Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Fort Apache byla kdysi pevnost uprostřed území indiánského kmene Apačů a vzhledem ke své funkci, totiž základny americké armády pro boj s nepřátelskými indiány, se postupně stala synonymem pro cosi osamoceného či obklíčeného uprostřed nepřátelského území. Zřejmě díky tomu se stala inspirací filmařům k pojmenování slavného trháku „Fort Apache, The Bronx“ (komunistický překlad „Pevnost Apačů v Bronxu“ tak vlastně nedává vůbec smysl) a přesně proto by také mohla být jakýmsi srovnávacím předobrazem pro českou pevnost Josefov v době, kdy v ní probíhá festival Brutal Assault.
Není totiž také čímsi „osamoceným či obklíčeným uprostřed nepřátelského území“? V přeneseném slova smyslu jistě ano, minimálně čistě z univerzálního pohledu na „ty hordy těch příšer v černém“. A naopak, návštěvníci festivalu se mohou nade vší pochybnost právě v opravdové pevnosti cítit před negativními projevy vnějšího světa naprosto komfortně.
Samozřejmě jsem si trošku zapřeháněl, vždyť kdo by dnes v metalistovi v černé odděném hledal cosi nebezpečného. Ovšem ona myšlenka pevnosti, zasvěcené nejtvrdším formám metalové hudby, jejíž zdi to všechno bezpečně oddělují od okolního světa, mi stále připadá jako velmi lákavá.
Obzvlášť, když jde stále o hudbu, která drtivé většině společnosti zůstává nerozluštitelná, a přesto si festival v posledních létech pravidelně obhajuje titul pro největší domácí svátek všech metalistů, nemilosrdně v tomto směru válcující další významné domácí festivaly, zaměřené kolikrát i na daleko větší metalový mainstream.
Dokonalé vyčištění prostoru před zadní Obscure Stage mi letos udělalo asi největší radost, neboť permanentní dozor toitoiek a zejména smradu z nich se linoucího důstojnosti téhle prakticky už třetí rovnocenné festivalové stagei moc nepřidával. Navzdory tomu jsem zde však letos nebyl tak často, jak bych si asi přál, protože program na obou hlavních pódiích byl pro mne zkrátka důležitější. I tak jsem se tu ale nakonec nepravidelně vyskytoval, už třeba jen při pokusech o objevení nějaké subjektivně neznámé a zároveň zajímavé kapely, a snad mi ani nevadilo, že je to sem přes celý areál, člověk se aspoň občas prošel, což bylo při jinak dlouhodobém postávání vítanou fyzickou změnou. A samozřejmě, byla zde poblíž i další z nesmírně vítaných novinek v areálu, totiž jedno z jakýchsi stanovišť s pitnou vodou, kde se tak nějak vůbec netvořily fronty, takže i proto se sem vyplatilo zajít.
Tak zde proběhl můj první letošní kontakt s živou festivalovou hudbou, i když vystoupení FINNTROLL s roztomilýma elfíma ušima k úplné dokonalosti chyběl ještě o něco lepší zvuk, tak jsem zde byl svědkem standardně mrazivě – charismatického vystoupení páně Vincentových VLTIMAS (v nichž bicí místo Flo Mouniera obstarával Paweł „Pavulon” Jaroszewicz (jinak např. BATUSHKA)) s důrazem na poslední desku „Epic“, a tak jsem zde třeba okusil i produkci všude jinde vychvalovaných BARONESS či vítězů naší loňské výroční Valhally DØDHEIMSGARD.
