„Ve vesmíru váš křik nikdo neuslyší.“ Hádám, že tento slavný slogan, který před pětačtyřiceti lety lákal diváky na klaustrofobické sci-fi Ridleyho Scotta, by někteří současní fandové vetřelčího universa překřtili na „Arogantní producenti na náš nářek vůbec nereagují.“ Uvedu to na pravou míru. Jakmile na světlo prosákla zvěst, že uruguayský režisér Fede Alvarez chystá na plátna kin znovu přivést slavného vesmírného slintala, zůstal jsem absolutně lhostejný. Má chladná reakce přitom nebyla a není nijak ojedinělá. Nejen pro mě, ale i pro zástupy dalších příznivců kinematografie, je již značka „Alien“ totálně vyčerpaná. Případně převládá názor o hamižných studiích, která značku systematicky zneužívají ve svůj prospěch. Tedy ono okřídlené, dokud krávě to vytahané vemeno neupadne, budeme dojit dál. Předně. Základní vetřelčí tetralogii v maximální míře respektuji. Dodnes obdivuji Scottův průkopnický neogotický horor, adrenalinový akční spektákl od Jamese Camerona, zhmotněnou depresi Davida Finchera, ale i bezstarostnou jízdu Jeana-Pierra Jeuneta, která se nebere tak vážně, je komiksově odlehčená a bizarním způsobem praštěná. Právě Vetřelec: Vzkříšení (1997) byl v mých očích ještě donedávna opravdu posledním solidním příspěvkem v této slizem ulepené sáze.

Jeunet udělal za příběhem poručíka Ellen Ripley definitivní tečku a kruh se uzavřel. Jenže znáte to. Manažerské pravidlo o železe, jež se musí kout, dokud je žhavé, bude v kinematografii platné až do skonání věků. Nakladatelství Dark Horse Comics vydává od roku 1989 úspěšný komiks Aliens vs. Predator. Když takový koncept funguje v obrázkových panelech, proč by se nemohl prosadit i na stříbrném plátně, že? Kravaťáci z 20th Century Fox tedy spojili své dvě rodinné značky dohromady a s vidinou obřích zisků začali jednat. Tehdy se o slovo přihlásil hračička Paul W. S. Anderson s crossoverem Vetřelec vs. Predátor (2004), což byl ve své podstatě jen neonový lunapark plný rádoby cool akčních čísel, kde se vyskytoval i skákající Facehugger zakletý v magii tehdy módního „bullet timu“. Naleštěné béčko bez přidané hodnoty. Ovšem v porovnání s nástupcem Vetřelci vs. Predátor 2 (2007) z dílny pekelných bratrů Colina a Grega Strauseových se dnes první AVP jeví jako učiněné veledílo. Bratři obě ikonická monstra bez jakýchkoliv pochybností zahrabali pod tunu hnoje. Musím však přiznat, že po technické i příběhové stránce totálně zmršené sci-fi říznuté poetikou Beverly Hills 90210 naučilo mou maličkost jedné užitečné věci. Bylo to vůbec poprvé, kdy jsem při domácím sledování začal aktivně používat rychloposuv.

Tento dvojnásobný náraz, který příznivcům obou monster dokonale zhořkl v ústech, přinutil Foxe zacházet se svým rodinným stříbrem opatrněji. Vedení se především zařeklo, že na další případný crossover už nedá ani dolar, čehož se dodnes úspěšně drží. Vysoce hořlavým palivem ve vyprahlé nádrži se měl stát až otec prvního Vetřelce (1979) Ridley Scott. Přímé navázání na původní příběh, jež zároveň prohloubilo vetřelčí mytologii, se promítlo do dvojice prequelových snímků Prometheus (2012) a Vetřelec: Covenant (2017). První jmenovaný kousek sice dodnes ohromuje audiovizuálním obžerstvím, ale budu k vám maximálně upřímný. Ani jednomu z těch filmů tu filozofickou nadstavbu dodnes nevěřím a přijde mi, že si nešikovně hrají na něco, čím nejsou. Mystický předobraz člověka, který potkává svého „Boha“ v obou případech naráží na hromadu žánrových stereotypů a dialogový balast. Nemá smysl zabíhat do podrobností, ale i zapřisáhlí příznivci těchto prequelů musí objektivně uznat, že šlo a nadále jde o velmi kontroverzně přijaté filmy. To je zkrátka holý fakt.

