Receptů na první pokračování úspěšných her je hned několik. V mnoha ohledech stačí jen to, že je hra větší a s lepší grafikou a hardcore fans prvního dílu budou spokojeni. Prostě developer jen nějakým způsobem reflektuje, kam se vývoj her za tu dobu vydal. A pak tu jsou týmy, které se svojí “dvojkou” mají mnohem větší ambice. Horizon Forbidden West sice není takovou peckou, jakou se stal ve své době Witcher 3, nicméně ve všech ohledech překračuje očekávání, které jsem v ní vkládal.

„Forbidden West” velmi úzce navazuje na dění v „Zero Dawn” a nutí naši hrdinku vyrazit na neprozkoumaná území na západě. Dostaneme se tak na území Ameriky, kde dřív zářily neony Las Vegas nebo stával kultovní Golden Gate Bridge. Na hranicích se Aloy setkává s kmenem Tanakthů, kteří v minulosti válčili s kmeny na území, ze kterého přichází. Už tady začíná příběh nabírat slušné grády, když se poněkud zvrtne pokus o usmíření a to zdaleka není to největší překvapení. Do příběhu začne opět promlouvat tajemný Sylens z prvního dílu. Tím to však nekončí. Dál už prozrazovat nebudu, jen si dovolím okomentovat, že se mi hodně líbí, kam se linie příběhu ubírá. Je to neočekávané, překvapující a slibuje to opravdu zajímavé věci budoucí. Mimochodem, když už jsem zmínil Sylense, tak tomu opět své charisma propůjčil americký herec Lance Reddick, jehož můžete znát například jako recepčního v Johna Wicka. A ve své roli je naprosto skvělý! To samé lze ostatně říci i o Ashly Burch, která hraje hlavní postavu Aloy, nebo o Johnu Macmillanovi, jehož můžete znát z první řady seriálu Rok Draka. Právě přítomnost těchto herců jen podtrhuje, jak významným se herní průmysl stává. Přitahuje herecká i scénáristická esa od filmu a ty nejlepší tvůrce a interprety hudby.

Grafika je jedním slovem úchvatná. Ačkoliv je verze na PS4 a PS5 dva a půl roku stará a její PC port zhruba půl roku, tak si dovolím říci, že ve své váhové kategorii, tedy tříáčkových akčních adventur situovaných do open world světů, nemá titul mnoho vyzyvatelů. Jediné, co mě tak může trochu štířit, je stále stejná červená tráva, ve které se pochybujete ve stealth režimu a poněkud neposlušné vlasy hlavní hrdinky. Vše ostatní je vypiplané k dokonalosti. Hlavně pak mimika obličejů téměř u všech NPC postav. Rozhodně u těch, se kterými můžete interagovat. Každý je jiný, každý je originální a velmi detailní. Vady na kráse jsem tu také našel, například pár postaviček, které se nehýbaly a vyloženě vypadaly jako kulisy, ale je otázkou jestli to byl úmysl nebo chyba.

Ohledně designu světa mě do kolen dostaly nejen exteriéry a interiéry, ale i opravdu malé detaily, na nichž je vidět, že si někdo dal opravdu záležet na tom, jak vypadají obydlí kmenů, případně jejich oděvy. Ve hře se nesetkáte jen s kmenem Tanakthů. Všechny postavy už z dálky dokážete zaškatulkovat jen podle toho, jak jsou oblečení. Tanakthové sami se rozdělují do tří různých větví. Jedna žije v zasněžených horách, druhá obývá pouště a třetí nížinu. Každá větev má jiné oblíbené barvy, jiné zvyky, jiný styl oblékání a také jinak konstruovaná městečka. Žádné z nich navíc není zdaleka tak honosné jako Meridian z prvního dílu. To jim však nic neubírá v zajímavosti. Fascinovala mě architektura Plainsongu, což je město postavené v nížině povětšinou z rákosu a stojící na obrovských satelitech. Skvěle tu funguje právě indiánský způsob života nížinného kmene a obrovské rezivějící technologie. S těmito detaily si někdo opravdu pohrál a mě to nepřestává fascinovat. Úplně jinak působí „pueblo“ zbudované na místě muzea, které se jmenuje Memorial Grove, nebo pouštní Scalding Spear.

