Zakka Wyldea jsem měl vždycky rád. Už jeho začátky s Ozzym mému uchu velmi zalahodily. Pak přišlo „Pride or Glory“, skvělé odpočinkové „Book of Shadows“ a nakonec vše vykrystalizovalo v sólovou kapelu BLACK LABEL SOCIETY. Tam se ovšem má důvěra v tohoto kytarového světoběžníka trochu zlomila, protože první dvě alba BLACK LABEL SOCIETY, ač nesporně kvalitní, mě do kolen zrovna nesrazila. Snad to bylo přílišnou tvrdostí, zastiňující vše ostatní včetně barevnosti a nápaditosti skladeb. Zkrátka se nějak nezadařilo. S loňským „1914 Eternal“ ovšem zase začalo svítat na lepší časy. Zakk ubral tvrdosti, pozměnil, mírně zjemnil, zvuk, přidal pár překrásných balad a já začal očekávat další počin s opravdovou nadějí.

A naděje, která doráží v podobě trefně pojmenované novinky „The Blessed Hellride“, rozhodně nezklamala. Překvapení na vás čeká hned z počátku. Album otevírá mohutná hradba kytar, za kterou by se nemusely stydět ani renomované black metalové spolky, po chvilce se ale otvírák „Stoned And Drunk“ zvrhne v klasický Zakkův odrhovák, opentlený jako vždy jeho charakteristickými kytarovými kreacemi. Jo, Hellride, to je vskutku správné slovo. Proč ale Blessed? Třeba i proto, že Zakk překecal tatíčka Ozzyho, aby mu na album napěl nějakou tu skladbu. Respektive jednu. Dostala název „Stillborn” a krásně si trůní v prostředku placky, přičemž patří rozhodně k tomu lepšímu, co se na albu nachází. Zarážející ale je, že ještě než jsem zjistil, která že skladba to vlastně je, tipnul bych od boku tak čtyři možné, ve kterých by Ozzy mohl zpívat! Ne, nedělám si srandu. Už z houpavé dvojky „We Live No More” byl Ozzyho hlas cítit jak dobře uzrálý syreček! Tohle že zpívá Zakk???? A co taková „Final Solution“? Opravdu tam Ozzy není??? Nevěřím. Nebo že by Zakk zakládal Ozzyho revival? No to jsou věci!

Na druhou stranu na albu najdete kupříkladu kompozici „Doomsday Jesus“, kde si Zakka nespletete ani náhodou. Tahle skladba zní přesně tak, jak jsou všichni fanoušci zvyklí. Stejně tak jako „Dead Meadow“, která má svoji náladou nejblíže k „Bridge of Death“ z předchozí placky. Krásně baladicky plyne dopředu, podbarvena klavírem. Tady si ale musím rýpnout. Taky se vám v úvodních tónech zdá, že je tam klavír „přebuzený“? Jde vůbec přebudit klavír? Titulní „The Blessed Hellride“ překvapí. Navzdory svému názvu se jedná v podstatě o poloakustickou skladbu, kde Zakk dává volný průchod pohodové náladě. Aby se neřeklo, přiskřípnul ji mezi dvě tutové nářezovky „Suffering Overdue“ a „Funeral Bell“, které nezanechají nikoho na pochybách. Přihodil klasiku „Destruction Overdrive“ a celý komplet uzavřel baladickou „Blackened Waters“, která se velmi pěkně poslouchá.

Inu, Zakk je Zakk. Někdo mu třeba nemusí spolknout jeho rockovou image, ale pravdou zůstává, že on na všechny nejspíš kašle. Dělá si přesně to, co chce. Novinkové album rozhodně nezapře svého tvůrce, ale zároveň nám mezi drážkami mnohem silněji než kdykoliv dříve říká: „Jo, miluju Black Sabbath. A co má bejt?“. Neříkám, že je nový materiál kdoví jak převratný, ale rozhodně je podle mého nejlepší a nejvyváženější z toho, co pod hlavičkou BLS zatím vyšlo. Zakk Wylde je prostě machr. Pro milovníky stone rocku říznutého svébytného metalem nebo třeba i jen pro ctitele precizní kytarové práce je tato deska nepostradatelná.