Těžko říct jakým směrem by se průběh dalších událostí vyvíjel, kdyby nedošlo k „velkému třesku“. Jen krátce po uvedení rozporuplného snímku Covenant započal proces, jehož transformace byla dokončena 20. března 2019. Tímto dnem americký gigant Walt Disney dokončil převzetí zábavních aktivit společnosti 21st Century Fox, čímž jedno z vůbec nejstarších hollywoodských studií v zásadě pohltil a reálně mu šéfuje. Účet za takový špás vyšel na lidových jednasedmdesát miliard dolarů. Razantní změna pochopitelně nese i celou řadu strukturálních úprav ve vedení, ale o to teď opravdu nejde. Podstatné je, že hned v dubnu 2019 zveřejnili vrcholní manažeři plány na několik zbrusu nových vetřelčích projektů. Kromě oznámení právě dokončovaného seriálu Alien: Earth, který se má separátně ubírat svou vlastní cestou, došlo i na uvolnění informací o přípravách několika filmů. Bylo zkrátka načase oprášit zašlou slávu jedné z nejcennějších značek ve vitríně. Kolik filmů nakonec přijde, se neodvažuji předvídat, avšak tím prvním chtělo studio vsadit na jistotu bez jakéhokoliv riskování. Stačilo jen najmout schopného řemeslníka, čímž se obloukem dostáváme k uruguayskému filmaři.

Fede Alvarez se zatím jeví jako takový novodobý Renny Harlin. Talentovaný filmař s vytříbeným vizuálním cítěním, který má bohužel smůlu na projekty. Remake a zároveň Alvarezův celovečerní debut Lesní duch (2013) se zvrhl v samoúčelný gorefest, kde kromě pěkné kamery a tuny nechutností nefungovalo zhola nic. Žánrově rozháraná a na můj vkus utahaná Dívka v pavoučí síti (2018) nabídla nevýraznou hlavní hrdinku a béčkovou zápletku, kterou podobně jako zmiňovaný remake vyvažuje alespoň povedená audiovizuální fasáda. Alvarez má ovšem na kontě i parádní žánrovku Smrt ve tmě (2016). Originální nápad postavený na skupince mladých zlodějů, která v uzavřeném prostoru rodinného domu musí bojovat o holé přežití, jednoznačně prokázal, že Alvarez umí pracovat s tmou, napětím a budovat skličující atmosféru vzešlou ze stísněných prostor. Jelikož režisér s tímto konceptem vyhrál na plné čáře, rozhodl se jej překopat a vhodit do vesmírných kulis.

Vetřelec: Romulus (2024) tedy částečně opakuje vzorec, v němž se skupina mladých lidí vloupá do objektu, kde nemá co pohledávat (v tomto případě vesmírná stanice) a po následném znepřístupnění únikových cest musí čelit smrtelnému nebezpečí. Namísto nevidomého důchodce se zabijáckými instinkty jim však tady dělá společnost kluzký Xenomorph. Nebylo by férové konstatovat, že Alvarez natočil jeden a ten samý film ve dvou variantách. To bych si zase nedovolil. Romulus je především zfilmovanou poctou prvnímu Vetřelci, u které se mají veteráni spokojeně usmívat a mladá generace Z poznat vetřelčí poetiku pěkně zblízka. S osmdesátimilionovým rozpočtem v kapse, produkčním dohledem Ridleyho Scotta a sázkou na celou řadu poctivých praktických efektů předvedl Alvarez výborné režijní řemeslo okořeněné obrovskou dávkou nostalgie. Romulus v důsledku neskládá poklonu jen prvnímu dílu, ale cituje a někdy doslova opisuje scény i z dalších vetřelčích dobrodružství.

Při sledování stačí v ruce držet seznam s nadpisem „Best of Alien“ a svědomitě odškrtávat jednotlivé body. Ripley vracející se pro Newt do jámy lvové? Jistě, Romulus nabízí pěknou variaci. Protržení pláště lodi následované ničivou dekompresí? Jak je libo. Číselník pulzní pušky a doprovodná instruktáž o správném zacházení se zbraní? Žádný problém. Android s lidskou tváří? Romulus vám ho naservíruje hned v dvojité nečekaně překvapivé porci. Alvarez dokonce ctí i vizuál sedmdesátých let, čili ve filmu není nouze o blikající počítače, obří monitory a notně opotřebovaný interiér vesmírné stanice. Na své si přijdou i hráči, jelikož film v sobě ukrývá několik Easter eggů na hru Alien: Isolation (2014). Na rovinu. Pokud vám tak okatý a pod parou tlačený fanservis vadí, klidně si od výsledného hodnocení strhněte jeden bod. Film v každém ohledu sází na jistotu a popravdě je trochu škoda, že Alvarez kromě přesvědčivě odvedené práce ničím jiným nepřekvapí. Jistou invenci vlastně ukazuje pouze na začátku a v posledních deseti minutách je pro změnu trochu odvážný. Stručně k ději, který je v časové ose zasazen do mezidobí mezi prvním Vetřelcem a pokračováním Vetřelci (1986).

