárny. K tomu se dá říct pouze jediné – Octagon uvězněný mezi hradbami a často sloužící jakou zkratka mezi hlavními scénami a Obscure stage je jako koncertní prostor unikátní a nenahraditelný! Zatímco loni jeho soupisku zdobilo nemálo jmen z „nové“ blackmetalové scény, letos dostaly výraznější prostor „hoblující“ žánry jako stoner anebo sludge. Svým pojetím se tato scéna stává takovým malým festivalem ve festivalu. Jedinou nevýhodou je, a s tou asi těžko někdo něco udělá, stísněnost tohoto prostoru hlavně ve večerních hodinách, kdy se i zdejší vystupující těší zvýšenému zájmu publika. Navíc pokud se vám nepodaří prodrat se blíže k pódiu a uvíznete někde u vstupu od hlavních stagí, přes zkosenou hradbu ani nedohlédnete na vystupující, takže vám zůstane jen poslechová seance.
To vše ale bohatě vynahrazuje pestrá a neotřelá hudební nabídka, která je zde každoročně ke slyšení. Z celých vystoupení se mi kromě již výše zmíněných EXORCIZPHOBIA povedlo udělat si barevný žánrový řez a takříkajíc si dát cestu časem do minulosti. Žhavou současnost pro mě představovalo první setkání s HEXVESSEL. Skupina sdružená kolem britského světoběžníka Mathewa „Khvosta“ McNerneyho se letos v českých zemích objevila podruhé a tentokrát to bylo s výrazně početnějším publikem než naposled. Pro mě osobně zároveň i skupina, jejíž tvorba mi po léta utíkala. Blackem načichlý doom anebo spíše pomalý tvrdý rock je rozhodně něčím, co se neslyší každý den. Černým kovem výrazně dýchající kytarové riffy vzbuzovaly očekávání pořádné sypačky, aby se vždy skončilo u „ukolébavkového“ popěvování. Vlastně bylo vše v pořádku, včetně pěveckého výkonu Khvosta, nicméně se jednalo o muziku, která rozhodně není na první dobrou.
Asi jsem jednoduššího anebo lépe řečeno zemitějšího ražení, protože na tomto místě mě mnohem více uspokojilo představení belgického tria MY DILIGENCE. Ti ve své tvorbě šikovně mixují různé post žánry s bahenním sludge metalem. Odehráno je to s jistotou, energií, která byla i patřičně předána v té době ne až zas tak početnému publiku, a tak na konci přibyla další zajímavá kapela do soukromého seznamu. V tom už dávno jsou američtí THE OBSESSED, jímž šéfuje legenda Robert Scott Weinrich alias Wino. Jako „crazy place“ stihnul zaglosovat na téma prostředí josefovského Octagonu a pak už jen nechal mluvit instituci jménem RIFF. A já vlastně v té chvíli přestal litovat lenosti vyrazit na CARCASS řádící v tom čase na jedné z hlavních scén. Těch přibližně 40 minut bylo prošpikováno bez jakýchkoliv pejorativních konotací poctivou a na dřeň ohlodanou stoner / metalovou hoblovačkou a vlastně i nefalšovaným rock'n'rollem. Ten, pravda, nesváděl tolik k tanci jako spíše k velmi spokojenému pohupování palicí. Duch starých BLACK SABBATH ožil v těch několika skladbách a vám vlastně bylo jedno, že Wino nikdy žádnou jinou hudbu neuměl. Ale tu „svoji“ zvládá perfektně! Navíc ta jeho image stárnoucího motorkáře, na jejíž konto kolega Marigold dodal: „Vypadá jako chlápek, který na vás buď vytáhne brokovnici anebo vás obejme“, byla už jen potvrzením absolutní věrnosti kytarovému drhnutí ze staré školy.
A to z podobného žánru octagonská nabídka lákala na další jména, ale letošní křížení skvělých koncertů v rámci různých scén bylo prostě natolik zdrcující, že jsem musel oželet i její sobotní finále v sestavě DOPELORD a STONED JESUS, jež slibovalo mnohé.
Takzvané female-fronted kapely nejsou už po léta žádnou raritou ani na tomto festivalu, avšak vždy potěší, když se k těm nejsilnějším koncertním zážitkům zařadí právě vystoupení skupin vedených silnými ženskými osobnostmi. Letos jsem nevynechal možnost shlédnout hned několik takových a ač z různých žánrových teritorií, každé zanechalo velmi dobré až výborné dojmy.
