Asi to máme v sobě, být v mnoha ohledech povrchní a posuzovat ostatní na základě vzhledu. Krása a mládí jsou natolik prchavé a v proudu času pomíjející, že se je mnozí z nás snaží za každou cenu zakonzervovat. Uvěznit v jakési kleci, kam účinky přísné fyzikální veličiny nemohou proniknout. Nekompromisní Hollywood je pomyslným synonymem pro království povrchnosti, kde perfektní vizáž určuje rozmanitost rolí i vrtkavou exklusivitu žijících reklam na plastickou chirurgii. Avšak tento fenomén už dávno není jen výspou továrny na sny. Miliony klientů po celém světě utrácejí statisíce za fantastické krémy proti vráskám či za stroje, jež z těla dokáží odsát tuk. Jsou tu syntetické výplně tváří i hýždí. Prsní implantáty a chemické injekce pro dokonale plné rty. To vše jen proto, abychom si od druhých vysloužili obdiv. Krátkodobý potlesk, jež předznamenává předem prohraný boj s větrnými mlýny. Možná ale přesto existuje jisté řešení.

Před několika lety prosvištěla festivaly přímočará jednohubka Pomsta (2017), která pokleslému subžánru „rape & revenge“ dodala hypermoderní nádech postavený na zasněné atmosféře, nápadité kameře a podmanivé práci s barevným spektrem. Francouzská režisérka Coralie Fargeat svým debutem dokázala oslovit náročné filmové publicisty, ale u běžných diváků film spíše pohořel. Musím přiznat, že ačkoliv se Pomsta občas nepříjemně táhla, byl jsem vlastně výsledkem potěšen. Bavilo mě pozorovat nádherné scenérie Maroka, bavil mě zakomponovaný feminismus i jednoduchá story o brutálně znásilněné krásce, která se vrátí a začne si s mužskými monstry vyřizovat účty. Ihned po projekci jsem si jméno režisérky poznamenal a trpělivě čekal, s čím přijde příště. K mému překvapení mohu konstatovat, že Substance (2024) přináší v jistém slova smyslu to samé. Tedy minimálně po formální stránce. V jádru jde opět o jednoduchou premisu a sázku na pokleslý žánr, přičemž celek se může pyšnit prvotřídní audiovizuální fasádou. Zásadní rozdíl mezi debutem a aktuálním počinem spočívá v tom, že Substance je rafinovanější a její formální stránka takřka dokonalá.

Je vlastně příznačné, že film, který začíná jako cynická satira prodchnutá mužským šovinismem a končí coby béčkový splatter toho nejhrubšího zrna, se stal souběžně jakousi kouzelnou „substancí“ pro nastartování zašlé kariéry Demi Moore. Americká herečka patřila bezesporu mezi symboly raných devadesátých let, tedy do období, kde spodní proudy kinematografie formovala groteskní brutalita Petera Jacksona i extrémní tělesné transformace Davida Cronenberga, což jsou nepochybně inspirační zdroje, s nimiž aktuální počin Coralie Fargeat pracuje. Obsadit Demi Moore byl opravdu prozíravý tah a herečka s přijetím role očividně neměla nejmenší problém. Scénář ji dle dostupných informací nadchl do té míry, že bez váhání kývla na natáčení ve vzdálené Francii. Protipólem zasloužilé veteránky je pak mladá Sarah Qualley, nadějná energická herečka se slavným rodokmenem, na jejíž existenci mou maličkost upozornil Quentin Tarantino skrze doposud poslední režijní zářez Tenkrát v Hollywoodu (2019). Ústřední herecké trio ještě doplňuje ostřílený Dennis Quaid, který před začátkem produkce nahradil nečekaně zemřelého Ray Liottu.

S tak nabušenou hereckou soupiskou nebyl problém rozjet mezinárodní koprodukci zahrnující Velkou Británii, USA a samozřejmě Francii, kde došlo k natočení veškerých scén. Dokonce i těch několik exteriérových procházek po slunném „Los Angeles“ náleží ve skutečnosti zemi galského kohouta. Scénografie pod vedením produkčního návrháře Stanislase Reydelleta pouze vkusně pozměnila malebnou Francouzskou riviéru, lépe známou pod všeobecně ustáleným názvem Azurové pobřeží. Samotná Coralie Fargeat si pod palec vzala opravdu vše. Autorský scénář, režii, střih a dokonce obsadila i jedno z producentských křesel. Přejděme nyní k obsahu samotného filmu, který aktuálně provází pověst nechutné prasárny pro otrlé diváky. Předem podotýkám, že v následujícím textu se nebudu vyhýbat zásadním dějovým zvratům.