Zvláštní příchuť mělo na Obscure vystoupení ukrajinských 1914, kteří se na festivalu představili již v daleko lepším večerním čase po dvou létech, kdy je jejich vlast stále dál okupována ruským agresorem. A ačkoliv setlist byl prakticky totožný s tím z minula, dojem, který zde kapela tentokrát zanechala, byl znovu obrovský. Zpěvák Dmytro Ternuščak, který se stejně jako minule prošel v závěru setu publikem, totiž znovu nešetřil kritikou ruského nepřítele, ale nezapomněl ani poděkovat Česku za podporu ve válečné situaci a zároveň údajně přítomným ukrajinským vojákům na dovolené, což vyvolalo obrovský ohlas. A jelikož zvuk už byl tou dobou dávno na výborné úrovni, bylo to zkrátka jedinečné vystoupení plné atmosféry a zjitřených emocí.
Úplně obráceně jsem pak vnímal rovněž původně intenzivně očekávaný set CYNIC. Nejen, že snad krom jediné výjimky (kterou jsem už ovšem nestačil absolvovat, neboť mě do té doby se odvíjející koncert absolutně zklamal) trestuhodně nedošlo na legendární debut „Focus“, ale celý dojem z kapely se doslova roztál v technických problémech a jakémsi zbytečném „profesorství“ Paula Masvidala a spol., kteří s kompletní sadou bezhlavých strunných nástrojů produkované hudbě dočista odebrali duši.
A naopak zřejmě úplně to nejsympatičtější, co Obscure Stage nabídla, bylo vystoupení projektu TRIUMPH OF DEATH, jakéhosi revivalu legendárních černých kmotrů HELLHAMMER, v němž ovšem funguje jeden z jejích původních pilířů, jako vždy nesmírně charismatický Thomas Gabriel Fischer aka (tehdá) Satanic Slaughter. Tenhle výlet do pravěku thrash/black metalu měl neuvěřitelnou syrovost a říz, co prostě musel oslnit úplně každého, kdo se v tu chvíli nacházel před pódiem, ať už skladby předlohy znal nebo ne. Včetně samozřejmě neustále přítomné hrstky diváků na vale vlevo za plotem areálu, u nichž si pořád kladu otázku, zda jsou to jen zdarma načuhující neplatiči nebo je naopak možné za nějaký mírný poplatek na zadní stage nahlížet podobně jako z V.I.P. lóží či přírodní tribuny před hlavními pódii.
Přestože tedy nemohu říct, že bych letos byl v Josefově nucen nějak zvlášť přebíhat tam a zpátky, je prostě fakt, že se po pevnosti i tak dobře chodí křížem krážem, objevuje se, co kde již dříve oblíbeného zůstalo na svém místě nebo co nového přibylo, a vůbec tak nějak nasává její jedinečná atmosféra (nemluvě o tom, že pro odpovídající festivalový pivní zážitek bylo znovu nutno běhat na příchodovou cestu do areálu, kde pomocný půllitr tentokrát podávali pivovarníci z Cobolis). Nemohlo mi proto uniknout třeba další rozšíření festivalového prostoru za KAL Stage, kam bylo zároveň přesunuto stanoviště autogramiád, ale kupodivu jsem trestuhodně nenašel avizované výstavy pod přírodní tribunou, protože jsem zkrátka a dobře hledal jen kolem Bastionu X, kde jsem je tak nějak očekával nejvíce. Nu což, příště budeš chytřejší (ehm, staroušku).
Na hlavních stageích vidím jako první DEICIDE, a přestože si říkám, že když už jsem je zažil několikrát, včetně loňského vystoupení v josefovských zdech, mohl bych tedy zkusit redakční většinou vzývané BRUTUS, jsem nakonec aktuálně namíchaným setlistem direktoriátu nejvyššího rouhání, zvukem a vůbec aurou kapely i jejím nasazením očarován tak, že zůstávám až do konce. A užívám si naprosto luxusní set, který, čistě subjektivně, v mnohém překonává zmíněnou zdejší loňskou premiéru. No a „Scars Of The Crucifix“ naživo, to byla prostě pohádka.