Atmosféru magické letní středeční noci nakonec vyšperkovalo trio, kterému se to prorokovalo v takovém rozsahu, že se možná dalo s lehkou nadsázkou hovořit až o hype. Belgičané BRUTUS můžou v našinci vzbuzovat vtipné konotace na tuzemskou kapelu stejného jména, ale tentokrát humor stranou. Pánové a dáma předvedli skvělý atmosférický set, ve kterém dostalo větší prostor prozatím poslední album „Unison Life“ z roku 2022, jež oproti debutu nabízí mnohem více „post“ nálad. V hudbě BRUTUS se mísí vlivy punku (spíše zbytkově) a post-metalu a nad tím vším ční v podstatě standardní rockové písně se silnými refrény. Stačilo se zaposlouchat do podmanivé „What Have We Done“, publikem vyžádané a vřele přijaté. Zpívající bicmen není v tvrdší muzice úplně obvyklá záležitost. Stefanie Mannaerts se pro tuto pozici když ne přímo narodila, tak ji skvěle sedí. Hudba belgických je uzpůsobena tomu, aby vypjatější zpěvné pasáže doprovázely minimalistické anebo jednodušší rytmy a komplexní technické momenty jsou díky jejich fyzické náročnosti doprovázeny pouze kytarou a basou. Během poslechu studiových nahrávek si toto člověk uvědomí mnohem méně, než když Stefanii vidí přímo v akci. A ta, což platí i pro zbytek ansámblu, toho večera neošidila ani jediný moment a odměnou bylo veliké nadšení přihlížejících. A přestože už jsme na tomto festivalu zažili mnohem výraznější stylové odbočky, toto bylo rozhodně vítané osvěžení jeho soupisky, které dominují spíše ostřejší hudební sféry.
A v těch se jako štika ve vodě pohybují britští SVALBARD vedení usměvavou zrzkou Serenou Cherry. Jejich nahrávky postupně infiltrují různé zjemňující prvky, což však (možná naštěstí) v Josefově až tak ke slyšení nebylo. Hudba této skupiny z Bristolu v sobě posluchačsky přitažlivým způsobem kombinuje vlivy grindcore, hardcore, post-metalu a částečně i black metalu. Divoké a zuřivé nájezdy se nezřídka musí potýkat s retardéry v podobě vyklidněnějších ploch a emotivnějších pasáží, což zvláště v živém provedení vytváří působivou směs. Jakoby v rozporu s vřelým publikem možná i trochu zaskočenou Serenou jsou jednotlivé velmi ostré skladby. V kontrastu byla i suverenita s jakou byly odehrány s v pauzách mezi nimi lehce nesměle působící frontmankou. To také dotvářelo kolorit tohoto velmi dobrého vystoupení, jež rozzářilo již tak dosti prosluněné páteční odpoledne.
A do třetice ženský element – na menší octagonské scéně to v sobotním odpoledni rozbalili švédští GAUPA, na které jsem byl zvědavý vlastně jen proto, že u nás měli pozitivní recenzi. S touto výbavou a osobní neznalostí studiové tvorby jsem vlastně byl zpočátku dost překvapen živelným projevem vokalistky Emmy Näslund, jejímž eskapádám jakoby menší pódium mezi hradbami vůbec nepostačovalo. Zbytek kapely tak spíše staticky odehrával své party, zatímco „principálka“ s mikrofonem v ruce předváděla divoké pohybové kreace. Ty vlastně docela souznily s pestrostí jejích vokálních partů. Hudba samotná by se dala možná trochu povrchně zaškatulkovat jako rocková. Vlivy různých tu tvrdších, tu měkčích žánrů se v jednotlivých posluchačsky přívětivých kompozicích pěkně prostřídávají a dotváří dojem originalně působící skupiny, kterou bych ještě před pár lety na festivalu se slovem „Brutal“ v názvu příliš neočekával.