Hrdinkou příběhu je vysloužilá hollywoodská herečka a nyní televizní fitness cvičitelka Elisabeth Sparkle (Demi Moore), která se velmi buranským způsobem dozví, že její skomírající sláva má zanedlouho náležet minulosti. Sexistický producent Harvey (neodolatelně slizký Dennis Quaid) sdělí Elisabeth, že patří do starého železa a v televizi končí. Padesát let je zkrátka strop, šanci by mělo dostat mladé masíčko. Jakoby to nestačilo, konsternovaná herečka je během jízdy smetena jiným autem. Zkrátka den blbec. Až na pár modřin je ale Elisabeth v pořádku. Při standardní prohlídce v nemocnici jí zdravotní pomocník předá podlouhlý flash disk, na jehož těle se skví nic neříkající žlutý nápis „SUBSTANCE“. Jak se Elisabeth později dozví, uvnitř disku je video reklama na tajuplnou látku, zvláštní sérum, jehož tajemství je stejným způsobem vzrušující jako varovné. Po aplikování dokáže látka replikovat buňky uvnitř těla a následně vytvořit mladší, krásnější verzi vás samých. Odepsaná hvězda disk i s telefonním číslem na neznámou společnost zahodí, ale rostoucí zoufalost ji zanedlouho přinutí prohrabat odpadkový koš.

Jen pár hodin po strohém telefonátu už Elisabeth zkoumá obsah krabice, kde se kromě podivného vybavení a pokynů ukrývá i ampulka s onou substancí. Injekční aplikace spouští šílený genetický proces, přičemž výsledkem je něco jako mentální symbióza mezi dvěma těly. Divoké řetězení buněk učiní z těla Elisabeth doslova líheň, lidskou kuklu, která pukne a vypustí na svět krásného motýla. Ze zad herečky vyleze dokonalejší variace na její mladší já. Říká si Sue (Margaret Qualley) a hodlá si užívat života. Má to však háček. Celá výměna je limitovaná pravidelným sedmidenním cyklem, po němž je nutné opět prohodit těla. Vtip je v tom, že jakmile je jedna tělesná schránka aktivní, ta druhá prodlévá ve stavu bezvědomí. Sue s naprostou lehkostí přebere televizní pořad po své stvořitelce a brzy stojí v záři reflektorů. Částečně sdílené vědomí si v těle Sue užívá pozornost i požitkářský styl, zatímco samotářský život Elisabeth bloudí ve stínech prostorného bytu. Sue má vše. Slávu, pozornost i přízeň mladých mužů. S jídlem roste chuť. Na konci jednoho cyklu Sue dožene chamtivost a padne rozhodnutí prodloužit si pobyt v sexy těle o jeden den. Je to jen nepatrný zárodek věcí budoucích. Věcí, které povedou k sebedestruktivní genetické apokalypse zalité krví a tělesnými tekutinami.

Coralie Fargeat natočila šílenou filmovou fresku o tom, že pravidla není radno podceňovat. Substance není prvním filmovým dílem, které by poukazovalo na lidskou touhu po dokonalé kráse a věčném mládí, ale žánrová variabilita a postupné vrstvení stále extrémnějších scén z něj činí mimořádně nevšední zážitek. Rozšklebená satira na povrchní tvář Hollywoodu, v níž přízemní mužské obecenstvo degraduje ženy na spotřební zboží, je nahrazena temným psychologickým soubojem dvou eg, aby poslední dějství filmu explodovalo v mimořádně nechutné koncovce, která groteskním způsobem kombinuje ty nejvypjatější momenty z hororových snímků Carrie (1976) a Braindead - Živí mrtví (1992).

