Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
SWALLOW THE SUN se postupem času etablovali jako jedno z vůdčích uskupení finské doommetalové scény. Vznikli s přelomem tisíciletí a svou prvotinu vydali v době, kdy jejich souputníci a bezesporu vzory pro vlastní tvorbu, KATATONIA, přišli s famózním albem „Viva Emptiness“. Po následné desetiletí se dostali více do popředí a mezi známá jména. Za zmínku určitě stojí album „Hope“. Nicméně i minulá dekáda přinesla v jejich tvorbě zajímavé momenty. „Emerald Forest and the Blackbird“ sice předznamenával, že si svou dobytou pozici budou udržovat vydáváním stále podobného materiálu a svá střední léta si odpracují sice poctivě a řemeslně bez známek kazu, ale přeci jen už dost rutinně.
Toho se zřejmě chtěli vyvarovat, a tak se v hlavě Juhy Raivia (výhradního autora hudby i textů) zrodil nápad na separaci hudebních podob a místo jedné desky vznikly tři. „Songs from the North I, II & III“ byla tři alba v jednom, kde každé představuje jinou polohu kapely. Následujícího roku však zemřela Aleah Stanbridge, zpěvačka TREES OF ETERNITY a jiných projektů včetně občasného hostování u SWALLOW THE SUN a především partnerka Juhy Raivia. To jej pochopitelně zdrtilo a na dva roky se uchýlil zcela do ústraní. Ze svých pocitů se pak vypsal na materiálu pro „When A Shadow Is Forced Into The Light“, které nemohlo být než temné, ponuré a plné zármutku. Pak přišla pandemie a nucená izolace. Osamělost je logicky hlavním tématem pro desku „Moonflowers“, která byla opět depresivní a tíživá, ale současně to byla i silná nahrávka a nebude snadné na ní navázat.
Na novém albu je cítit, že se Juha Raivio po letech konečně zhluboka nadechl svěžího ranního vzduchu a složil materiál, který je oproti předchozí tvorbě výrazně odlehčenější. Hodně tomuto pocitu pomohlo i angažování producenta Dana Lancastera.Ten se jinak soustředí spíš na pop-rockové kapely (MUSE, BRING ME THE HORIZON, BLINK-182 a další). To byl i Raiviův cíl. Předchozí alba si produkoval sám, nyní to chtěl hodit na bedra někoho jiného a zároveň někoho, kdo nepracuje pro jiné doom/death kapely. Chtěl jiný přístup, jiný zvuk. „Shining“ tak skutečně má jinou tvář než předchozí počiny. To už je slyšet i v předchozí tvorbě - singlu „MelancHoly“, který má i hitový refrén, věc u této kapely takřka nevídaná (nepůjdeme-li do samotných počátků). Působivé video ke skladbě má na svědomí Vesa Ranta, bubeník nezapomenutelných SENTENCED, který o sobě nedávno dal znát na albu „Nordic Gothic“ projektu CEMETERY SKYLINE.
Podobně jako titulní singlovka je laděná i „Under the Moon & Sun“ nebo hned úvodní „Innocence Was Long Forgotten“. I tam se vyloupne chytlavý refrén. Angažování Dana Lancastera šlo zřejmě ruku v ruce s tím, jak se Juha Raivio postupně ze své mizérie dostal a zřejmě si tak od hitmakera nechal poradit. Hudba sice vyjadřuje vnitřní pocity člověka a Raivio vždy tvrdil, že skládá hlavně pro sebe, ale když už jde s kůží na trh v podobě hudebních alb, měla by se i posluchačům líbit a nechat v nich nějaký otisk. SWALLOW THE SUN to sice umí s emocemi, ale zapamatovatelnost jejich tvorby byla vždy slabým místem. Od prvních alb se to dobře poslouchalo, jenže to pokaždé tak nějak příjemně prošumělo okolo. „Shining“ je možná první album v jejich diskografii, kde se vracím k určitým skladbám a nemám to jen puštěné pasivně na pozadí. Přitom neztratilo nic z ponuré melancholičnosti typické pro tuhle kapelu.
Ve skladbách „Kold“ a „Charcoal Sky“ si udrželi svou temnější tvář. Za doprovodu hutných riffů a extrémních vokálních výrazů ukazují, že svůj původní death/doom styl ještě nehodlají pověsit na hřebík. „November Dust“ vychází z doomových postupů, ale chvilkové úlevy a zvonivé klávesy vytváří uvnitř skladby zajímavý kontrast. „Velvet Chains“ je nejintimnější skladbou na albu,. Pomalá balada s doprovodným ženským vokálem. Samotná závěrečná „Shining“ má v sobě všechny elementy, ze kterých je aktuální nahrávka stvořena.
„Shining“ znamená posun ve výrazu finských zachmuřenců. Určitě je to ale silný materiál, který si zaslouží čas a několik poslechů, aby do jeho útrob posluchač proniknul. Období z konce nultých a počátku desátých let zavánělo převařenou vodou. Alba z poslední doby jsou mnohem lepší. Samozřejmě v tom hraje roli ona tragická událost a pandemie, kterou Juha Raivio vtisknul do své tvorby. Za mnoho let, až vzpomínky vyblednou, tato alba, včetně „Shining“, budou i nadále to nejlepší z diskografie SWALLOW THE SUN. Nová generace posluchačů už po důvodech pátrat nebude, zůstane jen hudba, melancholická, ponurá, přesto nesmírně působivá.