Že se tento festival nebojí opravdu žádných stylových kotrmelců, dokázalo páteční noční vystoupení Američanky Emmy Ruth Rundle. Kytaristka známá především svým účinkováním v řadách RED SPAROWES se již nějakou dobu věnuje sólové tvorbě, která mě míjela typickým způsobem – věděl jsem o ní, ale nezkoušel jsem. Zvláštní kontrast blackmetalového loga promítaného na plátno za pódiem a křehkých, minimalistických skladeb dozvláštnil atmosféru letní noci. Nikterak přehnaně vřele, spíše možná až nesměle a introvertně působící umělkyně však dokázala na svojí stranu získat i publikum, které se alespoň z mého stanoviště zdálo být velmi disciplinovaným a bez zbytečných verbálních projevů. Což je vlastně skvělé zjištění vzhledem k tomu, že už byly za námi 3 festivalové dny.
O Julii Christmas nebylo nějakou dobu slyšet, aby se letos vrátila se sólovou nahrávkou a kterou tím pádem předvádí i publiku. Na tento počin jsem i v rámci naší redakce slyšel poměrně protichůdné názory a já nepůjdu v linii ruské propagandy a nebudu prohlašovat něco o pravdě uprostřed, ale hrdě se přihlásím k těm, kterým se album líbí. Protože přináší přesně to, co jsem měl na Julii rád jak v MADE OUT OF BABIES a možná ještě raději v jednorázovém projektu BATTLE OF MICE. To jest dokonale umělecky zvládnutou neurózu až schizofrenii, kde vás hodlá v jednom momentě ukolébat, aby vám vzápětí vykřičela díru do hlavy. A přesně v tomto naladění naběhla i v prapodivné zvířecí masce před publikum na letošním Assaultu. Bylo to hřejivé, vzteklé a temné zároveň. Bavilo to a mělo to spád i navzdory spíše ve středních a pomalejších tempech vedené skladby. Nevím odkud Julie pro tyto eskapády bere inspiraci, ale když jsem ji za pár hodin zahlédl v hledišti během zběsilého setu THE DILLINGER ESCAPE PLAN, tak bych jeden zdroj možná i měl.
Zadní scéna, nebo-li Obscure stage, nám prostě roste do krásy. Poté, co se zbavila zatuchlého stanu a hluboce se nadechla pod širým nebem, byl učiněn další krok v podobě vykázání ne úplně vonících toalet do jiných částí areálu, takže letos jsme si vychutnali plnohodnotné pódium s bezvadnou dramaturgií, která skvěle doplňovala dění na hlavních scénách. A to takovým způsobem, že jsem na ní strávil asi nejvíce času z letošních pozorovacích misí.
Obscure stage letos možná mnohem více než když předtím symbolizovala široká žánrová pestrost vytvářející si vlastní multižánrovou událost uprostřed vřavy metalového festivalu. První mnou shlédnutý koncert v tomto prostoru však žádné stylové odbočky nepřipouštěl. Od Američanů MISERY INDEX jsem ještě žádné špatné, ba snad ani průměrné vystoupení neviděl a že už jich teda bylo. Pověstnou výjimkou nebylo ani to letošní, byť vlastně ve všech ohledech nabídlo standardní krmi, ale to v případě této kapely z Baltimore znamená vyhlazovací energickou smršť pod neustálou palbou drtivých riffů. Průřez již bohatou historií skupiny s o něco větším důrazem na její novější část pak nepřestával bavit ani na jediný malinký moment, až se vlastně dalo zkonstatovat ono obligátní: „Za 2 roky na viděnou!“
Jestliže něco symbolizovalo středeční dění, tak to byla průtrž mračen, která ve své konečné fázi způsobila i menší počet zájemců o vystoupení legendárních ARMORED SAINT. Ti se zpočátku dosti prořídlým ani ne snad davem nenechali rozhodit a půlnočnímu Josefovu nabídli excelentní představení plné skvělé muziky a pozitivní energie. Rtuťovitý šedesátník John Bush lítal po pódiu s razancí o generaci mladšího divocha a do toho ještě stíhal bezchybné vokální linky. Hudba této legendy šla vždy tak trochu mimo mě, ale má-li živé představení sloužit i jako návnada k poslechu studiové tvorby, není ani v případě těchto veteránů nikdy pozdě!
