Vlastně jedinou otázkou ohledem emise třetího alba těchto neurvalých Finů bylo, zda-li to všechno zafunguje i napotřetí. Přeci jen debutu se podařilo způsobit malé zemětřesení na extrémní metalové scéně a když jeho následovník vlastně v mnoha ohledech přinesl pouze rozvinutí látky svého předchůdce, nedalo se čekat, že kapela z Helsinek bude na svém stylu cokoliv měnit.
A taky, že se v tomto směru neděje nic zásadního. Počínaje prvním taktem se prozradí vše podstatné a zbytek se už jen „dohrává“. Nebojte se ale, že s takto předem vyzrazenou zápletkou to bude nějaká prázdná nuda. V rámci mixtury extrémních stylů umí tato finská banda pořádně přiložit pod kotel. Dominujícím žánrem zůstává do obrátek vybuzený grindcore, kolem kterého v rituálních tancích poskakují různé „špinavé“ formy jako neotesaný death metal severského střihu, či v pomalejších pasážích patřičně těžkotonážní sludgemetalové riffy.
Rozjezd je pochopitelně pořádně nespoutaný a na tracklistu ve rychlém tempu přibývají jednotlivé skladby. V takto zničující palbě pak rádi uvítáte jakékoliv záchytné body či zpestřující momenty, které ne že by přímo dávaly posluchači vydechnout, ale naopak často jakoby této pumelenici ještě přidávaly na intenzitě. Neurotický riff v „Infernal Repeater“ dokazuje a zároveň odpovídá na otázku z první věty této recenze, že to může dost dobře zafungovat i poněkolikáte, když do toho stále dokážete vkládat dostatek invence.
Chorobné riffování vyšperkuje i několik dalších skladeb a přestože je to něco, na co jsme od CONCRETE WINDS už navyklí, v jejich podání se to stále ne a ne omrzet. Klišé anebo očekávaný prvek? Alibisticky nechám odpověď na vás. Já jen dodám, že to baví i letos a co bude příště teď moc neřeším. Že už to přeci jen bude chtít nějakou změnu? Souhlasím, ale...