Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
40 let papírové existence je vítanou záminkou odjet šňůru. Obscure pro legendu zvolili Brno a po vyprodané Flédě před dvěma roky nic neriskovali a umístili MAYHEM naprosto logicky do Sono centra. Samozřejmě bylo zase (téměř?) plno, a to i bez supportu.
Předem zase vyvstalo několik otázek. Půjdeme po proudu nebo proti proudu času? Nebo cik- cak? Jistě budou hosté? Kdo? A bude nějaká opulentní projekce? Zvědavci si vše zjistili dopředu, někdo se nechal překvapit na místě. Já jsem zvídavý a při přípravě mě třískla do oka informace, že se bude hrát nejlepší skladba, kterou kdy MAYHEM složili a složí a kterou na koncertech v poslední době ignorují - „Crystalized Pain in Deconstruction“. Protože je těžká a protože je Maniacova? Přijde tedy Maniac podobně jako onehdá Attila do Milána? Uvidíme.
Plán byl jasný, vyběhnout do 1. nebo i 2. patra a doufat, že bicí nebudou přiražené dozadu a na Hellhammerovu baterii a jeho bicepsy bude krásně vidět. I za cenu horšího zvuku. Přání splněno! Před plátnem byla umístěna rampa, a tudíž byla baterie posunuta zhruba doprostřed. Perfekt.
Opona jde dolů (samozřejmě fakticky do stran), tajemný hlas zpoza ruchu komentuje dobové záběry, které každý z fans dávno viděl a na pódium jako první nastupuje… Hellhammer. Trošku nesměle, jelikož je zvyklý nastupovat nenápadně ze tmy zezadu, ale co měl dělat, když mu škopky obehnali tou rampou a nenechali průchod?
Postupuje se proti času a začínáme tóny „Malum“. Výhled na obeskládaného Hellhammera, který liská činely zleva i zprava jak Vaculík zamlada, je nádherný. Na Attilu vlastně taky. Zvolil podobný paint a hábit, jako ve Wackenu. Ale málem to neklaplo, jelikož Attilovi kdosi v Istanbulu vytáhl z tourbusu v očekávání tučné kořisti kufr, což se zjistilo až po přejezdu do Bukurešti. Jenže Attila je filutta a svých věcí si cení. Proto do kufru zamontoval GPS tracker a kufr lokalizoval. Byl pohozen někde u silnice. Vžijte se taky do pocitů bosporského smažiče falafelu Mesuta, který si chce přilepšit a vydá se na noční lup. Nikým nepovšimnut překoná zámek obřího busu, hned na kraji uvidí velký stříbrný kufr, drapne jej a pod rouškou tmy opět nepozorován odtáhne. Na odlehlém místě se hodlá potěšit s kořistí, otevře kysnu a… v ní kosti, lebky, krucifixy, oprátky a smradlavé hadry. Taky bych to zahodil. Jo kdyby Mesut věděl, jaké má v ruce cenné relikvie. Netušil, kufr pohodil, Attila proň vyslal tureckého promotéra a turné je zachráněno.
Attila mimo skladby nekomunikuje, střídá forbínu a rampu před plátnem, kde Maďarova silueta často nechá vyniknout kvalitám jeho tělocviku (všelijaké máchání a mávání s výše vyjmenovanými serepetičkami) a kam občas vystoupí i kytaristé, songy na sebe navazují v rychlém sledu a najednou je tu očekávaná „Crystalized Pain in Deconstruction“. Tada - tada… tada - tada - tada! A už to sviští! Bohužel se mi zrovna při ní poněkud slily kytary a to samé přetrvalo u další „View From Nihil“, takže tracky z nejlepší desky „Grand Declaration of War“ mě neuvedly do tak hluboké extáze, jak jsem čekal. Neva, Vlčí doupě mě schvátilo hned.
Zasloužená krátká pauza, převlek do kápí a nástup na další šichtu celou věnovanou monolitu „De Mysteriis Dom Sathanas“, Attilovu kolbišti. Projekce kontinuálně pokračuje – míhají se coverartworky, fotky, záběry z dokumentů, rozhovorů (včetně legendárního opileckého z Wackenu), objeví se i nebožtíci, k radosti přítomných nácíčků se mihne i legendární potutelný úsměv vraha přímo do objektivu. Jinak chápu kultovní status této desky, ale bylo slyšet, že při přímém srovnání s novější špičkovou tvorbou pokulhává. Hlavně dlouhá titulní skladba a „Buried“ už díky své monotónnosti uspávají. Ještě před poslední (z této fáze koncertu) „Funeral Fog“ se Čihař odebral do šatny a vrátil se až na děkovačku? Tážete-li se, zda se zbytek odehrál instrumentálně, tak nikolivěk. Jednu z posledních pozemských šancí dostal Dead, i když jen z pásku. A skutečně to znělo velice autenticky. Jestli se vzala stopa z legendárního živáku „Live in Leipzig“ nedokážu bez podrobné analýzy rozklíčovat. Po „Fogu“ zahodil Hellhammer do publika veškeré zbylé paličky a to bylo zlé znamení.
