HELLTENCED - Back Stab Effect
Polští HELLTENCED v čele s mexickou čerticí vydávají svou prvotinu. Vycházejí z ARCH ENEMY hlavně z Angelina období. Jsou nicméně rychlejší a ostřejší než současná podoba jejich vzorů. Velmi zajímavý materiál.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Znáte to, některé metalové kapely vydají debutové, velmi tvrdé album a poté s každým dalším následujícím revidují svůj zvuk, až nakonec v extrémním případě doplují do úplně jiných žánrových vod. Finští ANGEL SWORD jdou v tomto směru tak trochu proti proudu. Debutové album „Rebels Beyond The Pale“ z roku 2016 nabídlo kolekci písní na pomezi hard rocku a heavy metalu, spíše s jemnějším nazvučením kytar a celkově silně tradičně rockovým feelingem.
Na to letošní se muselo čekat téměř 5 let a je evidentní, že skupina z Helsinek pokračuje v trendu z předchozí desky „Neon City“ (2019). To obnáší postupné zhrubnutí a zahuštění produkce. Žánrově kapela nepřestává být věrná osmdesátkovému heavy metalu, jen už to z její strany není jen takové škádlení, ale naopak ve svém projevu čím dál více kouše. Hutný kytarový zvuk a nakřáplý vokál Jerryho Razorse dotvářejí lákavou kulisu nahrávky, která šikovně kombinuje staré časy s jejich moderním provedením.
V tomto směru se rozhodně nezůstává jen u prázdných pokusů. Finové se mohou opřít o bohatý rejstřík chytlavých, ba přímo hitových skladeb („Weekend Warrior“) a dojde i na pomalejší a klenuté hymny („Church of Rock“). Dramaturgie alba rozhodně ničím nepřekvapí, ale uchopení standardního mustru (rychlejší úderné skladby, poté zpomalení, však to moc dobře znáte) zde šlape příkladně právě díky tvůrčí potenci finských.
Ti se navíc ještě na každé své řadovce zásadně vyjádřují stručně, tedy na hrací ploše kolem 30. minut a v tomto směru i letošní novinka díky svěžím a ostře nabitým skladbám působí sevřeně a velmi svižně odsýpá.
Třetí album finských heavy metalistů přináší jejich nejtvrdší a nejvyzrálejší materiál.
7,5 / 10
Jerry Razors
- kytara, vokály
Eviltaker
- basa
Lightning Mike
- kytara, vokály (vedlejší)
Alexander Depraved
- bicí
1. Vigilantes
2. Weekend Warrior
3. Dangerous Games
4. Church of Rock
5. Powerglove
6. Against All Odds
7. Afterburn
8. World Fighter
World Fighter (2024)
Neon City (2019)
Rebels Beyond the Pale (2016)
The Midwinter Tapes (EP) (2015)
Ripping the Heavens (EP) (2013)
Datum vydání: Pátek, 14. června 2024
Vydavatel: Dying Victims Productions
Stopáž: 32:25
Polští HELLTENCED v čele s mexickou čerticí vydávají svou prvotinu. Vycházejí z ARCH ENEMY hlavně z Angelina období. Jsou nicméně rychlejší a ostřejší než současná podoba jejich vzorů. Velmi zajímavý materiál.
Nevyzpytatelná deska. Základem je death/grind, ale od toho se KNOLL rádi odklánějí směrem k jiným žánrům. Z nich mě přitahuje zejména experimentální death, ze kterého kape odporný sliz PORTAL. A zoufalé skřípění trubky také nepůsobí zrovna konvenčně.
Finové ASHEN TOMB sází na old school death metal a čerpají jak z evropské, tak zaoceánské školy. "Ecstatic Death Reign" je doslova protkáno nejrůznějšími háčky, které posluchače drží neustále ve hře. Tyhle kvalitní recepty můžete louhovat do nekonečna.
Po pěti letech alespoň EP. Australané DISENTOMB přinášejí BDM, při kterém se musí přemýšlet. Občas žánrová klasika, občas disso proložka, občas silná melodie a k tomu vyšší skladatelské IQ. Trocha DEFEATED SANITY a trocha ULCERATE. A taky fajn basička.
Temná hudba na pomezí doom, stoner a sludge metalu. Tito Lotyši si to nijak nekomplikují, často nechávají vyznít každý riff, každou notu, ať už v hrubých doomových kilech, kvičících disonancích či jemných postrockových vyhrávkách. Tady se hraje na emoce.
Není to až takové bahno, jak bych čekal. Přehnaně uhlazenou produkci ale také nečekejte. Brutální death metal tradičnějšího ražení nabídne však dostatek záchytných bodů pro setrvání ve společnosti této nahrávky a vlastně k tomu pomáhá i ten "čistý" zvuk.
Jerry Cantrell stárne. Z jeho hudby je to cítit. Energii a drive se často snaží nahradit nonšalancí a ladností. Nemusí to být na škodu, jen je třeba přijmout fakt, že zde už to prostě není grunge. Z toho zbyly jen typické vokální manýry. A i to jen občas.