Jedno z podařených stonermetalových představení měli na svědomí kanadští DOPETHRONE. Dým spáleného konopí se nesl ovzduším, do nějž se zařezávaly těžkotonážní riffy tohoto tria. Hudba, která toho moc neřeší, což přesně platilo i pro rozverné hudebníky, již ji mají na svědomí. Podstatně jinou úroveň komunikace s publikem a soustředěnosti předvedlo další trio – irští GOD IS AN ASTRONAUT. Chytlavý začátek v podobě skladby „Echoes“ z bezejmenného alba z roku 2008 navnadil na starší tvorbu, aby páteř vystoupení tvořila ta novější, včetně ochutnávek z připravovaného alba. Introvertně působící kapela předvedla vystoupení, které nenudilo. Otázky nad novou tvorbou však stále visí ve vzduchu. Zkrátka já osobně mám raději starší, hravou a na podmanivé melodie rozhodně velkorysejší tvorbu.
Jedno z těch nečekaných překvapení mi nakonec přinesli američtí BARONESS. Tou dobou jsem měl dřepčit u hlavních pódií při setu TESTAMENT, ale nějak jsem se nakonec nedokázal odlepit od velmi energického vystoupení Johna Baizleyho a spol. Z desek už je to v poslední době spíše rozjímaní než odpíchnutý bigbít, ale minimálně onoho čtvrtkového večera bylo vše jinak. Vystoupení BARONESS mělo vše – tah, výborné výkony všech zúčastněných, energii a v neposlední řadě okamžitě nastolenou chemii s publikem. Vlastně jsem ani nezaregistroval údajně letící pivo směrem k pódiu, což prý mělo skupinu nakopnout do vyšších obrátek. Vlastně bylo úplně jedno, ze které desky se hrálo, neboť se starší neotesaná tvorba v živém provedení dokonale sladila s tou novější, vyklidněnější v jeden skvěle šlapající tvrdě rockový / metalový celek.
Za mě asi nejsilnější den na Obscure stage představoval pátek. Pestrá směs vystupujících od sludge metalu, přes roztodivný death metal, stoner rock, post punk až po písničkářku s kytarou vyžadovala toho dne hodně energie a otevřené posluchačské mysle. Od italských UFOMAMMUT se dala čekat sonická masáž, ale že mi jejich set svojí intenzitou popřevrací i vnitřnosti, na to jsem úplně připravený nebyl. Bylo to intentzivní, lehce odtažité a přesto do publika vyzařující silné fluidum.
Američtí IMPERIAL TRIUMPHANT to měli před 2 lety na malé, a jak se ukázalo i dočasné, scéně Bastionu X docela těžké. Jejich vystoupení poznamenalo zvukové hledání, které nenašlo svého cíle do konce vystoupení. Letos mělo být s větší scénou vše jinak! Osobně jsem žádné problémy neshledal. Snad jen to silné popolední slunce trochu ubralo na atmosféře, ale to by si vlastně mohl stěžovat každý vystupující na takto koncipované akci. Jinak tento prapodivný, zašmodrchaný a komplikovaný stroj pracoval bezvadně. A když došlo i na obligátní šampaňské, raději jsem své stanoviště pod pódiem přenechal dobrovolníkům ochotným nechat se zkropit tekutinou plnou cukru. A i kdyby se to opět moc nepovedlo (jakože tentokrát povedlo), tak dívat se na týpky ve vysokém nasazení, které skrývají pod maskami, s neutrální grimasou je vlastně fascinující samo o sobě.
Vrcholem pátečního programu na „zadní“ scéně pro mě byli jednoznačně Řekové VILLAGERS OF IOANNINA CITY. Čekal jsem hodně, dostal jsem mnohem víc. Ono, když už zvuková zkouška netradičních nástrojů jako jsou dudy a klarinet dokáže navnadit na věci velké, není moc co řešit. Čtveřice z města Ioánnina (česky Janina) má na svém kontě dvojici alb, přičemž to poslední „Age of Aquarius“ z roku 2019 už je nějaký pátek venku. Skupina odehrála skladby z obou děl, aby se vlastně i v jejich živém podání ukázalo, jak je druhé album propracovanější a náladotvornější. Balkanskou folklorní muzikou načichlé kompozice se opírají o masivní kytarové riffy a přesvědčivý pěvecký výkon Alexe. S jistotou zvládnuté party na klarinet a dudy už jen dotvořily báječný dojem, který Řekové na festivalu zanechali. Opět skvělá odbočka od hlavní metalové linie, která měla smysl a která přinesla energii a vítanou změnu.