Již úvodní statický záběr dokonale vystihuje pomíjivost slávy. Pohled z ptačí perspektivy nám ukazuje detailní výstavbu hvězdy na hollywoodském chodníku slávy. Dělníci do země pečlivě usazují kus růžového broušeného betonu, na jehož povrchu stojí jméno „Elisabeth Sparkle“. Aniž by se objektiv kamery pohnul, vidíme střípky ze slavnostního ceremoniálu, kde herečku zasypávají polibky fotoaparátů. U betonové hvězdy se v dalších letech scházejí fanoušci a pořizují si sebevědomé selfie vzpomínky. Do záběru se následně vkrade zažloutlý list, vytrvalý déšť i bílá sněhová nadílka. Lidé po hvězdě bez povšimnutí šlapou a neúprosný čas ji obdarovává tenkými prasklinami stejně, jako když svým drápem rozrývá obličej vráskami. Nemilosrdnou tečkou za zdánlivou nesmrtelností věčné slávy je pak čvachtavý dopad hamburgeru, který komusi vypadne z ruky a zasviní hvězdu kečupem a majonézou. Tento skvostně zarámovaný prolog s jasně daným začátkem i pointou není jen pozvánkou do dalšího dějství, ale velmi jasně demonstruje vizuální preciznost Substance.

Režijní styl je naleštěný, místy až omamně bombastický. Jednotlivé záběry jsou důsledně vycizelované a ošetřené perfektním střihem (fixace na dámská pozadí je vyloženě obsedantní). Divácké oko je neustále bombardováno dominující nadvládou základních barev, především bílou, červenou, růžovou a žlutou. Celý ten hypermoderní sexy look ženou kupředu dunivé elektro beaty britského skladatele a producenta Benjamina Stefanskiho, známého spíše pod jménem Raffertie. Formální stránka Substance může svádět k úvahám o samoúčelné efektivitě bez patřičné hloubky, ale ve skutečnosti se v ní zrcadlí stěžejní body scénáře. Bezduchá povrchnost komerčního filmového průmyslu se pod vedením režisérky stává designovým principem, obrazovou demonstrací myšlenky, že před kamerou mohou skutečně uspět jen perfektní objekty krásy bez sebemenších kazů. Přesně takovým objektem je i biologický avatar Sue. Žhavý sporťák bez brzd, který začne mít poněkud žravou spotřebu benzínu.

Substance se ve své střední části stává bizarní černou komedií o dvou ženách, které se přetahují o jeden život. Na body začne celkem brzy vyhrávat Sue, jelikož kdykoliv nedodrží striktně stanovený limit a ukradne si čas navíc, poznamená tělo Elisabeth děsivým fyzickým stigmatem. Sue začne Elisabeth svým způsobem požírat. Každá z žen má své vlastní motivace a zájmy. Když se již částečně deformovaná Elisabeth dívá v televizi na záznam s mladou vysmátou Sue, jež si před moderátorem neodpustí rýpavou poznámku na svou obstarožní předchůdkyni, začne vzájemná sebedestrukce nabírat na obrátkách. Nenasytná Sue překračuje daný cyklus výměny o celé dny, přičemž stále obludnější Elisabeth propadá obžerství a mění prostorný byt v nechutné semeniště špíny a hnijících zbytků jídla. V těchto fázích do filmu Coralie Fargeat promítá stále intenzivněji prvky body hororu, ale zatímco ve vrcholných počinech Davida Cronenberga poháněla psychologie postav jejich vnitřní úchylky a choré obsese, zde slouží nevraživost dvou postav pouze jako akcelerátor stále větších nechutností.

Vše je podřízeno jediné, neustále znásilňované premise a originálnímu nápadu o výměně těl. Fiktivní vesmír uvnitř filmu neinklinuje k žádné expanzi. O tajemné společnosti produkující zázračnou látku se divák nedozví absolutně nic. Má Elisabeth nějaké rodiče? Proč se nikdo nepozastavuje nad tím, že týden co týden doslova zmizí a proč některé postavy tak zvláštně reagují na vnější podněty? Ve vizi režisérky jsou takové otázky podružné. Nad filmem se navíc vznáší letmý opar surreálna umocněný přehnanou afektovaností vedlejších hereckých partů, které jakoby vypadly ze starších filmů Davida Lynche. V takto nastavených pravidlech, okořeněných satirickými posměšky, se podobné nedodělky doslova rozplývají, jelikož pozbývají na důležitosti.

