Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V předposlední letošní pátek třináctého, rámovaný počátkem smutných povodňových událostí na druhém koci republiky, zavítala do plzeňské Lampy poměrně zajímavá domácí metalová sestava. Poměrně zajímavá proto, neboť věrně odrážela skutečnost, že přes všechnu svojí současnou předimenzovat má tuzemská scéna ještě stále co zajímavého nabídnout, a to v tomto případě na jednom jediném místě. A ano, trojka LAID TO WASTE, PANYCHIDA a HEJTMAN to následně v duchu večerního motta „Peklo nečeká“ potvrdila do slova a do písmene a ani jí u toho nemusel asistovat Jason Voorhees.
Parádní rozcvičku v rytmu oldschoolového thrashe obstarali LAID TO WASTE, jedni z úspěšných představitelů nových domácích thrashových generací. Na kontě mají aktuálně třetí studiové album „Trauma“, z nějž zaznělo také pár věcí (utkvělo mi slovní spojení „The Four Horsemen“ – jak také jinak, že – ze skladby, která se tak ovšem nejmenuje) a i díky tomu byl výkon téhle ostré čtyřky, ze tří čtvrtin důsledně vyznávající na pódiu módu kožených křiváků, velmi sympatický.
S nástupem domácí PANYCHIDY, která se honosí zejména dokonalým konglomerátem melodického black/heavy metalu, jeho šestistrunnými strůjci a výrazným západočeským velitelem bicí baterie Jakubem Bayerem, se koncertní kormidlo stočilo do tvrdších vod, v nichž jsou autoři alba roku 2020 dle ankety Břitva „Gabreta Aeterna“ jako doma. Z uvedeného alba se také hrálo především a věčná škoda, že nazvučit dobře black metal obecně je práce jen pro ty nejpreciznější zvukaře vůbec. V Lampě tudíž posluchačům muselo leccos uniknout, neboť zvuk se prostě nevydařil, a byl jaksi zahuhlaný a nečitelný, zejména pak v rychlých pasážích. Cvičené ucho však z toho všechny ty libůvky typu „Bílý Samum“, „Nikoho pán, nikoho sluha“, „Válečná běsnění… “ nebo naprosto geniální „Bludné ohně…“ přece jen vyselektovalo a tak koncert PANYCHIDY v potemnělém klubu nakonec měl své kouzlo. I s novým zpěvákem Mírou, kterému, zdá se, sice do charisma jeho předchůdce Vlčáka zatím přece jen cosi zbývá, ale zato působí dojmem připravenosti to v nejbližším možném termínu dohnat. No a zazněl i aktuálně žhavý kus z někdejšího alba „Měsíc, les, bílý sníh“ (2010), který se objeví na soundtracku k počítačové hře „Kingdom Come II.“, takže už vlastně nezbylo nic, co by plzeňští v rámci svého aktuálního „best of“ mohli ještě víc předvést.
HEJTMAN byli za hlavní hvězdu večera a nutno říci, že asi oprávněně. Nezdají se sice tak detailně vycizelovaní, jako právě zmíněná PANYCHIDA, ale hrají zkrátka na jinou, trochu „lidovější“ (tohle slovo berte, prosím, s rezervou rovnající se rozdílu mezi lidově demokratickou armádou a armádou obecně) notu. Nicméně však stále pořádně od podlahy, s náležitou zarputilostí (jak se o tom ostatně dalo přesvědčit třeba na letošním Basinfire Festu) a především s materiálem, který je hoden energického živého provedení, totiž přesně podle posledního alba „Vítejte v pekle“. To nepostrádá nic z toho, proč by podobnou kapelu měl příznivec náležitě načernalého kovového výrazu, šmrncnutého rock´n´rollovou motorovou pilou, opomíjet, čili naživo to prostě musí být lahůdka, což v Plzni tedy byla. A do tohoto obrázku přesně zapadlo i subjektivně snad dosud nikdy v klubových prostorech nevídané opakované užití světelných rachejtlí – i když jsem měl vážně chvílemi strach, jestli tam v tom klubu náhodou neuhoříme.
Ale neuhořeli a tak můžu tuhle regionální reportáž o stavu na metalových vodách vesele pustit do světa. A považuji za skvělou zprávu, že si i v roce 2024 můžete zajít do klubu, abyste tam slyšeli tři zajímavé domácí metalové kapely rozdílného ražení, jež ale všechny mají náležitý tah na bránu a dávají zapomenout některým (mým) steskům o tom, že metal už není, co býval. Je, jenom si ho, jak vidno, najít.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.
Letité vzývání nové Kingovy autorské tvorby je s aktuálním singlem snad již definitině na začátku svého konce, i když musím říct, že 5 let starý ojedinělý kus "Masquerade Of Madness" zněl poměrně výživněji. Tak snad to tak ale kompletní album nenechá.
Posledný koncert zásadnej kapely. Silná finálna zostava s Frantom Štormom a Silenthellom, rytmikou ex-AVENGER a Petrom "Blackoshom" Hošekom, robustný "best of" playlist a poctivé balenie = hodnotný rozlúčkový artefakt. Len ten zvuk mohol byť priebojnejší.
Byli u rozmachu švédského melodického deathu a nahráli dvě alba. To druhé však nevydali, mezitím se rozutekli do jiných skupin. Po třiceti letech se dali znovu do kupy, a kromě nového materiálu vydávají i ono druhé album. Pěkná exkurze do devadesátých let
