Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Gothic metal nezažívá nejlepší období. Staré skupiny postupně mizí. Nových je poskrovnu a není snadné je v metalovém undergroundu odhalit. Občas se ale objeví záblesk v podobě návratu některých ošlehaných pardálů. Za zmínku stojí letošní návrat TRAIL OF TEARS, byť prozatím jen v podobě EP. Něco se snad děje u Švédů BESEECH. Není vše beznadějné, je však třeba hledat v širším okruhu. Nutno se vydat i na jih od Alp. Itálie není jen LACUNA COIL, která naštěstí stále funguje a ještě letos by měla nové album vydat. Itálie je i celkem pestrá scéna a v kontextu tohoto textu tam svého času fungovala kapela TYSTNADEN.
Kapela vznikla s přelomem tisíciletí. Inspirovali se žánrem nejvíce ovlivněným severskými zachmuřenci počínaje THEATRE OF TRAGEDY. Ostatně o vlivu severské scény svědčí i samotné jméno kapely ve švédštině a v překladu znamená ticho (je to mimochodem i původní jméno filmu od Bergmana, to by mohl ocenit J.Rose). Byl tam i vliv už v té době slavnějších LACUNA COIL. Hledali inspiraci, inkorporovali prvky, pojímali cizí nápady a snažili se v tom najít svou vlastní tvář. Byla to kráska a zvíře. Byla to elektronika. Byly to i deathově ostré riffy. Byla to doba hledání, která trvala něco přes dekádu a nakonec bohužel skončila předčasně. Ještě nějakou dobu po vydání „Anima“ ve dvanáctém roce fungovali, ale nakonec přišlo postupné utlumení. Naštěstí utlumení neprobíhalo v osobě hlavního skladatele a kytaristy Cesara Codispotiho, který i během pandemického období dával dohromady své nápady pro pokračování předchozích děl.
Loni se probudili a navázali na své kořeny. Doba hledání je však už pryč, nyní již taťkové a mamky v letech mají jasno. Čas na experimenty patří minulosti. Možná aktivně nehráli se svou domovskou kapelou, ale nástroje určitě neležely na půdách pod vrstvou prachu. Ze své původní sestavy zůstali tři, což je stále nadpoloviční počet. Kromě kapelníka a bubeníka i zpěvačka Laura De Luca. Hudba je moderní, svižná, postavená na poctivé kytarové práci. Je emotivní, nicméně označení gothic metal je už poněkud zavádějící a odkazuje spíš na kořeny než na aktuální styl. Střídají se akustické kytary s těžkými, hutnými riffy (ostatně kytaristka Giulia Coletti vzešla původně z thrash/deathových kapel). Časté jsou i pasáže, kdy kytary jdou zcela do pozadí a zpěvačka to táhne jen za doprovodu rytmické sekce. To jsou možná i nejzajímavější momenty a není jich poskrovnu, protože…
…protože Laura De Luca má v hrdle dynamit. Je-li tato kapela něčím výrazná, tak je to tato paní. Při poslechu staršího alba „In Our Eye“ to ani tak nevynikne. Tam ještě kombinovali mnoho různých vlivů včetně extrémních vokálů. V současnosti si vystačí už jen s jediným hlasem. Jestli těch deset let, kdy byla Laura mimo dění v kapele, poctivě pracovala na intenzitě svého hlasu nebo se jen vypracovala přes řvaní na děti (italská rodina…), nebudu spekulovat. Každopádně se v hudbě TYSTNADEN snoubí dva prvky. Jedním je její silný hlas a druhý je podřízení se jejímu hlasu. Vědomi si této své přednosti ji upřednostňují v komponování i zvukově. Nejde jen o hlasité hulákání, Laura s hlasem pracuje ve všech rovinách - v tichých emotivních pasážích i v rytmickém frázování, ale když se do toho opravdu opře, je radost poslouchat. Tímto podřízením se hlavnímu vokálu se TYSTNADEN odlišují od jiných spolků. Mohou si to dovolit, hudebně zas tak odlišní nejsou, je to jiný přístup, zajímavý a neokoukaný. Pokud vám snad tato paní nebude znít libě do ucha, klidně si z finálního hodnocení odečtěte dva až tři body. Gothic metal nezažívá nejlepší období, už ani ty staré kapely, které se po letech znovu daly dohromady, jej vlastně nehrají. V případě TYSTNADEN je to však vývoj dobrým směrem.
Někdejší nevýrazná gothic metalová kapela se po letech dala znovu dohromady a konečně našla svůj výraz, který jí sedí. Není to gothic, je to moderní metal a navrch opravdu skvostný vokál.
Další deska šíleného multiinstrumentalisty Christiana Ludvigssona má daleko k minulé "Machinery Of Night". Jednak se zde recykluje, ale hlavně je to až příliš překombinované a nesourodé. Extravagance tu pohltila kreativitu a zbyl poněkud nesourodý guláš.
Do týhle marškumpačky rukuju s nadšením. Velká válka mě fascinuje od dětství a hejtman Noise vede svou družinu do ohně bitvy plné špičkového melodického deathu a blacku. A jde do toho prsama. Hitovější to být nemůže. Válka je vůl by BDM RAMMSTEIN!
Tohle je celkem změna. THORIUM se na stará kolena více přiklonili ke švédskému zvuku a přístupnější melodice. "The Bastard" je nejvíce hitová kolekce jejich kariéry poměrně silně připomínající kapely typu PAGANIZER a zejména EYE OF PURGATORY. Nečekané.
Tuomas Holopainen už se dávno vidí jako skladatel vážné hudby s rádoby geniální orchestraci, takže co jiného by vytvořil než příliš melancholické, unavené a nízkoenergetické dílo, že i Lord K. Philipson by se po letech vyřádil.
Z nových, doteraz nepočutých kúskov ma na prvé počutie baví asi iba "Children Of´Ata. Celé je to nejaké rozťahané a bez energie. Toto nie sú NIGHTWISH, akých mám rád.
Chutná jednohubka pro skalní příznivce. FATHER BEFOULED už přes patnáct let zasahují tam, kde je třeba ukojit poptávku po tvorbě ranných INCANTATION. Příjemné EP, které akcentuje spíše jednodušší stránky kultovní „pillardovské“ éry americké legendy.
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.