Portugalští SINISTRO měli po svém minulém albu „Sangue Cássia“ z ledna roku 2018 skvěle našlápnuto. Vzestupný trend jejich nahrávek tato deska stvrdila doslova triumfálním způsobem. Jejich originálně pojatá metalová muzika vycházející z doomových kořenů a výrazně prodchnuta vlivy portugalského folklóru a písní fado zapůsobila jako pták právě vypuštěný z klece. Leč žádný rozlet se nakonec nekonal. Kolem skupiny bylo po nějakou dobu ticho, snad až příliš dlouho na to, aby se na stále ještě nepříliš zavedenou kapelu i rychle zapomělo.

Sedající prach na její (možnou) slávu rozvířila informace o odchodu zpěvačky Patricie Andrade, což z mého pohledu znamenalo de facto zánik původních SINISTRO. Příliš jsem si neuměl na jejím místě představit jinou pěvkyni bez toho, aby se výraz kapely posunul do sfér, které mi nic neříkají. Myslím tím spíše na efekt dělaný gothic doom s dívčím zpěvem, kterých jen v katalogu takových Napalm records najdeme do tuctu dvanáct.

Když se po dlouhých letech nové řadové album stalo skutečností, nakonec jsem mu přeci jen šanci alespoň na jeden poslech dal. A tu alespoň v mém případě portugalští chytli pořádně za pačes. Žádný příklon k lacinému cukrkandlu se zde totiž nekoná! To je asi ta nejdůležitější zpráva, která přišla na mysl prakticky ihned po pár úvodních skladbách alba „Vértice“.

Nástup do otevíráku „Amargura“ však obavám z ústupu z kreativních pozic spíše nahrává, než že by je měl zažehnat. Mohutný nápěv Priscily Da Costa - novicky to za mikrofonem, a následný nostalgický kytarový motiv spíše svádí ke srovnání se staršími THE GATHERING, ale jakmile se skladba dostane do patřičných obrátek, vše se usadí a začnou se vracet příjemné vzpomínky na starší nahrávky formace z Lisabonu. Drama a neklid, nálady se kterými se na minulém albu tak skvěle pracovalo, zde opět ožívají především v prostřední části, kdy se riffující kytary zklidní a ke slovu se dostává poloakustický motiv evokující silné nápětí.

Sebevykrádání? To si možná někteří posluchači řeknou a já k tomu dodám, že vlastně by se s tímto dalo i souhlasit, ale přesto si troufám tvrdit, že tvůrčí rezervoár portugalské skupiny i po odchodu charismatické předchůdkyně Priscily nepřestává být bohatý na písně seskládané z již vyzkoušených mustrů, které prostě stále mají co nabídnout. Pomáhá tomu i ta pro nás dosti exoticky znějící portugalština? Nejspíš ano, ale vzhledem k tomu, že skupina samotná se stále nepřestává hlásit ke tradicím portugalského hudebního stylu fado, by vlastně přednes v angličtině jaksi postrádalo smysl.

Bez ohledu na jazyk, ve kterém je to celé odzpíváné, nám tady pořád zůstávají velmi povedené a charismatické skladby převážně melacholických nálad, které i díky hlasově solidně disponované zpěvačce nemají problém k sobě připoutat posluchače. Šestice převážně velmi dlouhých skladeb; žádná z nich nejde s hracím časem pod 7 minut, navíc ve své vyrovnanosti jen těžko hledá nějaké výraznější vrcholy. Paradoxně bych možná za jeden z nich zvolil velmi pozvolna plynoucí „Pontas Saltas“ s hravě kouzelným kytarovým riffem, který si posluchače doslova hýčká jako v kolébce, aby pak v závěru došlo na postupnou gradaci za zvuků už patříčně burácejících kytar a oduševnělého projevu Priscily.

Čtvrté album portugalské skupiny přišlo možná trochu v tichosti a vlastně pro mě i celkem nečekaně. Ta počáteční nedůvěra vůči němu byla nakonec zbytečná. V porovnání s maximálně dotaženým a promyšleným předchůdcem o něco ztrácí na úkor zpřehlednění některých motivů a řekněme, že i určité líbivosti, jež nahrávce ve výsledku ubírá na charismatu a originalitě. Nová akvizice za mikrofonem se však nenechá zahanbit a svým projevem povznáší kolekci vysoce nad úroveň průměrné doomové produkce se ženským zpěvem. SINISTRO zůstávájí i na „Vértice“ kapelou svébytnou, dostatečně zajímavou a ihned rozpoznatelnou. A to s ohledem na ztrátu výrazné zpěvačky není rozhodně málo!