SWALLOW THE SUN zestárli, ale zestárli se ctí a grácií. Z death/doom kořenů zbyly už jen kontury a občasné zčeření jinak poklidných vod melancholického rocku. Po dvou temných těžkých albech přichází uvolnění a nadechnutí se v podobě lehčích melodií.
1. Innocence Was Long Forgotten
[video] 2. What I Have Become
3. MelancHoly
[video] 4. Under the Moon & Sun
5. Kold
6. November Dust
7. Velvet Chains
8. Tonight Pain Believes
9. Charcoal Sky
10. Shining
Diskografie
Shining (2024) Moonflowers (2021) When a Shadow Is Forced into the Light (2019) Songs from the North I, II & III (2015) Emerald Forest and the Blackbird (2012) New Moon (2009) Plague of Butterflies (EP) (2008) Hope (2007) Ghosts Of Loss (2005) Forgive Her... (EP) (2005) The Morning Never Came (2003) Out Of This Gloomy Light (Demo) (2003)
DALŠÍ INFORMACE
Datum vydání: Pátek, 18. října 2024 Vydavatel: Century Media Stopáž: 49:28
Ano, SWALLOW THE SUN zestárli. Což o to, to by nebylo na škodu. Ale pro mě současně i trochu vyšuměli. A jestliže předchozí deska "Moonflowers" nesla ještě i poselství silového doom metalu, "Shining" jako by spadlo do melancholických klišé a kreativity zde neslyším snad ani tu pověstnou kapku v nekonečném moři. Měl jsem rád tu kombinaci jemné a rozechvěle emotivní tváře s dramatickou hrubostí, kterou skupina předváděla třeba na albu "Emerald Forest and the Blackbird" (2012), ale i na starších deskách. I když první alba skupiny podlehla prověrce času a dnes už nepůsobí příliš zajímavě. Stejně jako aktuální album, které je celkem nuda a rutina. Snaha o hitovost totiž nepůsobí věrohodně, propadlo se to do omšelého doom rocku, točí se jen běžné melodické motivy a místy je to jako klon KATATONIE. Viz jinak celkem působivě stavěná "MelancHoly". Ne, není to špatně udělaná hudba a i produkce včetně zvuku bez výhrad, jen to už prostě necítím. Lehce to odezní a ty emoce jim nevěřím. Možná je to jen můj problém, takže vy si to spolu s kolegou Manatarem klidně užijte.
26. října 2024
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
jenage
5 / 10
Předchozí album byla ještě moc příjemná jednohubka, ale toto už fakt ee. Vlastně souhlas s Noisym, akorát to číselné hodnocení mu nesedí.
Nepřístupná a temná blackmetalová deska, která spolu s disonantní nervozitou nabízí i death/doomové nálady. Dostat se tomu pod kůži není snadné, ale odměnou je lavina emocí. Střídmá stopáž navíc ukončí ta "muka" dříve, než by to člověku urvalo hlavu.
Sofistikovaně maluje, točí vtipné filmy, v MORTAL CABINET zanechal výraznou stopu, ze Slavíka ho vyhodili, páč jeho světem je hardcore rap. A je z Rumburku, což leccos vysvětluje! Když šel pro talent, Marty si nabral hrstě. Zase ho ukázal, zpíčenec jeden.
Polámaný disharmonický death metal jedou už patnáct let a jsou v tom velmi dobří. Nová deska z trendu nevybočuje. Navíc jí hrozně moc sedne produkce od newyorského čaroděje Colina Marstona. Pro fanoušky všech extrémních podivností povinnost.
Slovenskočeský SUMAC po dietě. Zdaleka ne tak zatěžkaný a hlomozný, ale podobný ve svém zrodu i žánrových mantinelech. Bažinatý projekt nahrávaný v Soulkostele, jdoucí naproti znervózňujícím noise-ambientním plochám i zajímavé riffařině.
Zajímavá záležitost z Řecka, jež pro svou melodičnost má blíže k extrémní gotice než k black metalu, ke kterému se hlásí. Jasně, je tam jen mužský vokál s projevem vyvrhnutého pajšlu, ale ty temné melodie mají ponurou podmanivost.
85 minut soustředění. Plně rozkrýt tuhle náročnou a současně velmi inteligentně poskládanou nahrávku ještě potrvá týdny. Extrémní black/death s neprostupnou atmosférou rozpínající se od PORTAL až někam po ULCERATE. Hluboká, zcela pohlcující záležitost.
Mnoho předchozích alb mi uniklo a ta stará už si nevybavuji, možná proto mi „Darkanakrad“ přijde jako podařený materiál na pomezí melodického death metalu a folku. Určitě je to zábavnější a živelnější než novinka z podobného rybníka lovících ENSIFERUM.