Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V předposlední letošní pátek třináctého, rámovaný počátkem smutných povodňových událostí na druhém koci republiky, zavítala do plzeňské Lampy poměrně zajímavá domácí metalová sestava. Poměrně zajímavá proto, neboť věrně odrážela skutečnost, že přes všechnu svojí současnou předimenzovat má tuzemská scéna ještě stále co zajímavého nabídnout, a to v tomto případě na jednom jediném místě. A ano, trojka LAID TO WASTE, PANYCHIDA a HEJTMAN to následně v duchu večerního motta „Peklo nečeká“ potvrdila do slova a do písmene a ani jí u toho nemusel asistovat Jason Voorhees.
Parádní rozcvičku v rytmu oldschoolového thrashe obstarali LAID TO WASTE, jedni z úspěšných představitelů nových domácích thrashových generací. Na kontě mají aktuálně třetí studiové album „Trauma“, z nějž zaznělo také pár věcí (utkvělo mi slovní spojení „The Four Horsemen“ – jak také jinak, že – ze skladby, která se tak ovšem nejmenuje) a i díky tomu byl výkon téhle ostré čtyřky, ze tří čtvrtin důsledně vyznávající na pódiu módu kožených křiváků, velmi sympatický.
S nástupem domácí PANYCHIDY, která se honosí zejména dokonalým konglomerátem melodického black/heavy metalu, jeho šestistrunnými strůjci a výrazným západočeským velitelem bicí baterie Jakubem Bayerem, se koncertní kormidlo stočilo do tvrdších vod, v nichž jsou autoři alba roku 2020 dle ankety Břitva „Gabreta Aeterna“ jako doma. Z uvedeného alba se také hrálo především a věčná škoda, že nazvučit dobře black metal obecně je práce jen pro ty nejpreciznější zvukaře vůbec. V Lampě tudíž posluchačům muselo leccos uniknout, neboť zvuk se prostě nevydařil, a byl jaksi zahuhlaný a nečitelný, zejména pak v rychlých pasážích. Cvičené ucho však z toho všechny ty libůvky typu „Bílý Samum“, „Nikoho pán, nikoho sluha“, „Válečná běsnění… “ nebo naprosto geniální „Bludné ohně…“ přece jen vyselektovalo a tak koncert PANYCHIDY v potemnělém klubu nakonec měl své kouzlo. I s novým zpěvákem Mírou, kterému, zdá se, sice do charisma jeho předchůdce Vlčáka zatím přece jen cosi zbývá, ale zato působí dojmem připravenosti to v nejbližším možném termínu dohnat. No a zazněl i aktuálně žhavý kus z někdejšího alba „Měsíc, les, bílý sníh“ (2010), který se objeví na soundtracku k počítačové hře „Kingdom Come II.“, takže už vlastně nezbylo nic, co by plzeňští v rámci svého aktuálního „best of“ mohli ještě víc předvést.
HEJTMAN byli za hlavní hvězdu večera a nutno říci, že asi oprávněně. Nezdají se sice tak detailně vycizelovaní, jako právě zmíněná PANYCHIDA, ale hrají zkrátka na jinou, trochu „lidovější“ (tohle slovo berte, prosím, s rezervou rovnající se rozdílu mezi lidově demokratickou armádou a armádou obecně) notu. Nicméně však stále pořádně od podlahy, s náležitou zarputilostí (jak se o tom ostatně dalo přesvědčit třeba na letošním Basinfire Festu) a především s materiálem, který je hoden energického živého provedení, totiž přesně podle posledního alba „Vítejte v pekle“. To nepostrádá nic z toho, proč by podobnou kapelu měl příznivec náležitě načernalého kovového výrazu, šmrncnutého rock´n´rollovou motorovou pilou, opomíjet, čili naživo to prostě musí být lahůdka, což v Plzni tedy byla. A do tohoto obrázku přesně zapadlo i subjektivně snad dosud nikdy v klubových prostorech nevídané opakované užití světelných rachejtlí – i když jsem měl vážně chvílemi strach, jestli tam v tom klubu náhodou neuhoříme.
Ale neuhořeli a tak můžu tuhle regionální reportáž o stavu na metalových vodách vesele pustit do světa. A považuji za skvělou zprávu, že si i v roce 2024 můžete zajít do klubu, abyste tam slyšeli tři zajímavé domácí metalové kapely rozdílného ražení, jež ale všechny mají náležitý tah na bránu a dávají zapomenout některým (mým) steskům o tom, že metal už není, co býval. Je, jenom si ho, jak vidno, najít.
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.
Místy tak trochu těžkopádný death metal, který ale sází jak na zajímavé technicky neotřelé provedení, tak na dusivě temnou atmosféru. Pekelný vokál navíc dodává na dramatičnosti. U mě to celkem funguje.
Instrumentální postrocková klasika, která příliš nerozvlní stojaté stylové vody, ale má tu správnou jemnou atmosféru a i díky drobným přesahům například do progrockové či jakoby cinematic sféry nenudí. A to u současného post rocku není málo.
Zajímavý vánek z neočekávaného směru se objevil u power/progmetalových DGM, Italové nabrali směr do progrockového pravěku a v kombinaci s jejich powermetalovou energií je z toho neuvěřitelně svěží výsledek. A vůbec to nezní jako hloupé retro. Bravo.