Následují EXODUS, což je další povinná položka programu už dost pamatujícího metalisty. A přestože richmondští korunní princové thrash metalu předvedli set velmi podobný tomu zpřed dvou let ve Vizovicích (nebo vlastně právě proto, že ano), byli znovu jedineční, zejména s ohledem na to, že se v podstatě jedná o partičku šedesátníků, která by už klidně mohla sedět někde na virginském vejminku a mlít prsty vzdušný mlýnek. Ta jedinečná atmosféra, to porozumění a souznění v obrovském a živelném kotli pod pódiem, jemuž diktovali slovutní Steve „Zetro“ Souza, Gary Holt a Tom Hunting (který je samozřejmě stále vnímán v kontextu s rakovinou, nad kterou zvítězil), to všechno vyústilo v megakoncert, jenž byl pompézní stylovou oslavou se vším všudy. A čert vem, že mistru Huntingovi to občas slyšitelně ujíždělo, jak si samozřejmě mnozí museli všimnout, když na oněch výjimečných okamžicích to nemohlo změnit ale vůbec nic. A bude-li mít slibované nové album stejné grády, dočkáme se jistě pořádné nahrávky.
Při ABBATH hrajících IMMORTAL prší a tak se trestuhodně jdu schovat, neboť se mi nechce se cpát do pláštěnky. No jo no, co s tím holt člověk po těch létech nadělá. Vidím a slyším alespoň závěrečnou hymnu „Blashyrkh“ a pak se před spaním pomodlím k Abbathovi a poprosím ho o odpuštění, tak snad to klaplo. A dávám si set DARK TRANQUILLITY, kteří jednak dávají ochutnávat z chystaného alba „Endtime Signals“, co se v mezičase stalo skutečností, a jednak sázejí na jistotu svých setů posledních let (viz třeba ten loňský ve Spáleném Poříčí), totiž ve stylu hlavně ne moc do minulosti. Ale zazní „Cathode Ray Sunshine“ a „ThereIn“ a tak jsem vlastně spokojen.
Další putování mezi oběma hlavními stagemi, totiž Marshall a Sea Shepherd, zahajuji s představiteli nové americké thrashové vlny HAVOK, jejichž set je ovšem okamžitě kompletně zapomenut s nástupem FORBIDDEN. Tahle dávná hvězdička, aktuálně posilněná o Chrise Kontose (ex – MACHINE HEAD) za bicími, Daniela Mongraina (VOIVOD) u druhé kytary a s novým zpěvákem Normanem Skinnerem, hraje výlučně ze svých prvních dvou alb, a je to takový sekec, až všechny posluchačské smysly přecházejí. Kdybych měl nějakým popisným způsobem vystihnout to, co se v době jejich vystoupení dělo pod Sea Shepherd Stage, musel bych si asi pomoci živelným akčňákem Šílený Max: Zběsilá jízda, jehož spád je také tak neuvěřitelný a nezastavitelný. A jakože se s vzácným šéfredaktorem na Brutal Assaultu pod jednotlivými pódii moc nepotkáváme, tady jsem s ním skálopevně za jedno: tohle byl nejlepší thrash 27. ročníku. Sorry, pánové z TESTAMENT, ve vašem případě exkluzivní exkurze do prvních dvou alb to bylo také nesmírně příjemné, ale nikoliv odrovnávající.
Druhý den festivalu korunovali SATYRICON a to rozhodně ne jen na plakátech. Návrat Satyra a Frosta do pevnosti byl jako návrat imperátora z vítězného tažení, jemuž chyběly už jen oslavné fanfáry a opulentní rozhazování zlatých mincí mezi přihlížející. Monstrózně nadupaný setlist nenabízel místečko pro vydechnutí, kapela, v níž se tak trochu jako pěst na oko vyjímala i posila pro živá vystoupení, baskytarista ANTHRAX Frank Bello, živelně třepala hlavami jako jeden muž a elektrický náboj, vibrující mezi pódiem a hledištěm hrozil každou chvíli vybuchnout ve spalujícím dešti jisker. A při vší úctě k později vystupujícím BEHEMOTH, SATYRICON se v tu chvíli zmocnili žezla letošního Brutal Assaultu a už pak nebylo nikoho, kdo by jim ho uzmul.
