Už jen letmý pohled na logo německých BLACKEVIL dává jasně na srozuměnou, o co že by tady mělo jít. Trio z německého jihu se nám po 4 letech připomíná svojí třetí řadovou deskou, která staré fanoušky rozhodně nezklame a nové si může získat svým důsledným lpěním na tradičním pojetí žánrového trojuhelníku thrash/speed/black. Samozřejmě za přepokladu, že vám nenaskakuje kopřivka už jen ze samotného pojmu „old school“.

Jasně, je ho v poslední době všude celkem dost, ale metalová muzika tady je s námi už více než 4 dekády a v této epoše už si prošla různými triumfy i pády a návrat ke „kořenům“ je jednou z cest, jak její dědictví uchovávat nadále v „čerstvém“ stavu, aníž bychom se neustále museli navracet pouze ke starým klasikám. Nejsem si úplně jistý, jestli se jako strážcové tradic cítí zrovna BLACKEVIL, ale úcta a hýčkání „starého“ metalu je z jejich muziky rozhodně znát.

Byla a je, abych byl tedy přesnější. Nová nahrávka nepřináší v tomto směru příliš novinek. Němcům to svědčí hezky přesně uprostřed pomyslného terče tvořeného výše zmiňovanými žánry. V tomto pojetí totiž nacházejí bezpečí a flexibilitu zároveň. Sedmero skladeb plynule nabídne rychlé a úderné tempa a neštítí se ani epických a táhlých kompozic. „Timeless Throne“ jako správný otevírák to rozjede v rychlejším kvapíku a za asistence patřičně chytlavého kytarového riffu, což je jen palebná příprava pro blackující sypačku, jež zanedlouho nakopne skladbu na vyšší rychlostní stupeň. Tyto polohy Němci nenásilně prostřídávají na šestiminutové ploše úvodní písně, během které pak předvedou většinu svého rejstříku a rozhodně navnadí na následné dění.

Vytasit takřka všechny své triumfy ihned na stůl se může jevit jako neuváženost, ale BLACKEVIL hrají hned od začátku zcela otevřenou hru. Zkrátka, když se vám nezačnou zajídat po těch úvodních 6 minutách, tak další skladby si rozhodně užijete. Silné riffy a povedené melodie jsou nejsilnější zbraní německých, kterou pak podle potřeby mixují s razancí anebo jemnější přístupem. Toho prvního je rozhodně více a skupina svoji jinak zásadně melodickou tvorbu nezřídka stočí i směrem k nekompromisní černotě, aniž by nutně prekročila pomyslný rubikon do hájemství ortodoxího black metalu.

Dá se říct, že z každého zde zastoupeného metalového žánru si trojice bere hlavně ty nejzásadnější složky a nepouští se do nějakých větších akcí v podobě rafinovanějších hudebních celků. Jednoduchost v tomto případě neznamená triviální kompozice. BLACKEVIL v tom umí jezdit zkušeně a přesně vycítí, kdy je potřeba přitlačit na pilu a kdy zase pro změnu vytáhnout z rezervoáru další chytlavý riff. Nutno přiznat, že z pohledu posluchače je tato hra atraktivní, ale tak trochu zároveň i předvídatelná a v tomto ohledu německá skupina sotva překvapí nečekaným tahem.

Její skladby však i přes nespornou dávku klišé a osvědčených postupů mají hlavu i patu a nezřídka i dokáží patřičně nakopnout. Řeč je například o v pořadí čtvrté „Praise The Fire For The Sacrament“, jejíž úvod obstará vyhrávka na španělku. Že se to vzápětí rozjede do patřičných obrátek, je vlastně také součást oné předvídatelnosti počínání skupiny. Když to ale doprovází další povedený riff a „heroické“, snad až speedmatelové pojetí, kterému rozhodně nechybí schopnost strhnout, není si vlastně moc na co stěžovat.

Velikou pochvalu zaslouží i produkce. I na tomto poli je skupina ve svém staroškolském přístupu důsledná a necpe nám žádnou hlukovou kouli s nulovou dynamikou. Čitelnost jednotlivých nástrojů je velmi dobrá, obzvláště basa nádherně vyniká a doslova udává rytmus jednotlivých skladeb. Celkový sound nijak netlačí riffy do popředí, ale jako celek je vzhledem k žánrovému vymezení nahrávky dostatečně úderný. Tady zvedám palec rozhodně nahoru. Vlastně jej můžu s čistým svědomím zvednout i před nahrávkou jako celkem. Zkušené ucho nepřekvapí, leč rozhodně potěší. Němci nepřinášejí žádnou evoluci, natož revoluci. Rozhodně se však v současné old school mlýnici nehodlají ztratit v průměru. Jejich třetí album jim k tomu dává dostatek sebevědomí.