OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pokud jsou mé informační zdroje správné, seskupení END OF GREEN vzešlo z trnitých keřů doom metalové melancholie. Jejich momentální směřování tomu koneckonců odpovídá – pohádka o orvaném doomovém snivci, který se dooděl, trochu uhladil své rozšklebené duševní jizvy a začal obcházet svět s tklivou gothic metalovou či rockovou loutnou je na denním pořádku. Nechci působit dojmem posměváčka. Každý mi asi potvrdí, že u kapel jako ANATHEMA či AMORPHIS otevřel onen odvrat netušené horizonty a posunul je vpřed. Bohužel, skupina německých hudebníků není příkladem objevitelů, ale spíš pokorných epigonů…
Nejprve, co zářivého se nám blyští na dně slzavé tůňky? Skvěle disponovaný zpěvák Michelle Hu-Burn. Síla jeho hlasu je úctyhodná, stejně tak lehce zjitřena a chraplavá barva, kterou nejvíce připomíná Briana Molka z PLACEBO. Michelle se pokouší co nejvíce se k zženštilému britskému idolu přiblížit, vyslovuje s přídechem, maximálně otevírá vokály… Výsledný dojem pak není úplně nejlepší, obzvlášť když Hu-Burnův hlasový potenciál Molka o hlavu přesahuje. To se naštěstí utajit nedá, takže po stránce vokální jsou END OF GREEN daleko nad průměrem.
Jinak před sebou ale máme klasické surfaře na pozdní vlně. Pětice zkouší přehrávat všechno, co se na gotické scéně v posledních letech dělo. Jsou tu náznaky placebovského písničkářství („Tormented Sundown“, „Tragedy Insane“), strojovějšího a živelnějšího gothic metalu („Demon“, „Evergreen“), jsou tu ztišenější melancholické tryzny („Dying In Moments“, „Queen Of My Dreams“, „Emptiness/Lost Control“), pokusy o svižnější rockový hit („Highway 69“, „Melancholic“)… ale každé z těchto poloh chybí kompoziční přesvědčivost, kus duše, která by příjemné skladbě vpálila jasný autorský cejch a vyvázala ji z povolně bučícího stádečka „prostě příjemných poslechovek“. Skutečně svojský, silný a zapamatovatelný melodický nápad aby člověk pohledal… Zvukově je všechno v nejlepším pořádku (rozuměj: přiměřeně tvrdé a dynamické), texty jsou kvalitním souborem žánrových klišé a povinného smutku…
Zkrátka, prochází se zlehka tou zahradou, kde zelené chřadne do zažloutlosti, jenže sochy zde posmutněle třeštící oči k nebesům se vám ledva zachytí v pavučinách paměti a jakmile projdete zrezivělou brankou zpět do reality, zůstane vám v mysli pouze příjemné echo, které postupně zmírá v zapomnění…
Zkrátka, prochází se zlehka tou zahradou, kde zelené chřadne do zažloutlosti, jenže sochy zde posmutněle třeštící oči k nebesům se vám ledva zachytí v pavučinách paměti a jakmile projdete zrezivělou brankou zpět do reality, zůstane vám v mysli pouze příjemné echo, které postupně zmírá v zapomnění…
6 / 10
Michelle Hu-Burn
- vokály, kytara
Rainer Hample
- basa
Oliver Merkle
- kytara
Michael Setzer
- kytara
Matthias Siffermann
- bicí
1. Evergreen
2. Tormented sundown
3. Demons
4. Dying in moments
5. Queen of my dreams
6. Tragedy insane
7. Highway 69
8. Melancholic
9. Emptiness / Lost Control
The Painstream (2013)
High Hopes in Low Places (2010)
The Sick's Sense (2008)
Dead End Dreaming (2005)
Last Night On Earth (2003)
Songs For A Dying World (2002)
Believe My Friend (1998)
Infinity (1996)
Sbírka velice příjemných rockových skladeb, které se hned tak neoposlouchají. I přes fakt, že inspirace u jiných interpretů je více než zřejmá, mě tato deska velice příjemně překvapila. Místy dravá, místy melancholická, místy rock&rollově přímočará ... Taková je muzika END OF GREEN.
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.