Žjóva, tak je to konečně tady! Zřejmě ve velkých porodních bolestech zrozené, s drobným posunutím v termínu vydání, ale šťastné přivítání na světě a nezbytné plácnutí po zadečku snad všechno nepatřičné vynahradí. Po téměř třech letech od zásadní truchlohry „O mrtvém srdci v mrtvém světě“ nám blondýn Warrel Dane se svou červenou bugatkou NEVERMORE přichází vysvětlit, kdo že jsou ti skuteční „Nepřátelé reality“. Takže baterky pěkně do rukou a posviťme si na ně!

Seattle. Město které proslavilo grunge a naopak. Město, ve kterém dle oficiálně tradovaných báchorek a všeobecného povědomí neustále prší, smutní lidé postávají za zataženými závěsy a beze slov hledí k pošmournému nebi. Špína, zmar a beznaděj. Každý den sebevražda nebo alespoň pořádný záchvat deprese. To se to pak žije. A jak do tohoto vzorce zapadají NEVERMORE? Možná se budete divit, ale byť hudebně nemají s grunge pranic společného, náladou disponují podobnou. Samozřejmě, byli tu dávno před boomem Seattle scény, to když ještě pod hlavičkou SANCTUARY zplodili dvě velmi ceněná alba (přičemž především to druhé "Into The Mirror Black" nutno důrazně doporučit k soustředěnému poslechu). Do dnešních dob pak vedle blonďaté mařeny Warrela vydržel i „hlubozník“ Jim Sheppard a přes čtyři bravurní plnohodnotné zastávky a jednu poloviční, dotlačili svou káru mezi naprostou elitu.

Co NEVERMORE ovládají skutečně bravurně? Rozborku a sborku. Každá jejich deska totiž rozloží vaše nitro na malinkaté kousky, tlačí na vnitřnosti a když vás na svém konci vyplivne znovu v jednom kuse, už nikdy nebudete stejní jako na začátku. Představte si nešťastnou lásku, žena vašeho srdce nechce vyslyšet vaše city, bolí to, bolí, divně tlačí pod hrudí. A přesně takhle chutnají plody z "Enemies Of Reality". Od prvního okamžiku desky vás do křesla přibije tradičně hustě podladěná kytara, když hřebíky do rakve nad hlavou přitlouká bicí mašinérie Vana Williamse. Za takovou spoušť by se nemuselo stydět žádné smrtící kombo a myslím, že většina z nich by tváří v tvář podobné zvukové tortuře jen tiše bledla závistí. Prznit a být przněn, to je oč tu běží. Zvukem, podotýkám pro neukojené. Ani tentokrát nechybí silné melodické linky odzkoušené ve větší míře právě na „Mrtvém srdci...“. Schválně zkuste osamostatnit refrény takové "Never Purify", "I, Voyager" nebo titulní "Enemies Of Reality". Pochopitelně nejen nářezem živ je bloud a tak, když už se zdá nálož riffů a prstolamů Jeffa Loomise k neudržení, zařadí skupina nižší rychlost a vražedné tempo zmírní třeba i podivně pokroucenou neurózou "Noumenon", zklidnělou "Tomorrow Turned Into Yesterday" či svojsky vystavěnou baladou "Who Decides". Chybí vám do výčtu shrnutí výkon zpěváka? Škoda planých slov, Warrel je neuvěřitelný, jako vždy. Nezaměnitelně plačtivý hlas, nabroušené ostří škrábajících žiletek, překreslené volání orkánu. Zkrátka originál každým coulem.

Je to výživné, brutální, srdceryvné, bolavé. Čerstvá a nezacelená rána stále krvácí a NEVERMORE vám do ní rýpou rozpáleným železem. Přesně takhle si představuji nástupce nepřekonatelného. Takže jediná výtka snad může směřovat ke zbytečně krátké stopáži alba. Přece jen, ta necelá pětačtyřicetiminutovka nemůže zcela uspokojit tříletý půst a to ani pokud disponujete speciální limitovanou černé plastikovou úpravou, kde na přiiloženém DVD lze shlédnout tři klipy a dva živé záznamy. Deska roku, říkáte? Inu, mám ji červeně podtrženou v zástupu adeptů.