SWALLOW THE SUN se postupem času etablovali jako jedno z vůdčích uskupení finské doommetalové scény. Vznikli s přelomem tisíciletí a svou prvotinu vydali v době, kdy jejich souputníci a bezesporu vzory pro vlastní tvorbu, KATATONIA, přišli s famózním albem „Viva Emptiness“. Po následné desetiletí se dostali více do popředí a mezi známá jména. Za zmínku určitě stojí album „Hope“. Nicméně i minulá dekáda přinesla v jejich tvorbě zajímavé momenty.  „Emerald Forest and the Blackbird“ sice předznamenával, že si svou dobytou pozici budou udržovat vydáváním stále podobného materiálu a svá střední léta si odpracují sice poctivě a řemeslně bez známek kazu, ale přeci jen už dost rutinně.

Toho se zřejmě chtěli vyvarovat, a tak se v hlavě Juhy Raivia (výhradního autora hudby i textů) zrodil nápad na separaci hudebních podob a místo jedné desky vznikly tři. „Songs from the North I, II & III“ byla tři alba v jednom, kde každé představuje jinou polohu kapely. Následujícího roku však zemřela Aleah Stanbridge, zpěvačka TREES OF ETERNITY a jiných projektů včetně občasného hostování u SWALLOW THE SUN a především partnerka Juhy Raivia. To jej pochopitelně zdrtilo a na dva roky se uchýlil zcela do ústraní. Ze svých pocitů se pak vypsal na materiálu pro „When A Shadow Is Forced Into The Light“, které nemohlo být než temné, ponuré a plné zármutku. Pak přišla pandemie a nucená izolace. Osamělost je logicky hlavním tématem pro desku „Moonflowers“, která byla opět depresivní a tíživá, ale současně to byla i silná nahrávka a nebude snadné na ní navázat.

Na novém albu je cítit, že se Juha Raivio po letech konečně zhluboka nadechl svěžího ranního vzduchu a složil materiál, který je oproti předchozí tvorbě výrazně odlehčenější. Hodně tomuto pocitu pomohlo i angažování producenta Dana Lancastera.Ten se jinak soustředí spíš na pop-rockové kapely (MUSE, BRING ME THE HORIZON, BLINK-182 a další). To byl i Raiviův cíl. Předchozí alba si produkoval sám, nyní to chtěl hodit na bedra někoho jiného a zároveň někoho, kdo nepracuje pro jiné doom/death kapely. Chtěl jiný přístup, jiný zvuk. „Shining“ tak skutečně má jinou tvář než předchozí počiny. To už je slyšet i v předchozí tvorbě - singlu „MelancHoly“, který má i hitový refrén, věc u této kapely takřka nevídaná (nepůjdeme-li do samotných počátků). Působivé video ke skladbě má na svědomí Vesa Ranta, bubeník nezapomenutelných SENTENCED, který o sobě nedávno dal znát na albu „Nordic Gothic“ projektu CEMETERY SKYLINE.

Podobně jako titulní singlovka je laděná i „Under the Moon & Sun“ nebo hned úvodní „Innocence Was Long Forgotten“. I tam se vyloupne chytlavý refrén. Angažování Dana Lancastera šlo zřejmě ruku v ruce s tím, jak se Juha Raivio postupně ze své mizérie dostal a zřejmě si tak od hitmakera nechal poradit. Hudba sice vyjadřuje vnitřní pocity člověka a Raivio vždy tvrdil, že skládá hlavně pro sebe, ale když už jde s kůží na trh v podobě hudebních alb, měla by se i posluchačům líbit a nechat v nich nějaký otisk. SWALLOW THE SUN to sice umí s emocemi, ale zapamatovatelnost jejich tvorby byla vždy slabým místem. Od prvních alb se to dobře poslouchalo, jenže to pokaždé tak nějak příjemně prošumělo okolo. „Shining“ je možná první album v jejich diskografii, kde se vracím k určitým skladbám a nemám to jen puštěné pasivně na pozadí. Přitom neztratilo nic z ponuré melancholičnosti typické pro tuhle kapelu.

Ve skladbách „Kold“ a „Charcoal Sky“ si udrželi svou temnější tvář. Za doprovodu hutných riffů a extrémních vokálních výrazů ukazují, že svůj původní death/doom styl ještě nehodlají pověsit na hřebík. „November Dust“ vychází z doomových postupů, ale chvilkové úlevy a zvonivé klávesy vytváří uvnitř skladby zajímavý kontrast. „Velvet Chains“ je nejintimnější skladbou na albu,. Pomalá balada s doprovodným ženským vokálem. Samotná závěrečná „Shining“ má v sobě všechny elementy, ze kterých je aktuální nahrávka stvořena.

„Shining“ znamená posun ve výrazu finských zachmuřenců. Určitě je to ale silný materiál, který si zaslouží čas a několik poslechů, aby do jeho útrob posluchač proniknul. Období z konce nultých a počátku desátých let zavánělo převařenou vodou. Alba z poslední doby jsou mnohem lepší. Samozřejmě v tom hraje roli ona tragická událost a pandemie, kterou Juha Raivio vtisknul do své tvorby. Za mnoho let, až vzpomínky vyblednou, tato alba, včetně „Shining“, budou i nadále to nejlepší z diskografie SWALLOW THE SUN. Nová generace posluchačů už po důvodech pátrat nebude, zůstane jen hudba, melancholická, ponurá, přesto nesmírně působivá.