HELEVORN - Espectres
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Matan Kedar je izraelský hudebník a zpěvák několika kapel tamního undergroundu, které pokrývají velkou část spektra extrémních metalových žánrů, death, black, doom, gothic a různé jejich kombinace. Nebudu zastírat, že o tamní scéně vím kulový a o DEFILED EMBRACE jsem zakopl úplně náhodou. A to jsem si i chvíli myslel, že šlo o další bludný kořen severských lesů, natolik mě atmosféra této nahrávky uchvátila. Ona ta inspirace severským doom metalem je znatelná. Vlastně nejde o kapelu, ale o one-man projekt. Materiál na toto i předchozí album dával dohromady po několik let a pro samotné nahrávání si najal kolegy ze svých dalších kapel.
Texty plné smrti a beznaděje, slz a utrpení, hrobek a rakví, bolesti a krve. Co autora k těmto textům vede je otázka. Možná něco osobního, možná neveselé události ve vlastní zemi, možná vše dohromady. Hudební ztvárnění těchto nálad je prvotřídní a navazují na odkaz dávných doommetalových kapel i vysloveně pohřebních spolků. Ona už úvodní skladba „This Blackened Half“ naznačuje, jak nevyčerpatelná studnice inspirace jsou stará alba umírající nevěsty. Eponymní „Defiled Embrace“ se potácí mezi pomalu se sunoucím umíráčkem a deathovými riffy podloženými rychlejší rytmikou. V závěru graduje a ukazuje, jak snadný je přechod mezi poklidným stavem mysli a šílenstvím.
„The Nether Earth (In Shade of Rotten Trees II)“ je jedním ze tří vrcholů alba, které následují hned po sobě. Pomalý rytmus je postavený na místy až minimalistické akustice, zato s podporou svižných bicích. Výsledný dojem je ubíjející, tíživý. Osmiminutový melancholický opus, který za sebou zanechá citelnou stopu. „Pieces“ s podporou ženského vokálu evokuje klasická alba „krásky a zvířete“, současně znatelně odkazuje na umírající nevěstu. „Mausoleum“ v sobě skrývá krásnou melodii, líbivou, romantickou. Je zhanobena a zohavena drsnými riffy, zašlapána údery bubnů, zurážena skřehotem umrlce, ale je tam. Vyplouvá na povrch, ovíjí se okolo kytarového sóla a nelze jí zcela potlačit. Je to velmi povedený kontrast a mistrovský zářez na tomto i jinak nadprůměrném albu.
V závěrečné skladbě „Erase All That Is Pure“ najdeme vše, co tento žánr využívá a představuje. Bouře, skřehot havranů, vyzvánění umíráčku, pomalá akustika a odříkávání stěží srozumitelných slov, to vše jako předehra k běsnícímu finále. Co v tomto případě Matan Kedar postrádá na originalitě, to dokáže dokouzlit na atmosféře. Výrazným pozitivem alba „The Nether Earth“ je jeho různorodost. Neopustíme hranice umíráčkového doomu, ale ztvárnění pochmurných melancholických nálad je pojato z různých úhlů. Trojice nejpovedenějších skladeb: „The Nether Earth“, „Pieces“ a „Mausoleum“ jsou toho dostatečným důkazem. Pokaždé jinak, ale vždy s výrazným dotekem. Na tomto místě bych se i mohl pustit do zevrubnější analýzy, že Matan Kedar se svou hudbou příliš invenční není a v mnohém opakuje postupy slavnějších předchůdců a nepochybně má v oblibě severskou scénu, ale neudělám to. Mávnu nad tím rukou. Za tu bravurní expresi atmosféry naprostého zmaru a za zdařilý příspěvek do škatulky funeral doom metalu to zakončím tichým potleskem.
Depresivní, tíživý doom metal, který možná neoplývá invenčními postupy, zato disponuje skvěle vykreslenou atmosférou naprostého zmaru a deziluze. Tahle hudba se musí přetrpět.
8 / 10
Matan Kedar
- zpěv
Omer Cohen
- kytara, basa
Iftah Levy
- bicí
Reut Paz Natovich
- zpěv na „Pieces“
1. This Blackened Half
2. Defiled Embrace
3. Cold
4. The Nether Earth (In Shade of Rotten Trees II)
5. Pieces
6. Mausoleum
7. Dim
8. Erase All That Is Pure
The Nether Earth (2024)
Whispers of the Forest (2022)
Datum vydání: Pátek, 6. září 2024
Vydavatel: Metal Scrap Records
Stopáž: 54:19
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.
Fínsky melodicky death so štipkou blacku som objavil až tento rok, ale hrali mi v aute i doma celé leto. Ich siedmy album som teda privítal s rozkročenou náručou a oni ju naplnili po okraj. Nič prelomového, skrátka ich osvedčená kvalitka.
Třicet let po založení je HORNA ve formě. Starý kozel Ville Pystynen, nestor finské blackové scény, za to umí vzít. Ostrý vysypaný BM, halekavá finština a taky rock'n'roll. A skvělé nápady, třeba ústřední melodický motiv v "Hymni II" z hlavy nedostanete.
Hleďme, kolega Noisy deklaruje SACRILEGE. Inu, SARCASM jsou jati hluboko v deathmetalových devadesátkách (založeni 1990, reaktivováni 2015) a navíc mají i blackový "edge". Jsou tam i DISSECTION, jinak je to spíše standardní, ničím nevybočující deska.
Hrací čas / počet zajímavých motivů = koeficient ochoty mačkat "replay". WINTERFYLLETH hrají (bez dvou bonusů) hodinu a tentokrát jsou bohužel na nápady skoupí. Nebýt "Upon This Shore" s WOODS OF DESOLATION / REMETE vibes, nebylo by moc kde brát.
Francouzská parta si za cíl snažení vytyčila instrumentální postmetalovou hudbu, kterou se snaží pojmout v maximální šíři. Koketuje tedy s lehkými postrockovými náladami i ponurou atmosférou doom metalu. K tomu výpady ke klasikům CULT OF LUNA. Povedené.
Při svém debutu pod "majorem" předvádějí WOLFBRIGADE svůj standard. Bylo už i lépe, ale mohlo být i hůř. Dominující pogo střídají vály v rychlejším středním tempu a prostě to klasicky dobře odsejpá. Častěji se však asi budu vracet ke starším nahrávkám.