Melodický metal göteborgského střihu je stále oblíbeným žánrem. Zvláště pak devadesátková alba velké trojky jsou studnicí inspirace. Co na tom, že ta studnice je už vybraná tak, až drhne vědro o hlínu. Nakonec to je společné většině žánrů a pokud by člověk chtěl potěšit své ucho jen dřevem neotesaným, nakonec by mu nezbyl než nářek. „The Ignorance Cut“ je druhé album rakouské kapely CROWORD.

Ti vznikli před nějakými deseti lety. Kapelník je jistý Lukas Rappitsch, který má zvláštní auru, že jeho kapely mají tendenci se rozpadat. I sestava CROWORD je od minulého alba kompletně přeskládaná. Ale nebudeme řešit osobnostní nedostatky, svou hudební vizi má pevně ukotvenou a za dvacetiletou kariéru dostatečně vybroušenou. Ať už byly důvody výměny kytaristů jakékoliv, s novým obsazením rozhodně nešlápl vedle. Hutné rychlé riffy jsou často či spíš neustále prokládané melodickými vyhrávkami, nakonec to je i poznávací znamení svého žánru. Naštěstí ale inspirace není kopírka a podstatný je svébytný projev kapely.

Úvodní předehra v podání smyčcového kvartetu je připomínka, že vídeňská kapela nesmí zapomínat na nejslavnější hudební éru své země. Pak už ale nastoupí poctivá řezničina v podobě úvodní úderné sypačky „Isle Of The Dead“. Karty jsou rozdány a nezbývá než úroveň udržet. A to je hlavní pozitivum této nahrávky. Možná není světoborná nebo inovativní, ale je poctivá, konzistentní a onu úroveň si až do konce udrží. Od druhé „The Devil's Truth“ se začnou mnohem víc ozývat ozvuky dalekého severu a typické melodické vsuvky. Vrchol? Asi v podobě „Secession“, kde je ideálně vyvážená nezkrocená energie a líbivé partie. Ono celé album působí tím dojmem, že sólová kytara má neustále tendence utíkat k melodičtějším pasážím, ale nekompromisní diktát rytmické sekce ovládané kapelníkem a jeho kumpánem za bicími jí nenechá. Nedá prostor, žene to kupředu. Kytara se snaží, kroutí se, kvílí, ale železný řetěz a škrtící obojek je pevný.

Nahrávka má i své slabší stránky. Asi tou hlavní je, že všechny skladby si jsou dost podobné. Jako celek se to poslouchá velmi dobře, ale výraznějších a výrazově odlišných milníků na cestě od prvních tónů k posledním mnoho není. Osobně mi víc sedí druhá polovina alba, kdy se právě sevřená údernost trochu rozestoupí a na řadu přijdou i zajímavější skladby. Ve středním tempu posazená „Death and the Maiden“ pracuje se změnami rytmu a kytara dostane volnější prostor. V „Soulcutter“ se o prostor doslova pere vokál se sólovou kytarou. Je to poslední vzpoura kytary proti nemilosrdnému rytmickému diktátu kapelníka, který se jí i s vypětím všech sil svého sípavého řevu snaží dostat do patřičných mezí. Závěrečná „Between“ pak ukáže, že vzpoura se nezdařila a ucelenost celého alba nebyla narušena. „The Ignorance Cut“ je velmi povedené album, nepochybně jedno z mnoha ve svém žánru, ale to na jeho kvalitě neubírá.