Odchod do a svižný příchod z šatny přinesl jediný konferenciérský vstup. Necro představil „přátele“ – Messiaha a Manheima – a ještě než domluvil, zdálo se, že catering rozhodně neobsahoval jen ovoce a zeleninu. Nic, nic, dobré, dobré – na funkci baskytaráře to nemělo negativní vliv. Tedy jeden přítel se odebral k mikrofonu a druhý za bicí. Oba byli dopředu avizovaní, že odzpívají/odbouchají celou poslední část, z čehož jsem měl trošku obavy. Ale nebylo to zlé. Ty surové a taktéž legendární skladby z „Deathcrush“ nějakou preciznost nevyžadují, takže by je s úspěchem odehráli snad i MANDRAGE. A zpívat black metal je jak jezdit na kole. To se prostě nezapomene, jak prokázal Messiah s vizáží strýčka Festera. U Manheima ty obavy byly silnější. Ale taky vyvráceny. Sice to vypadalo, jako by Lea Messiho vystřídal Pavel Kuka, ale tomu byl přizpůsoben styl hry – místo celoplošné rychlé technické poezie bylo třeba se soustředit na důraz ve velkém vápně a zejména spolehlivé trefování zařízení. Splněno a možná se dá hovořit i o nějaké gradaci tohoto hudebně i vizuálně parádního koncertu, onomu střídání navzdory.
2 hodiny utekly velmi rychle, Maniac nakonec nepřišel a nakonec nikomu (možná) nechyběl. Hodnotit zvuk si díky „neobjektivní“ pozici netroufám. Na tom balkoně a navíc na straně to znělo i s tou výtkou dobře – tj. nepřebuzeně a relativně zřetelně. Před koncertem jsem pomýšlel na obměnu garderóby, ovšem dlouhá řada u merche před i po vystoupení mě přiměla odebrat se k domovu (s Českými drahami!) ve čtvrtstoletí starém tričku. Tak snad příště...
Fotky jsou za účelem zachování autenticity pořízeny mobilem a něco ukradeno z Youtube, snad se autor Metal Maniac nebude zlobit. Black metal se na profi zařízení fotit nemá, páč to přináší smůlu. Rouhají se třeba na Fullmoonu. Jo a ještě jednou jo – „Silvester Anfang“ je nejlepší intro, jaké metalový svět slyšel. „Ecstasy of Gold“ se nepočítá.
Setlist aneb vyplatí se nosit notýsek: Část 1: Malum Bad Blood MILAB Psywar Illuminate Eliminate Chimera My Death Crystalized Pain in Deconstruction View From Nihil Ancient Skin Symbols of Bloodswords
Část 2: Freezing Moon Life Eternal Buried by Time and Dust De Mysteriis Dom Sathanas Funeral Fog (s Deadem z pásky)
Část 3 (s Manheimem a Messiahem): Silvester Anfang Deathcrush Necrolust Chainsaw Gutsfuck Carnage Pure Fucking Armageddon
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.
Fínsky melodicky death so štipkou blacku som objavil až tento rok, ale hrali mi v aute i doma celé leto. Ich siedmy album som teda privítal s rozkročenou náručou a oni ju naplnili po okraj. Nič prelomového, skrátka ich osvedčená kvalitka.
Třicet let po založení je HORNA ve formě. Starý kozel Ville Pystynen, nestor finské blackové scény, za to umí vzít. Ostrý vysypaný BM, halekavá finština a taky rock'n'roll. A skvělé nápady, třeba ústřední melodický motiv v "Hymni II" z hlavy nedostanete.
Hleďme, kolega Noisy deklaruje SACRILEGE. Inu, SARCASM jsou jati hluboko v deathmetalových devadesátkách (založeni 1990, reaktivováni 2015) a navíc mají i blackový "edge". Jsou tam i DISSECTION, jinak je to spíše standardní, ničím nevybočující deska.