LEECH - Sapperlot
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když se sálem pražského kulturního domu Barikádníků, v metalových kruzích důvěrně nenazývaného jinak než „Barča“, v pátek 18. října 2024 v podvečer ozvalo „Nazdar rock´n´rollový prasata!“, mělo to vskutku unikátní příchuť. A dost určitě ještě o to unikátnější, než jen samotný ten fakt, že se tak stalo ústy autora tohoto nezaměnitelného pozdravu, kterého v posledních létech nebylo na koncertních pódiích moc vidět. Kultovní svatostánek československého heavy metalu totiž ten večer hostil jedinečnou akci, která si dala za cíl oslavit kompletním přehráním výročí 33 let od vydání klasického alba TÖRR „Institut klinické smrti“, kultovního a jedinečného jako sama tehdejší kapela, jež byste jistě našli v každém žebříčku deseti nejlepších československých metalových alb devadesátých let, sestaveném libovolným metalovým publicistou aktivně pamatujícím ony doby (a možná nejen jím).
Než se tak však stalo, dopřáli ústřední protagonisté trochu toho pódiového času černokněžníkům z BOHEMYST (kteří ovšem autorovi těchto řádků unikli) a pak také slovenským ČAD, stále úspěšněji atakujícím tuzemská pódia se svým crust/thrashem. Tahle trojice názorně předvedla, že za tyhle příležitosti rozhodně nevděčí náhodě, neboť pokud bychom měli hodnotit nabídku toho nejvybranějšího současného slovenského kovového vývozu, ČAD rozhodně nemůžeme minout. Do konceptu večera pak přispěli i tematickým kusem „Železný mejdan“, opěvujícím porevoluční vlnu českého metalu (mimochodem, až při tomto jeho provedení mě tak napadlo, že krom hlavní myšlenky je vlastně skladba i o tom, že na Slovensku se v té době metalu zdaleka tak nedařilo), a ukázkou perfektní připravenosti bubeníka Valéra Tornáda, který při svém divokém výkonu zlomil šlapku (!), ale bleskem jí nahradil záložní.
Výjimečná atmosféra večera už ovšem byla cítit na každém kroku, napětí před vypuknutím všech živých obrazů z „Institutu klinické smrti“ bylo doslova k nevydržení, a i já, přiznávám hned zkraje, jsem nejméně od okamžiku, kdy se nad pódiem začalo za zvuků sugestivního intra stahovat plátno se známým motivem hnijícího Krista, byl jako na trní. Onen přetěžký úkol si na sebe vzali HENYCH 666 (kdo by nevěděl, proč na jejich místě nestál TÖRR, měl by si jistě doplnit příslušné vzdělání) v aktuálním složení Vlasta Henych, kytaristé Aleš Hampl (ex – MINORITY SOUND) a Yan Havlín (ex – PIRATES OF THE PUBS) a bubeník Petr „Herr“ Miller (DEBUSTROL) a určitě to neměli nijak jednoduché. Pánové však vše zvládli na výbornou, díky čemuž nás jako ti nejpovolanější průvodci vzali na jedinečnou prohlídku opěvovaného hudebního klenotu doslova a do písmene přímo „zevnitř“. Jejich nasazení totiž bylo stoprocentní, podání i zvuk (včetně příslušných klávesových ploch) jakbysmet a krom originálního mistra Henycha skutečně přesvědčivým dojmem působil zejména Aleš Hampl, který se výtečně popasoval s rolí původního zpěvu Šakala i Monroeho. Pouze v „Seru krev“ jej (zřejmě) z logických důvodů u mikrofonu vystřídal Yan Havlín, jehož hlasovou polohu z této skladby bych nicméně při dalších příležitostech (mám dojem, že to byly některé vstupy v „Pánovi snů“) už nepreferoval.
Čtěte také: HENYCH 666 - Už jsem velkej kluk (rozhovor s Vlastou Henychem)
Těch zhruba čtyřicet minut tím pádem uteklo jako sen o zlatých metalových časech na sklonku minulého století a zcela zaplněná „Barča“ s nimi souzněla jako jeden muž v jedinečně sdíleném koncertním tempu. A bylo jistě příjemné vidět, že krom převládajících „Mániček“ (a „ex-Mániček“, pochopitelně) 45+, byly v publiku zastoupeny i mladší ročníky. Když album ve své unikátnosti dokráčelo až ke svému konci, přišla chvíle slavnostního křtu jeho aktuální remasterované reedice, jíž se měli zúčastnit všichni jeho tehdejší autoři, kteří se chvíli před koncertem představili i na autogramiádě. Tedy krom Vlasty Henycha také Pavel „Monroe“ Kohout, Martin Melmus (který si mimochodem s kapelou předtím vystřihl „Předčasnej pohřeb“) a Daniel „Šakal“ Švarc. Ten se však už na pódium nedostavil a spolu s předcházejícími slovy Vlasty Henycha v tom smyslu, že je otázka, zda se toho křtu všichni dotyční „dožijí“, to bylo dalším smutným mementem krachu slibné kariéry tohoto kdysi jedinečného umělce (jíž vlastně právě „Institut klinické smrti“ mimořádně dokládá).
Následující koncert HENYCH 666, odehrávající se již v duchu „běžného“ živého programu tohoto tělesa, už tolik vzruchu nepřinesl, byť v okamžicích, kdy zněly další časem prověřené skladby TÖRRu, ještě samozřejmě velmi úspěšně dojížděl na adrenalinu z předcházejícího hudebního děje. A svezla se s tím pochopitelně i skromná originální produkce kapely (prakticky pouze EP „Psychonaut“ z roku 2011 a singl „Jen jednou/Oči plný krve“ (2016)), třebaže si nebylo lze nevšimnout, že do efektivity törrovských pecek jí leccos schází.
Desátá večerní, která definitivně utnula unikátní koncertní děj, přinesla později pohled, ve který jistě pořadatelé doufali: z naplněné „Barči“ proudily davy metalistů v propocených tričkách se zalehlýma ušima a šťastných, že byli u toho, když po létech zazněl „Institut klinické smrti“. Déjà-vu? Pokud ano, rozhodně ne náhodou.
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Futuristický black metal, tentokrát s hodně experimentálními vlivy, které připomínají jiné projekty principála Colina Marstona, hlavně BEHOLD THE ARCTOPUS a DYSRHYTHMIA. To ale nic nemění na tom, že KRALLICE jsou silně znepokojiví a atmosféričtí.
Důstojné rozloučení s producentem Stevem Albinim. Album, které musí přijít v ten správný čas. Ačkoliv je kompozičně klidnější a dá se říci že i více monotónní, tak se mi hodně líbí spojení pocitu naděje, smíření a melancholie, které z něho prýští.
PANZERFAUST dech nedošel, ba právě naopak, tetralogii "The Suns Of Perdition" totiž uzavřeli zcela triumfálním způsobem. Komplexní, chytře poskládaná deska, která vrcholí ve své druhé polovině. Takové "The Damascene Conversions" se prostě nejde nabažit.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.