Onen výšeuvedený post-punk měli na svědomí američtí UNTO OTHERS. Skupina, jejíž vzezření evokuje něco mezi osmdesátkovým heavy metalem a do stejné doby orientovaným new wave. Možná zpočátku trochu odtažitý přístup, ale publikum si k sobě nakonec stejně připoutaly jejich skladby, ve který se to vlastně hemží žánry přesně v duchu image skupiny. Základem je pevně stanovený rytmus, chytlavý riff a neméně poutavé melodické linky. Pak už to tak nějak jede samo. Samozřejmě zde musí fungovat veliká zručnost v songwritingu, jinak ani z takto jednoduchých vstupních ingrediencí dobrou píseň nevytvoříte. Já ty dobré slyšel bohužel jen 3, než jsem s těžkým srdcem musel dobře se rozjíždějící vystoupení této étericky vyhlížející kapely opustit.
Finální den na Obscure přinesl neméně pestrou plejádu vystupujících pro mě zakončenou dalším výborným představením veteránů. Z americké Kalifornie pocházející NIGHT VERSES předvedli instrumentálně nabušený a strhující set, kterému vlastně stačilo jen perfektně předat kvality studiových nahrávek. Tady nebyla nutná komunikace s publikem, žádné sportovní výkony ani nic podobného. Jen hrát, hrát a hrát a my jsme poslouchali... Další letošní zámořská akvizice – kanadští CHTHE'ILIST rozehrála vysokou deathmetalovou hru. Jejich hrubosti z nahrávek v živém provedení vlastně nic nechybělo. Spíše se ještě přidalo na syrovosti a výsledkem bylo kromě redakčního circle pitu i značné zhutnění toho dne v trochu jiných žánrových vodách pohybující se hudební produkce na Obscure stage.
Úplně posledním letošním vystoupením se pro mě stalo představení britských NEW MODEL ARMY a i s odstupem několika dní, kdy vznikají tyto řádky, to vlastně stále shledávám jako zážitek, na který se nezapomíná. Nevím, jestli to bylo mojí euforií z letošního ročníku, minimální únavou i přes ten maraton shlédnutých vystupujících anebo prostě a jednoduše skvěle hrající kapelou. Veteráni ostrovní rockové scény s charismatickým Justinem Sullivanem na čele odehráli brilantní set plný skvělých písní, kterým vévodily kousky z letošní podařené desky „Unbroken“. Sullivan se španělkou působil jako nějaký potulný písničkář, který by koncert utáhnul i sám, ale s podporou „plné“ rockové sestavy se průřez letitou tvorbou této legendy stal skvělým a nečekaným hudebním zážitkem, který sice nepatřil k těm největším žánrovým přesahům na festivalu, ale přesto pro mě osobně tak nakonec zapůsobil.
Až to z předchozích řádků vypadá, že jsem úplně ignoroval dění na dvou hlavních scénách. Není to tak úplně pravda. Jako první letošní vystoupení jsem si dal hrubozrný kousek od RED FANG. Veteráni nezklamali a stylově navnadili na další koncerty. Pro mě, coby nepříliš zběhlého ve tvorbě DARK TRANQUILLITY, byla středeční show před deštěm profiltrovaným publikem příjemným zakončením prvního festivalového dne. O den později vystoupivší SATYRICON potvrdili neúpronosnou tezi o věku, který nezastavíš. Frontman Satyr se z démonického a uhrančivého lídra proměnil v šéfa motorkářského klubu, tvorba skupiny však stále spolehlivě táhne její vystoupení a když zazní vymazlená odrhovačka typu „King“, o čem se máme dále bavit?
Jedinou kaňkou na jinak skvělém vystoupení polských RIVERSIDE bylo kromě vytrvalého deště ještě poněkud zbytečné prohlášení Mariusze Dudy o tom, že oni nejsou metalová kapela a tak dále. Zakončil to alespoň vtipnou hláškou ve smyslu „nebudeme fuckovat, protože nejsme metalisti“. Když však za skupinu promluvila muzika, bylo vše skvělé bez ohledu na to, že poslední studiový počin mi k srdci moc nepřirostl. A proč taky, když toto představení v režii výborné (prog)rockové muziky zakončí nádherná „Left Out“ z alba „Anno Domini High Definition“ z roku 2009?