Setlist: To Your Brethren in the Dark, Forhekset, Now, Diabolical, Black Crow on a Tombstone, Deep Calleth Upon Deep, Repined Bastard Nation, The Pentagram Burns, Fuel for Hatred, Mother North, K.I.N.G., Hvite Krists død
Třetí festivalový den zažívám živou premiéru s finskými bahňáky KALMAH a navzdory silnému polednímu slunci je to moc příjemný zážitek, protože kapela bratří Kokků je i na pódiu stejně barevným smrtícím monstrem jako ve svých nejlepších studiových skladbách. Po nich servírují svůj standardně dobrý set ČAD a je vidět, jak si velké pódium na Brutal Assaultu i více odpolednější hodinu užívají.
Pak neodolám a dávám si i LEGION OF THE DAMNED, holandské thrashující smrtonoše, jimž jsem dlouho (záměrně) nevěnoval moc pozornosti, ale jejich poslední dvě alba mi našeptávají, že bych to možná měl přehodnotit. A vskutku, zejména skladby z loňské novinky „The Poison Chalice“ na čele s uhrančivým pochodem „Beheading Of The Godhead“ představují natolik solidní konglomerát extrémní metalové hudby, že vydržím až do konce a možná bych si dal i přídavek. A ještě jedna věc na nich byla tedy velmi interesantní, totiž když zpěvák Maurice Swinkels někdy uprostřed setu s nehraným nadšením poznamenal, že „to po těch dlouhých létech na ten Brutal Assault konečně dali“. Vida, jak je zřejmě festival skutečně zapsaný v zahraniční jako Mekka (však, jsem o tom, ehm, vlastně psal vloni), kde si každý z nejtvrdších metalistů touží zahrát alespoň jednou v životě. Pří té příležitosti si pak dovolím k pořadatelům jednu poznámku – léta píšu poctivě do ankety ke zpětné festivalové vazbě, že bych si přál, aby v Josefově zahráli ISOLE, EREB ALTOR a KING DIAMOND, a pořád nic. Takže možná, že když si to přečtou tady, konečně se mi tahle přání vyplní.
Reinkarnace DEATH z období alba „Leprosy“, to je věc náramná, přestože v ní nejde o přehrávání vlastního autorského materiálu (pravda, s mrknutím na kytaristu Ricka Rozze). Ale Chuck Schuldiner už tu s námi bohužel nemůže být a tak je tu alespoň jeho hudba. Zaplaťpánbůh za to, jak říkáváme my ateisti. V tomto jedinečném případě prostě žádné poučky o přiživování se na cizí slávě neplatí, což projekt LEFT TO DIE přivádí do zvláštní role nositele jinak absolutně nezprostředkovatelného koncertního zážitku, při němž jim všichni obdivovatelé DEATH musí logicky ležet u nohou. A taky že leží… v nestřeženém okamžiku byla nostalgie dokonce tak silná, že se i autor těchto řádků, jinak striktně odmítající postávat kdekoliv v nebezpečném dosahu moshpitu, samovolně vrhnul do onoho smrtící okruhu a málem za to, jak symbolické, zaplatil smrtí. Naštěstí nastoupila pomalejší pasáž a já se mohl zase v klidu vypoklonkovat do zadních řad vyčleněných jen na místě se (více či méně) mírumilovně pohupujícím. Po loňském zážitku z pražského Futura opět strhující záležitost.
