Marně se snažím vzpomenout, kdy jsem naposled tak důkladně naposlouchával recenzovanou desku. Spíše, než že by se jednalo o tak náročnou posluchačskou záležitost, tomu chtěly hlavně okolnosti, že jsem si s recenzí čtvrtého alba této deathové brusky tak dlouho dával načas. Byla by však veliká škoda toto dílo opomenout, protože způsob, jakým promlouvá na zdánlivě vyčerpané téma tradičního death metalu je rozhodně hlasitý, sebevědomý a pozoruhodný.

Když by jste chtěli někomu popsat tvorbu BRUTALLY DECEASED nějakou velmi zjednodušenou formulkou, tak byste na základě dosavadních nahrávek asi sáhli ke frázi „death metal skandinávského střihu“. Ač značně povrchní soud, něco na něm rozhodně je. Neplatí už však tak úplně pro letošní novinku, která v sobě nasává vlivy vícero proudů smrtícího kovu. „Chasms“ je totiž o něco komplexnější nahrávkou, než jeho předchůdci a představuje tak skupinu v nové tvůrčí fázi, jež přichází po poměrně dlouhé tvůrčí odmlce.

V porovnání s předchozí deskou „Satanic Corpse“ z roku 2016 určitě jako první upoutá zvukový kabátek. Zřetelně ubylo inklinací ke „švédskému chrástění“, byť i produkce kytar letošního alba zní dostatečně houževnatě a heavy. Je znát, že se pražská skupina snaží vymanit z poněkud zjednodušující škatulky „revival devadesátkového švédského deathu“. Komplexnější přístup v tomto případě znamená příklon k americké větvi smrtícího kovu, byť není nikterak okázalý ani směr určující.

V tomto ohledu je skupina už pevně ukotvena a její čtvrté album i přes zmiňovaný progres (anebo snad díky němu?) přichází se svým typickým rukopisem a lze s úspěchem prohlásit, že zkušený znalec deathmetalové scény tuto kapela poměrně rychle rozpozná. Jasně, hodně tomu napomáhá Žlababův charakteristický a troufám si tvrdit, že i zcela výjimečný vokál. Pokud by byl growling sportovně-umělecká disciplína, za kterou se udělují známky, musely by v jeho případě lítat vzduchem velmi vysoká čísla. Tento chlapík se pro death metal narodil a death metalem taky žije, což potvrzuje hned několik kapel, ve kterých trápí své hlasivky. Jeho masivní, živelný a přesto přesný a „čistý“ projev je ozdobou jak tohoto alba, stejně tak i těch předchozích.

Ale jelikož předmětem této recenze není nahrávka á capella, nýbrž dobře namazaný plnohodnotný metalový válec, sluší se dodat, že bez „těch v pozadí“ by se ódy na Žlababův vokál pěly mnohe hůře. O revizi soundu už byla řeč, stejně tak o rozkročenějším pojetí death metalu. V praxi to obnáší alespoň z mého pohledu i drobné ztechničtění jednotlivých songů a o něco více než drobný příklon k brutalitě typické právě pro zámořské spolky. Sype se zde hodně a chtělo by se říci, že snad až bez ustání, ale to je možná jen prvotní pocit poté, co se necháte nahrávkou pořádně přejet a v hlavě vám utkví jen její zběsilé tempo.

Právě proto jsem nahrávce věnoval důkladný poslech, abych pak postupně objevoval její kouzlo a vychutnal si ty momenty, kdy to kapela nerozjíždí do plných otáček. A těch je v každé skladbě hned několik a některé se postupně dostávají pod kůži. Severským černým kovem načichlý riff, který startuje skladbu „Chasm Born“ neohromí technickým porovedením, ale vlastně je dost chytlavý na to, abyste si skladbu rychle zařadili mezi výrazné položky alba. Byť se to nakonec v duchu nejlepší tradice překlopí v další nekopromisní rubanici, v prostřední pasáži se záchvěv severské zimy opět velmi nenápadně připomene až postupně graduje ve finále za doprovodu úvodního motivu. Vkusná koketerie s „jinými“ žánry a přitom to pořád zůstává „pravověrný“ death metal.

Kytarová sóla jsou dávkovaná uvážlivě. Nikterak se to s nimi nepřehání a i zde je vlastně projeven dostatečný cit pro brutální death metal, který to nechce jen bezhlavě rubat a nebojí si i technické hry a přesto ani na moment nepomýšlí na to, že by své teplé ortodoxní bydlo měl opouštět. Nic na tom nezmění ani několik spíše jemných „výpůjček“ z heavy metalu, což vlastně skupině nebylo cizí ani na předchozích nahrávkách.

„Chasms“ je tak ve všech ohledech stylově čistým deathmetalovým kusem, který by se dal zhodnotit jako v uvíznutý v minulosti, ale spíše se kloním k názoru, že jen pečlivě a s láskou leští obří deathmetalový monument vytesaný ze skvělých alb 80. a 90. let a navíc tento památník svým vlastním nasazením nenechává zarůst plevelem anebo pokálet ptactvem. Je to tak trochu klišé, ale vlastně mě nenapadá nic rozumnějšího než ono otřepané - „současný pohled na léty prověřenou muziku“. A ten BRUTALLY DECEASED (opět) zvládli na výbornou.