Navštívíme deštěm zkrápěnou těžební kolonii Jackson’s Star a poznáme tvrdý úděl tamějších horníků. Kolonie spadá pod vedení totalitně orientované společnosti Weyland-Yutani a divák konečně vidí, jak bídně se daří zaměstnancům, kteří se v hierarchii nacházejí na těch nejnižších příčkách. Jedním z nich je i osiřelá mladá dívka Rain (Cailee Spaeny). Společnost jí zákeřně prodlouží pracovní smlouvu, což je pro Rain poslední kapka. Nežli dřít dalších šest let v dole raději bere kramle. Společně se svými přáteli a náhradním bratrem Andym (David Jonsson), přeprogramovaným androidem vyprávějícím suché vtipy, vyráží na vzdálenou planetu Yvaga. Hvězdný let má trvat nějakých devět let. Skupina si proto udělá mezipřistání a vloupá se do prostor opuštěné vědecké stanice, kroužící v nekonečném vesmírném vakuu. S pomocí androida Andyho, který se umí propojit s palubním počítačem, chce skupina najít kryostázové komory a dopřát si během dlouhého letu vydatného šlofíka. Zdevastovaná paluba, jejíž vnitřní uspořádání je rozděleno na zóny Romulus a Remus, ale skrývá tajemství. Před nějakým časem se vesmírné sondě Weyland-Yutani podařilo prozkoumat trosky lodi USCSS Nostromo, zajistit jistý organický materiál a dopravit jej na stanici. Zlo z vesmíru se opět probouzí.

Musím říct, že prvních dvacet minut filmu bez jediného slunečního paprsku má překvapivě hutný depresivní feeling. Atmosféra kolonie Jackson’s Star je skvěle vystihnutá a divák se alespoň blíže seznámí s hlavními hrdiny a jejich motivacemi. Jakmile ovšem pečlivě budovaná expozice dojde do zlomové části a na skupinku mladých lidí začnou dorážet parazitičtí Facehuggeři, jde veškerá originalita a snaha o sociální rozměr stranou. Romulus je v pořadí již sedmým dílem ve vetřelčí franšíze (crossovery AVP nepočítaje). Film žádným způsobem nerozšiřuje mytologii, nezkouší rafinované nápady, ani se nepokouší změnit perspektivu, která by do ságy přinesla odlišný pohled. Žádná filozofie, hledání smyslu života (naštěstí), natož pokus o nastolení nových pravidel. Romulus je akčně laděný sci-fi horor, vesmírný slasher chcete-li, postavený na několika adrenalinových pasážích (Facehugeři), plíživém děsu (Xenomorphové) a klasickém příběhu o bezvýchodné situaci, kde mohou vyhrát jen ti nejvytrvalejší jedinci s rychlými rozhodovacími reflexi. Romulus v této sáze nepředstavuje revoluci, ale jen další zářez na pažbě. Nutno podotknout, že zářez je to funkční, zcela legitimní a po formální stránce se nemusí za nic stydět.

Vzpomínám si, že v Covenantu mě nesmírně iritovaly nesympatické postavy, na jejichž osudu mi vůbec nezáleželo. Inu, i Romulus má na skladě úspornou paletu figurek na jedno použití, k nimž jsem si jen těžko vytvořil vztah. Příliš tomu nepomáhají ani jejich nevěrohodné reakce na konkrétní situace. Ležím na podlaze a na hlavu mi kape kyselina. Neodkulím se doleva ani doprava, ale pokojně si nechám rozleptat ksicht. Utíkám před nebezpečím a neustále se ohlížím přes rameno, čímž „elegantně“ přehlédnu jámu o několika metrech čtverečních. Ano, jsou to taková obligátní žánrová klišé, ale značka „Alien“ pro mě vždy značila i jistý stupeň inteligence. V tomto ohledu jsou tu naštěstí dvě výborně napsané a ještě lépe zahrané postavy. Cailee Spaeny svým drobným vzrůstem a nevinným výrazem ve tváři doslova klame tělem. Bojový duch skrytý pod křehkou slupkou zranitelnosti, představuje účinnou kamufláž, díky které si nás Rain snadno omotá kolem prstu. David Jonsson zase svým fyzickým herectvím a vnitřní rozpolceností vystřihl toho nejlepšího androida od dob Lance Henriksena.