Nostalgii a bezhlavému uctívání však ještě nebyl konec. Pohrobky smrtky totiž vystřídali švédští mágové CANDLEMASS a nejen to! Kapela dorazila po létech i s předákem Leifem Edlingem, jenž dlouhá léta trpěl únavovým syndromem a nemohl proto živě vystupovat, a také se zpěvákem Johanem Längquistem, který coby host nazpíval legendární a jedinečný debut „Epicus Doomicus Metallicus“. No a se setlistem, který předvedl velmi reprezentativní výběr z jedinečného klasického živáku „Live“, Längquistem ve výborné hlasové formě a důsledně rezonujícím publikem to nemohlo dopadnout jinak, než jako snový zážitek, který si fanoušek CANDLEMASS musí v srdci nosit až do nejdelší smrti (ehm, už zase). Kéž by kapela natočila ještě alespoň jedno podobně pulsující album.
Setlist: Bewitched, Dark Are the Veils of Death, Mirror Mirror, Dark Reflections, Under the Oak, Crystal Ball, The Well of Souls, Solitude
Po těchto dvou vrcholných okamžicích ještě okouším tajný festivalový tahák, totiž společné vystoupení CULT OF FIRE a Bohemian Symphony Orchestra Prague k uctění dvoustého výročí narození Bedřicha Smetany, na němž zazněly především některé do kovu přetavené Mistrovy kusy. A ačkoliv jistě nebylo možné celému tomuto představení upřít jakýsi velkolepý nádech a příznak jedinečnosti, měl jsem pocit, že to bylo spíše díky samotné Smetanově hudbě, než tím, kdo a jak jí přehrával, jakkoliv to může znít jako protimluv. Jinak řečeno slovy klasika, neurazilo, ale ani nenadchlo…
Čtvrtý festivalový den, ještě než vůbec dojde na hudbu, obdivuji další parádní počin pořadatelů, kteří v již zřejmě zaběhlé spolupráci s Fakultou životního prostředí ČZU Praha uvedli v pevnosti v život projekt třídění cigaretových nedopalků. Fascinující věc, skutečně, když už tedy má někdo v jedenadvacátém století pořád tu potřebu kouřit, a ještě více mě potěšilo, že tenhle projekt měl podle přítomných zástupců zmíněné fakulty odezvu a skutečně se podařilo vytřídit značné množství tohoto toxického svinstva. Tak nějak jsem si nemyslel, že tomu tak bude, ale zřejmě jsem při tom zapomněl na jednu věc – byl jsem prostě v pevnosti.
Usměvavé Francouze GOROD a jejich česky nezaměnitelně sprostého zpěváka si neomylně pamatuji podle jejich skrznaskrz sympatického zdejšího vystoupení před dvěma lety, a tak je pobyt pod pódiem v jejich společnosti samozřejmostí. Stejně jako hození očkem na závěr setu PESTILENCE (to víte, „Land Of Tears“ a „Out Of The Body“), u nichž přemýšlím, zda tam Patrick Mameli kolem sebe má zase komplet jinou sestavu nebo jsem některé z doprovodných muzikantů v řadách téhle holandské legendy už viděl. Odpověď nicméně nenalézám a je to vlastně asi jedno, vždyť tady evidentně jde především a hlavně o Mameliho.
Příjemným thrashovým setem se zalesknou SADUS, byť v porovnání s věcmi předešlými nejsou v žádném případě ničím zásadním, a tak na předčasný závěr svého vystoupení alespoň nahází mezi přihlížející pár nášivek. Zajímavý nápad. Ale to už přichází slot pro IMPALED NAZARENE a je čas připravit se na totálně černou mši za black metal. Celebruje Mika Luttinen, vrchní kněz téhle sekty z finského Oulu, a je to nabušené, až se pevnostní zdi otřásají. A když si k tomu představíte Luttinenův napůl lišácký a napůl (s prominutím) šíleně – úchylný výraz ve tváři, je nejspíš celkem zjevné, že tohle ani jiné být nemohlo, a že kdyby na to byl čas, možná by tahle cháska brala i skalpy, sotva by se v publiku mihnul nějaký ten černoprdelník.
