Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Španělská doom metalová kapela z Baleárských ostrovů vydává své již třetí album za posledních pět let. To je v jejich případě rekord v délce aktivní činnosti, aniž by se rozpadli. I za tuto krátkou dobu se jejich aktuální sestava značně proměnila. Asi tam bude něco s jižanským temperamentem. Kapela vznikla zkraje devadesátých let a postupem času prodělala dvojí reinkarnaci. Jediný stabilní člen kapely je kytarista Vicente J. Paya. V roce 1998 se kapela rozešla poprvé a první zmrtvýchvstání přišlo s albem „New Life“ o sedm let později. To sice žádný nový život nepřineslo, přesto je to slušné dílo a pokud chce někdo vědět, jak hluboce může lidský hlas chrčet, není lepší ukázky. Poté se na více jak dekádu odmlčeli. Druhá reinkarnace přišla s vydáním „Erasing The Past“ a byl to povedený hudební návrat do devadesátek.
Recenze na zadumanou a zádumčivou hudbu není radno uspěchat. Své by o tom mohl vyprávět Radicalcut, který stále ještě usilovně pracuje na posledním zářezu MY DYING BRIDE. Přestože jsem se svými třemi měsíci od vydání „Spreading The Wings Of Hope“ oproti „A Mortal Binding“ v mírném předstihu, neztrácím v Radicalovo brzké završení naději (už jsi poslední - pozn. korektora). Nutno podotknout, že zpracovávat stylotvůrce je práce náročnější než recenzovat kapelu typu GOLGOTHA, která se přeci jen vezla na již objevených postupech a navíc měla dlouhá období neexistence. Předchozí album „Mors Diligentis“ přineslo mírné uvolnění, bylo obohaceno klávesovými motivy, několik skladeb se neslo v gothic metalovém oparu a obecně bylo pestřejší. Dle mého názoru (a vkusu) šlo o jejich nejpovedenější dílo. Na novince se vrací ke svým nejhlubším polohám postavených na syrových deathových riffech. A není to špatný tah, nakonec tato poloha jim je vlastní a nejpřirozenější. Ať už se vezme první „For Every Tear“, titulní „Spreading The Wings Of Hope“ nebo závěrečná „Hope As Guide“, vždy jde o výstavní umíráčky starých profesionálů.
Zpěvačka María J. Lladó, která v kapele působí teprve od předchozího alba, má svůj hlas postavený opravdu nízko. Níž než část mužské pěvecké populace (tím nemyslím německou speed metalovou scénu). Andrew Spinosa, její vokální proti(spolu)hráč, svým bublavým chrapotem připomíná zvuk motoru nákladního automobilu, který spaluje poslední kapky nafty. Připočteme-li hutné podladěné kytary, je jasné, že při poslechu tohoto alba není potřeba celá horní polovina slyšitelného spektra. Skladby „A Solitary Soul“ nebo „Hear Their Cries“ ukazují, že kapela udělala podobný krok jako „Umírající nevěsta“ na konci devadesátých let, kdy upustila od houslí a svůj projev opět postavila na těžkých tahavých riffech. Přesto je album „The Light At The End Of The World“ doposud jedno z nejlepších ve svém žánru. GOLGOTHA měla svá poslední dvě alba hudebně výrazně podpořená klávesami a gothickým snovým hávem. Na aktuálním počinu klávesové partie jsou slyšet jen místy, zadupány do pozadí. Není to lepší, je to jiné, je to návrat ke kořenům hutné ponuré hudby. Má to své kouzlo.
Skladba „Gilded Cage“ je důkazem, že kapela v sobě má hitový potenciál, který však drží na uzdě, zahrabán vrstvou hřbitovní zeminy (na uzdě a zároveň zahrabán? - i korektorovi je horko a zatím neví, co s tím) a jen drobné výhonky chytlavé melodie vyčnívají na povrch. Podobně povedený kousek je i „Hear Their Cries“, kde vynikne kontrast pěkné melodie s neúprosnou depresivní hradbou riffů a chrapotem souchotináře těsně nad hrobem. Přestože se vrátili do hutnějších poloh, melodické místy až gothické výpravy z předchozího alba se zcela nevytratily, pouze potemněly. Závěrem nutno dodat, že „Spreading The Wings Of Hope“ je velmi dobré album. Řekl bych, že jedno z nejzajímavějších ve svém žánru v tomto pololetí. V žánru, který GOLGOTHA nedefinovala, přesto si v něm našla své čestné místo.
GOLGOTHA po celou kariéru hraje poctivý doom metal, který nepopírá své vzory v raných PARADISE LOST a MY DYING BRIDE. S občasnými přestávkami tlačí tuto hřbitovní káru spoustu let a současné nahrávky jsou již precizním projevem starých funebráků. Na „Spreading The Wings Of Hope“ se vrací ke svým drsným polohám. Není lepší než předchozí album, je jiné, je to návrat ke kořenům hutné ponuré hudby. Má to své kouzlo.
1. For Every Tear
2. Gilded Cage
3. A Solitary Soul
4. Hear Their Cries
5. Human Vultures
[video] 6. Closed Heart
7. Spreading The Wings Of Hope
8. Hope As Guide
Diskografie
Spreading the Wings of Hope (2024) Mors Diligentis (2022) Remembering the Past - Writing the Future (EP) (2021) Erasing the Past (2019) Arise (EP) (2018) New Life (2006) Elemental Changes (1998) Promo '97 (demo) (1997) The Way Of Confusion (mini CD) (1997) Melancholy (1995) Caves Of Mind (mini CD) (1994)
DALŠÍ INFORMACE
Datum vydání: Pátek, 14. června 2024 Vydavatel: Ardua Music Stopáž: 46:07
Dvakrát reinkarnovaná španělská doom metalová kapela se stále drží svého koryta, respektive stylu z devadesátých let. A ono je to dobře, poslouchá se to moc pěkně. Fandům těchto ponurých umíráčků lze jen doporučit.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.