OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Vlastně jedinou otázkou ohledem emise třetího alba těchto neurvalých Finů bylo, zda-li to všechno zafunguje i napotřetí. Přeci jen debutu se podařilo způsobit malé zemětřesení na extrémní metalové scéně a když jeho následovník vlastně v mnoha ohledech přinesl pouze rozvinutí látky svého předchůdce, nedalo se čekat, že kapela z Helsinek bude na svém stylu cokoliv měnit.
A taky, že se v tomto směru neděje nic zásadního. Počínaje prvním taktem se prozradí vše podstatné a zbytek se už jen „dohrává“. Nebojte se ale, že s takto předem vyzrazenou zápletkou to bude nějaká prázdná nuda. V rámci mixtury extrémních stylů umí tato finská banda pořádně přiložit pod kotel. Dominujícím žánrem zůstává do obrátek vybuzený grindcore, kolem kterého v rituálních tancích poskakují různé „špinavé“ formy jako neotesaný death metal severského střihu, či v pomalejších pasážích patřičně těžkotonážní sludgemetalové riffy.
Rozjezd je pochopitelně pořádně nespoutaný a na tracklistu ve rychlém tempu přibývají jednotlivé skladby. V takto zničující palbě pak rádi uvítáte jakékoliv záchytné body či zpestřující momenty, které ne že by přímo dávaly posluchači vydechnout, ale naopak často jakoby této pumelenici ještě přidávaly na intenzitě. Neurotický riff v „Infernal Repeater“ dokazuje a zároveň odpovídá na otázku z první věty této recenze, že to může dost dobře zafungovat i poněkolikáte, když do toho stále dokážete vkládat dostatek invence.
Chorobné riffování vyšperkuje i několik dalších skladeb a přestože je to něco, na co jsme od CONCRETE WINDS už navyklí, v jejich podání se to stále ne a ne omrzet. Klišé anebo očekávaný prvek? Alibisticky nechám odpověď na vás. Já jen dodám, že to baví i letos a co bude příště teď moc neřeším. Že už to přeci jen bude chtít nějakou změnu? Souhlasím, ale...
CONCRETE WINDS potřetí se stejným scénářem, který prostě pořád baví. Moderní pojetí neurotického a zničujícího extrému zkátka tito Finové umí a (zatím) na svém výrazivu nechtěji nic měnit!
8 / 10
1. Permanent Dissonance
2. Virulent Glow
3. Daylight Amputations
4. Infernal Repeater
5. Subterranean Persuasion
6. Hell Trance
7. Systematic Distortion
8. Demented Gospels
9. Pounding Devotion
Concrete Winds (2024)
Nerve Butcherer (2021)
Primitive Force (2019)
Datum vydání: Pátek, 30. srpna 2024
Vydavatel: Sepulchral Voice Records
Stopáž: 24:59
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.