Mnohem více se prohloubil i lore kolem kmenů a historie světa. To se týká i řekněme mindsetu jednotlivých skupin, obývající Forbidden West. Některé žijí opravdu striktně indiánským způsobem a stroje vidí jako bohy. Setkáte se i se skupinami, které jsou civilizačně mnohem dál, umí krotit stroje, případně se naučily do nějaké míry využívat i technologie starého světa. Aloy se pak vždy musí obrnit trpělivostí, protože ani tato skupina zdaleka nemá všechny informace a znalosti. Ty, které mají přístupné, si značně navíc samy mytizují a zkreslují. To mě vlastně na světě „Horizon Forbidden West“ velmi baví.

Mnohé příběhy dokáže odvyprávět i sama krajina. V ní vidíte obrovské stroje typu Horus zarostlé do země, případně obrovské množství „zamrzlých“ a nefunkčních bojových Corruptorů útočících v divočině. Variability se ale dočkala nejen krajina, ale i pestrost fauny a flóry. Ve Forbidden West můžete potkat 43 typů strojů, které se ještě dál dělí na varianty. Opět Vás potěší jejich chování. Už první mašina, se kterou se setkáte, jménem Burrower, vás překvapí svojí komplexností. Ať už jde o jejich standardní chování, útoky nebo možnost zahrabat se do země. To prostě od toho nejzákladnějšího „enemáka“ neočekáváte. A je jich mnohem více. Některé, jako jsou klokaní Leaplashery nebo opičí Blamberjawy, budete nenávidět.

Na boji se toho nezměnilo mnoho. Jen se rozšířila paleta typů zbraní, které můžete používat na dálku. Postupem času si odemknete i štít a neviditelnost. Stále hraje prim to, jak moc znáte slabiny soupeře, a dá se říci, že každý střet je tak trochu bossfightem a i nejjednodušší typ stroje může být ve vyšších počtech poměrně dost nepříjemný a ohrožující.

Současně téměř od začátku máte k dispozici štítolet, což je něco mezi padákem a kluzákem na energetické úrovni. Prostřednictvím tohoto nástroje můžete plachtit vzduchem a využijete ho hlavně při rychlých sestupech z hor. Dají se ale využít i pouštní tornáda nebo jiné přírodní prvky, abyste se vznesli na oblohu. V poslední fázi hry pak získáte možnost osedlat si Sunwinga a to vám opět zprostředkuje zcela jinou perspektivu na krajinu hry. To samé lze říci i o podvodním světě, který vypadá naprosto skvěle.

Hudba od Jorise de Mana byla už v minulé hře a nelze jí nic vytknout. Současně ani nelze říci, že by byla něčím výrazně speciální. Má svůj vlastní styl a ke hře se hodí, to je asi všechno, co se k tomu dá říci. Nejde ale o soundtrack, ke kterému bych se vracel jako u Witchera 3 nebo skákačkové série o Orim.

Herně je nutné pochválit nerepetitivnost. Opět tu máme Tallnecky, kráčející „věže“, které vám odhrnou mapu z okolí. Ke každému se však musíte dostat zcela unikátním způsobem. To platí i o puzzlech v Couldronech nebo drobných puzzlech v rámci toho, jak se dostat například do trosek nějakého starému domu. Příjemně mě překvapila třeba taková drobnost, že v jednom takovém puzzlu máte použít vagón a někam ho dotlačit. Je to mechanika, která se nikde jinde ve hře neopakuje. Pak tu máte samozřejmě pár takových „standardních“ open worldových výplní. Ať už to jsou závody, vlastní desková hra nebo boje v arénách. Není to ale nic, k čemu by vás hra jakkoliv nutila.

Hra se vám snaží pomáhat například tím, že si hlavní hrdinka často pro sebe něco mumlá a většinou vás tím navádí na správné řešení nějakého problému. Jakoby „myslí nahlas“. Tady si myslím, že se často stane to, že vám nějakou situaci zbytečně ulehčí. Pokud jde o AI nepřátel, tak mám pocit, že ne všechny stroje fungují stejně. Některé jsou bázlivější a jiné útočnější. Trochu zamrzí, že lidští nepřátelé jsou celkem jednoduší a více méně je stačí jen headshotovat.

Guerilla games se to povedlo po všech stránkách. Vytvořili důstojného nástupce, který je až překvapivě dobrý. Navazuje se tam, kde minulá hra skončila, a dá se říci, že Forbidden West vylepšil snad všechny aspekty hry. Hlavně pak vyboostil příběh a umocnil tak těšení se na finální epizodu. Bravo!