PRIMORDIAL hned v závěsu přinesli zadumané zklidnění a přestože jejich poslední album „How It Ends“ neshledávám příliš podnětným, předvedené skladby z něj i zbytek setlistu znamenali skórování na jistotu, neboť pevnost prostě PRIMORDIAL sluší a naopak. Obzvláště tedy, když zazní i „Empire Falls“, jakože tady právě na závěr zazněla.
A dostávám se do finále, kde už se ony pomyslné skalpy fláterníkům braly (EMPEROR prominou, ale na ně už jsem neměl síly). BEHEMOTH se vrátili do pevnosti, aby znovu otřásli samotnými jejími základy. Jistě, před chvílí jsem úplnými vítězi letošního Brutal Assaultu vyhlásil SATYRICON, ale bylo to jen s odřenými zády. Nergalova polská kavalerie Satana (v níž Inferna za bicími kvůli zdravotním obtížím vystřídal Jon Rice (ex – JOB FOR A COWBOY)) předvedla nádherný jevištní spektákl na black/deathmetalové téma, jenž bral dech v každém svém hraném okamžiku. Speciálně pak v úplném počátku, kdy kapela už během intra „Post God-Nirvana“ z posledního alba „Opvs Contra Natvram“ nastavila zcela nový rozměr obrovské plachtě, která se vždy věší před pódium, aby nebylo vidět, co se za ní kutí. BEHEMOTH dokonale využili jejího potenciálu a coby na obrovské plátno na něj zevnitř promítali své temné siluety v nejrůznějších pózách a pozicích. A nevím tedy jak kdo, ale já jsem v tu chvíli zíral s otevřenými ústy a mráz mi přitom valchoval záda.
Jestliže si pak posluchač během koncertu měl připadat jako v chrámu temnoty a zla, z jehož chrličů proudí čistá biblická zkáza, pak se tahle iluze povedla dokonale. Spousta ohňů, masek, či přecházení po vyvýšených postech, to všechno už nejspíš není na současných pódiích ničím zvláštním, ale BEHEMOTH to prostě umějí dokonale. Nemluvě o závěrečném triku, kdy už se po doznění „Chant For Eschaton 2000“, rozlučce a rozsvícení světel začali všichni rozcházet, aby do toho po dlouhé chvíli kapela bez jakéhokoliv varování ještě jednou udeřila v klasice „O Father O Satan O Sun!“. Čistá nádhera.
Ty nejintenzivnější čtyři dny v metalistově tuzemském roce tak rázem skončily, aniž by si člověk stačil uvědomit, jak rychle to všechno zase uteklo. A zase jsme byli všichni bohatší o pořádnou porci zážitků, kterou vám na jiném domácím metalovém festivalu nenabídnou, ani kdyby si METALLICU přivezli a ještě se u toho rozkrájeli. Navzdory tomu, jak již bylo naznačeno, že vystupující kapely zde mají kolikrát daleko do opravdového metalového mainstreamu a tudíž nejsou potenciálně tím nejžádanějším zbožím. Tohle všechno v Josefově pořadatelé staví na hlavu a budují si zde skutečnou metalovou pevnost, kde je všem přítomným všude dobře, cítí se tu nadmíru domácky a bezpečně, a to i když okolní svět už dávno není pro metalové fanoušky tím nepřátelským územím, kvůli kterému je třeba schovávat se do pevnosti.
Takže ano, největší domácí svátek všech metalistů má svoje pevné datum a pevné místo určení. A není to častokrát proklamovaný začátek července v jisté domácí likérce, je to začátek srpna, zpravidla týden po Wacken Open Air, v jedné ze dvou sesterských pevností v severní části Česka, které nám tu zanechali Habsburkové. Te videre MMXXV!
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.
Tento projekt táhne především charakteristický vokál Donovana Melero z HAIL THE SUN, což ve spojení se Sergio Medinou z ROYAL CODA znamená ono emotivně bolavé ukřičené post hardcore inferno, které odkazuje k domovským skupinám obou zmíněných hudebníků.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
