Je zajímavé sledovat jakým vývojem se Američané INTERLOPER na své hudební pouti vydali. Jako by totiž šli proti logické hráčské evoluci, kterou prochází mnohé jiné ambiciózní skupiny, když se od nesmělých a na základech stavěných začátků snaží dokráčet k instrumentálně dokonalé prezentaci co možná nejpropracovanějšího obsahu. Andrew Virrueta a Miles Baker jsou ale úkazem vskutku nevšedním.

Na scénu pod jménem INTERLOPER totiž vtrhli naopak s neuvěřitelným sebevědomím a bez skrupulí narvali do svých posluchačů instrumentální metalovou hudbu plnou progrese, divokých kreací a až neuvěřitelné virtuozity, což první singly v roce 2014 a 2016 jednoznačně obsahovaly. Přestože toho bylo jen co by se za nehet vešlo, i z dnešního pohledu těch pár singlů nese auru toho nejlepšího z instrumentální progresivní metalové produkce. Jenže dnes jako by byli úplně jinou skupinou, která z velké části rezignovala na progresivní hravost a naopak se prezentuje obhroublou riffařinou, která navíc doplněná o agresivní vokál vyvolává více než myšlenky na vyzrálé virtuosy dojem rozzuřené party divochů, kteří se snaží upoutat pozornost svou neomaleností. Takový hudební vývoj naruby.

Změna započala, když se INTERLOPER rozhodli "obohatit" svůj projev o vokály. Zlom to byl výrazný, jako by se najednou setmělo v sále a veškeré ty jiskřivé výbuchy kreativity přikryla deka zpěvu, kterému se hoši začali podřizovat. Nicméně EP "A Revenant Legacy", které se objevilo v roce 2021 jako předzvěst blížící se první desky, bylo dílem veskrze bohatým na silné momenty, stále bylo plné progrese a sršelo instrumentální ekvilibristikou. Spolu s melodickým vokálem tím celkem logicky zapadlo do klasické progres metalové škatulky a pouze zvláštní vokální modulace, která vykazovala atributy metalcore melodií, stírala onu originální příchuť, kterou si posluchači pamatovali z předchozí instrumentální tvorby.

Debut "Search Party" (2021) pak daný koncept rozvinul do ještě přehlednější a přímočařejší formy, takže onen metalcore nádech zesílil. Stále to ale byla hudba založená i na klasické kytarové práci, která hezky ladně kroužila v melodiích a technických vyhrávkách. Povětšinou melodický vokál občas trochu nepříjemně řezal do slabin, ale objevily se ozvuky, kterým z pohledu dneška mělo být věnováno více pozornosti. Andrew Virrueta už totiž překlápěl svůj hlas i do brutálního growlingu, který působil jako zajímavé osvěžení, viz třeba uřvaná skladba "Baring Teeth". A místy skupina přecházela i do značně důrazných a robustních riffů. Deska to byla určitým způsobem výborná, protože co se vlastní hudební náplně a instrumentálního provedení týče, šlo jednoznačně o počin výživný. Přesto mi album zřejmě i díky zvláštním metalcore vlivům příliš nesedlo.

A teď si konečně můžeme říci, s jakým to překvapením se na nás INTERLOPER vrhli v roce 2024. I když překvapení to asi není pro ty, kteří sledovali postupně již od roku 2022 vydávané singly. Bylo totiž zřejmé, že Američané podlehli trochu jinému konceptu a jako by nalezli zalíbení i v drsné deathmetalové formě a dokonce se můžeme bavit i o dusané deathcore razanci. V jejich hudbě nabraly dominanci řízné riffy, které skupina navíc často uzavírá do rotujících smyček, takže se v mnoha okamžicích dostáváme do podobně hypnotické atmosféry, kterou mě kdysi upoutalo album "From Mars To Sirius" Francouzů GOJIRA.

"A Forgotten Loss" tak trochu plave proti proudu času a jako by se Andrew Virrueta a Miles Baker vraceli ke svým kořenům. V materiálu je totiž možno vypozorovat i ingredience z jejich dalších, vlastně původních skupin. On totiž drsný growling není pro Virruetu ničím neznámým, naopak, do melodického zpěvu se musel evidentně hodně stylizovat, kdežto drsný řev má nacvičený ze své další skupiny VAMPIRE SQUID. Odtud mohou být ony deathmetalové vlivy, které tahle parta s notnou dávkou technické ztřeštěnosti vypouští do světa. A Miles Baker zase možná podlehl tlaku kalifornských AENIMUS, z části i deathcore skupiny, jejímž členem je ještě z časů, kdy žádní INTERLOPER neexistovali. Mimochodem album "Dreamcatcher" (2019) od AENIMUS je hodně pěkný kousek plný variabilního progresivního death metalu. Může se tedy zdát, že doby, kdy si tihle dva do INTERLOPER odskakovali vyřádit se v instrumentálně divokých kreacích a vypustit tak svůj hráčský přetlak, jsou už kdesi odváté v minulosti a postupně se tahle bokovka propadá dost blízko jejich původním domovinám.

Ale tak jednoduché to samozřejmě není. Už kvůli výše zmíněné podobnosti s GOJIRA, což dává materiálu neotřelý nádech. A není to jen díky ostré repetitivní riffové formě, ale též díky specificky stavěným vokálům, jež ze své uřvané agrese sklouzávají i do zajímavě zvukově ošetřené vícehlasé melodičnosti. Jsou to takové ty táhle se vlnící linky, které jsem obdivoval u GOJIRA. Současně však INTERLOPER zůstávají i progresivní, nicméně jen tak akorát, aby se neztratil tah na branku a energie, na které je jejich současná tvář postavená především.

Roztáčí se tak kolotoče šikovně kombinovaných riffů a dramaticky stavěných variací, které svým vývojem postupně tlakují atmosféru. Přesto se zcela nevytratily ani melodie a silné refrény, které předchozí tvorbu charakterizovaly. Je nutné pouze přijmout hrubší formu, kterou na "A Forgotten Loss" nabraly a tím se tak trochu schovávají v razantně řvoucí mase. Odlehčenější forma se obnažuje jen občas, když se objeví dřívější časy připomínající melodický vokál, například v hitové "My Flame Deadened". Jinak je to nezastavitelná lavina, která především v první části alba nekompromisně válcuje. A přestože se postupem času může posluchači stát, že se přesytí a funkční postupy ztratí na své zajímavosti díky jisté šablonovitosti, které se současní INTERLOPER bohužel nedokázali vyhnout, výsledek nepostrádá kouzlo a reprezentuje neobvykle se vyvíjející skupinu. Striktní milovníci dřívější instrumentální progrese budou zklamáni. Tam už INTERLOPER prostě nejsou. A je jasné, že příště to bude zase něco jiného. Ale co, to se neodvažuji hádat.