Je to právě nevšedně podaný vztah mezi Rain a Andym, který filmu dodává potřebnou šťávu, emoční náboj a napětí pramenící z faktu, že se o obě postavy bojíme. Režisér naštěstí ví jak s napětím a budováním atmosféry pracovat. Dlouhé toulání po tmavých chodbách výzkumné stanice v nás vzbuzuje zvědavost i mírnou nervozitu. Přesně v takových členitých a prostorově velkorysých setech se Alvarez umí pohybovat jako dravý úhoř, který mezi kořeny hledá svou kořist. Pak přijde první střet se známými pavoukovitými parazity a režisér spustí nával efektních atrakcí. Parádní je třeba pasáž, v níž Rain deaktivuje gravitaci na lodi, aby mohla agresivní mimozemšťany rozstřílet na kusy a neriskovala tak okamžité poškození pláště. Cákance toxické zelené krve následně poletují vzduchem a tvoří nebezpečnou překážkovou dráhu, kterou hrdinové musejí prokličkovat. Velmi napínavé je i tiché našlapování v laboratoři plné Facehuggerů, jejichž smysly reagují především na zvuk. Je to sice průhledná výpůjčka ze zmiňované Smrti ve tmě a ano, scénář si pravidla občas vymýšlí za pochodu, ale funguje to náramně. Ať už jde o opatrný postup v perfektně vymodelovaném hnízdě Xenomorphů, zběsilý úprk chodbou před dychtivými parazity či detailní masky veškerých monster, Romulus dává najevo, že využil každý dolar ze svého rozpočtu.

Jen bych rád krotil sebevědomé řeči o nejděsivějším filmu za posledních x let. Romulus umí být napínavý, má v rukávu pár lekaček, ale hrůzou a opravdovým strachem už z principu bodovat nemůže, protože onen potřebný moment překvapení si téměř před půl stoletím vybral Ridley Scott. Do jisté míry jde o paradoxní situaci. I přes konzistentní snahu zavděčit se všem má Romulus nejblíže k vetřelčí prvotině, kterou definoval právě strach z neznámých věcí. Výtvarným řešením a celkovou poetikou se film originálu skutečně blíží, ale strach musíte hledat jinde. Každé druhé děcko už ty uslintané sympaťáky přeci dávno zná. Musím ale objektivně přiznat, že v poslední desetiminutovce dokáže režisér přeci jen vyvolat přinejmenším silný pocit znepokojení. Alvarez takřka doslovně cituje konec z prvního Vetřelce, který však nečekaně nadopoval sloučeninou z filmů Vzkříšení a Prometheus. Je to asi jediný případ ve filmu, kdy mě režisér na okamžik dostal a já ztratil pevnou půdu pod nohama. Závěr mě navíc definitivně přesvědčil o tom, že se uruguayský filmař snažil poskládat dvouhodinový kaleidoskop, kam ve větší i menší míře promítl alespoň kousek z každého dílu. Jak říkám. Totální fanservis.

Vetřelec: Romulus je nostalgickým ohlédnutím zpět. Echem, které k nám doputovalo z dalekého kosmu. Nepřináší revoluci, šok ani vizionářství. Dokonce si troufám tvrdit, že v tomto úhlu pohledu je ten film ze své podstaty úplně zbytečný. Nicméně vznikl a bylo by chybou jej zcela ignorovat. Jeho láska ke svým starším bratříčkům mi přijde upřímná, čemuž dopomáhá i hudební složka Benjamina Wallfische, která se opírá o témata Jerryho Goldsmitha a Jamese Hornera. Romulus je efektní jízda s výborným tempem vyprávění, sympatickou hlavní hrdinkou a těmi nejlepšími best of momenty z celé ságy, které Fede Alvarez zabalil do přímočarého koridoru. Na této úrovni film funguje bezproblémově. A na této úrovni si z mého pohledu zaslouží i označení nejlepšího vetřelčího filmu za posledních sedmadvacet let. Nemít absolutně žádná očekávání se mi tentokrát vyplatilo. Romulus mě ale zároveň utvrdil v přesvědčení, že slavné monstrum vzešlé z nočních můr švýcarského umělce H.R. Gigera by se již mělo odebrat do zaslouženého důchodu.