Zato v podání INCANTATION jsme si fuckování užili dost, ale také pořádně třeskuté oldschoolové deathmetalové muziky. Vzpoměl jsem si při tom na jejich vystoupení ve Hvozdu u Konice v roce 2002, které mě tehdy velmi natěšeného nakonec zklamalo. Zde jsem měl očekávání jiná, i přestože loňské album své kvality má. No a nakonec vše dopadlo velmi dobrým vystoupením, které neopomenulo ani dřevorubecké začátky skupiny na počátku 90. let. Důstojné šediny Johna McEnteeho jakoby symbolizovaly i důstojnost, které se léty prověřená tvorba newyorské kapely těší.
Sobotní finále před dvojicí velkých pódii pro mě začalo s EMPEROR. Pravda, model už se trochu okoukává. Skupina zde od roku 2017 hraje potřetí, což vlastně pro uskupení netvořící žádnou novou hudbu znamená jen přehrávání letitých songů. Ovšem zatímco v letech 2017 a 2019, kdy se hrálo hlavně z desky „Anthems To The Welkin At Dusk“ z roku 1997, se letos připomnělo i 30 výročí od vydání debutu „In The Nightside Eclipse“ z roku 1994. Je vlastně zvláštní, a říkal jsem si to už před 5 lety, slyšet letité blackmetalové songy od nabušené kapely, která by okamžitě mohla přepnout do módu progresivní metal vysoké instrumentální komplexity. A v kontrastu se skladbami ze zvukově zamlženého debutu to vše ještě více vyplouvá na povrch. Čert vem tyto úvahy! Čas nezastavíš a Ihsahn se od té doby také už někam posunul a situaci vlastně alespoň vizuálně zachraňoval Samoth, kterého od pravěkých blackových začátků dělí jen jeho šedivé vlasy. EMPEROR jsou model, který v Pevnosti zafungoval i potřetí, ale znáte to...
Nacházíme se v časech, kdy metalová muzika už počítá pátý křížek a kdy přehrávání letitých nahrávek před živým publikem nabírá na obrátkách. O THE DILLINGER ESCAPE PLAN jsme ještě donedávna psali v minulém čase a najednou je máme zpátky a rovnou s prezentací jejich zničujícího debutu „Calculating Infinity“ z roku 1999. Deska, která stanovila směr stylu zvaného math metal. Deska, na kterou mnozí přísahají a na kterou nedají dopustit. Pouť proti proudu času v režii Američanů nebyla jen instrumentální zručnost, ale i zběsilé pohybové kreace od takřka padesátníků. Byť se to neobešlo bez komplikací v podobě pádu kytaristy Bena Weinmana z pódia. Mělo to tedy pád i spád, skupina překvapivě ani příliš neodpočívala mezi skladbami a opravdu s až smrtelným nasazením odehrála skladby ze své debutové desky. Byla to explozivní show, což vlastně stvrdila i závěrečná pyro vsuvka vokalisty Dimitriho Minanakise.
Že si jako jedno z překvapení nakonec zapíšu vystoupení pocukrované metalcorové kapely, to bych nečekal. Z prosluněné Austrálie přicestovali vlastně již veteráni THE AMITY AFFLICTION, aby před pro mě překvapivě nepříliš početným publikem odehráli vydařené vystoupení, kterému vlastně nechybělo nic typického pro tuto muziku. Stavění kontrastů mezi zuřivými plochami a zpěvnými pasážemi je vlastně úplný základ. Tato disciplína však vyžaduje povedené melodické linky, schopnost je odzpívat a ještě tam poslat nejednu ostrou pasáž, která nepůsobí jen z povinnosti. Tohle všechno Australané nabídli a já byl spokojen. A to jsem vlastně z důvodu nezájmu vynechal i o den později hrající ARCHITECTS, v tomto ranku považované za megastars.
Letošní ročník byl pro mě osobně zvláštní v tom, jak jsem vlastně ani při obrovském nasazení nepociťoval příliš velkou únavu. Snad se u mě sešly nálada, motivace a trpělivost v jednom perfektně vycentrovaném bodě a navodily unikátní situaci, která se už nemusí opakovat. Anebo možná také ano. Záležet bude samozřejmě na soupisce některého z příštích klání, neboť ta letošní se alespoň na začátku zdála být poněkud nenápadná, aby nakonec bylo vše jinak. Byl to velmi dobrý ročník!
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.
Tento projekt táhne především charakteristický vokál Donovana Melero z HAIL THE SUN, což ve spojení se Sergio Medinou z ROYAL CODA znamená ono emotivně bolavé ukřičené post hardcore inferno, které odkazuje k domovským skupinám obou zmíněných hudebníků.