Jediným racionálně působícím bodem v této abstraktní vizi je šedesátiletá Demi Moore, která celku dodává na důvěryhodnosti. Talentovaný sexsymbol, jenž později klesl do hlubin béčkových vod, má v sobě punc protřelé filmové cestovatelky. Zralá Moore moc dobře ví, jak povolání herečky souvisí s přísnými měřítky krásy. Přiznané i nepřiznané kosmetické zákroky na jejím vlastním těle jsou výmluvným svědectvím o tom, že rozmanitost hereckých příležitostí neúnavně osekává postupující čas. Odvážný výkon Demi Moore má v sobě jistou autentičnost. Herečka si může smutně prohlížet povislé tělesné partie, zuřivě rozmazávat líčení tváří v tvář svému odrazu v zrcadle, nebo zoufale křičet nad dalším stupněm hrozivé monstrozity, jež jí z těla vysává životní mízu. Moore je bezesporu středobodem filmu, jeho srdcem, výrobníkem emocí a jedinou skutečnou věcí v této šílené variaci na Los Angeles. Dokáže v nás vzbuzovat soucit, i když se zrovna ukrývá pod vrstvami latexu a protetik.

Ostatně sázka na praktické efekty ze snímku Substance doslova tryská v krvavě rudých gejzírech. Poctivá ruční práce tvoří ve filmu dobrých 80%. Coralie Fargeat skládá velkolepou poctu staré filmové škole. Substance je archaickými dveřmi do osmdesátých let, v nichž tvorba praktických efektů dosahovala svého maxima. Režisérka otevřeně přiznala inspiraci ve filmech jako Věc (1982), Society (1989) a hlavně Moucha (1986). Radikální stupňování tělesných bizarností je nedílnou součástí Substance, a aby režisérka mohla své zvrhlé nápady uskutečnit, spojila se s návrhářem protetických a make-upových efektů Pierrem-Olivierem Persinem a jeho týmem ze společnosti POP FX. Precizní maskérská práce dala vzniknout pěti vývojovým fázím, které Elisabeth/Sue postihnou, přičemž každá dostala své roztomilé jméno: „Requiem“, „The Finger“, „Gllum“, „Gremlin“ a především skrytý trumf zvaný „Monstro“ před jehož vrcholnou transformací by Picasso odhodil štětec a prchl zpátky do Španělska.

Perverzně vygradované finále filmu je asi nejvíce šokující tím, jak doslovně a s jakou mírou hnusu omílá základní téma celého příběhu. V závěrečném vodopádu krve, střev a pokroucených končetin režisérka prodává své myšlenky v obludné velikosti, které může konkurovat snad jen velikost samotného Hollywoodu. Je to nabubřelé, nechutně přepálené a až příliš okaté, ale pokud řešíte tak škodlivou věc, jakou je povrchnost zábavního průmyslu, pak asi neexistují limity, které by nešlo překročit.

Jak už se jistě nejeden čtenář dovtípil, já osobně jsem ze satirického body hororu Substance vyloženě nadšen, čemuž odpovídá i výsledná známka. Přiznávám, že je v tom i špetka mé vrozené slabosti pro podobný druh kinematografie, avšak hlavní důvod spočívá v tom neodolatelném kombinování okázalé stylizace s brakovými prvky levných hororových produkcí. Kdyby se Nicolas Winding Refn rozhodl natočit monster horor, vypadalo by to asi takhle. Avšak Substance je dílem nesmírně talentované ženy, která má větší koule, než kdejaký chlap na režijní stoličce. Vytknout bych mohl snad jen mírně přemrštěnou stopáž, ale to na výsledku nic nemění.

Substance je umělecky zpracovaný výkřik o chorobném rozmachu průmyslu postaveném na úpravách těla. Živnou půdou tohoto průmyslu jsou často škodlivé společenské standardy, které na krásu pohlížejí brutálně přísnou optikou. V jedné vypjaté scéně se nespokojená Elisabeth Sparkle ustavičně vrací k zrcadlu a s pomocí zkrášlovadel zuřivě pracuje na vylepšení zevnějšku, ačkoliv vypadá bezvadně. Zoufalost se postupně mění v agresi a divák cítí smutek pramenící z faktu, že někdo takový nedokáže vidět svou přirozenou krásu. Hlavní hrdinka bojuje s vlastní sebenenávistí, která vyvěrá z toho, jak s ní společnost zachází a na základě čeho ji posuzuje, což neodvratně vede k zoufalým opatřením. Jde o palčivý problém, jaký již dávno nenáleží zábavnímu průmyslu. Černohumorný, provokativní, nechutný a mimořádně účinný pohlavek uštědřený urputné touze po fyzické dokonalosti.