Dánští IOTUNN se před osmi lety uvedli s EP „The Wizard Falls“, kde předvedli chytrý heavy metal skloubený s trochou severského melodického deathu. Kapela, kde tvůrčí jádro tvoří bratři Gräsové, vznikla okolo Jespera Gräse již na přelomu nultých a desátých let. Zmíněné EP tak vydali až po delší cestě hledání vlastní tváře a zvuku. Na „The Wizard Falls“ se ještě drželi pravidel heavy metalu, byť už tam bylo zjevné pohrávání si s progovými postupy a vlivy dalších žánrů.

Významný okamžik byl nástup Jóna Aldary do kapely v roce 2018. Tento zpěvák z Faerský ostrovů, kde zpívá v domovských HAMFERÐ (letos vydali výborné album „Men Guðs hond er sterk“), se v posledních letech dostává stále více do centra pozornosti. Před IOTUNN působil v BARREN EARTH, což je (nebo byla) kapela Olli-Pekky Laineho, zatímco si dával pauzu od AMORPHIS. Výrazný posun v tvorbě IOTUNN bylo první plnohodnotné album „Access All Worlds“. Už tam bylo znát, že když se spustí riffová hradba, tak to musí mít pořádný zvuk. Musí to vyplnit zvukovody posluchače tak, až to tlačí na mozek. Jednalo se o výborné album, na kterém se výrazně posunuli instrumentálně i kompozičně, a navázat na něj vůbec není snadný úkol.

IOTUNN však na své první album dokázali navázat tak, že jej dotáhli téměř k dokonalosti. Stále vychází z heavymetalových základů a severského deathu metalu, ale od svých počátků se progresivně zlepšovali až se vyvinuli v současné svébytné prog/heavy/death těleso. Minulou desku věnovali kosmickým tématům. „Kinship“ je výrazně pochmurnější dílo, zadumané a s mrazivou atmosférou. Je hudebně ucelenější, vyspělejší a tematicky je posazené do prehistorického období, což je obdobně abstraktní svět jako byl vesmír minule, ale samotné texty jsou hodně osobní.

IOTUNN (v překladu obr) jsou o mohutnosti zvuku. O navrstvení mnoha kytar na sebe, které kupředu valí bohaté, nápadité riffy. Nad nimi si s ústředním motivem pohrává sólová kytara, k tomu se občas přidává chraplavý vokál, který dokáže vesměs uhlazený kytarový projev chvílemi vybrousit, ale především se nad vším, vysoko v povětří vznáší zpěv Jóna Aldary. Jako kdyby chvílemi byl někde jinde. A přitom přes všechnu tu kompoziční bohatost a zvukovou nabubřelost je celý materiál sevřený v jednotném chmurném oparu.

„Kinship Elegiac“ je velmi pozvolný vstup do světa severských obrů. Je to jako cesta do Jotunheimenu, mýtické země obrů, která začíná přímo u moře, hluboko ve fjordu odkud se poutník vydává na dlouhou cestu až do centrálního masivu. Kdysi jsem tento trek také absolvoval, od moře až k nejvyšším horám. Nezapomenutelné. Takový je i nástup tohoto alba, čtrnáctiminutový opus se od klidné hladiny, přes dlouhá údolí a větrné náhorní plošiny propracuje až k samotným horám, které se otřásají náporem hutných riffů ,jako by samotní obři otřásali horami. Nad tím vším se vznáší hlas. Silný hlas Jóna Aldary, který je radost poslouchat. „Mistland“ stojí na albu za úvodním opusem a už ve vygradované intenzitě nepoleví. Nese se v zasněném chmurném hávu, který prostřídávají agresivnější pasáže. Má silnou ústřední melodii, se kterou si kapela pohrává po celých devět minut v různých proměnách, a hlavně má podmanivou atmosféru, která spolu se zpěvem je protikladem mohutnému kytarovému vlnobití.

„Twilight“ je svižnější kousek a jeho ústřední motiv evokuje maidnovské kytary z období alba „Powerslave“. Nezůstává však neměnný a pracuje se s ním na opět mnohaminutové ploše a obzvlášť sólová pasáž je strhující kytarová lahůdka. Singlovka „I Feel the Night“ je podaná ruka od kapely pro ty, kteří do jejího světa potřebují vstoupit pomalými krůčky po schůdcích akustického vybrnkávání zadumané melodie, kež až postupně nabere na intenzitě. Skladba „The Comming End“ je postavená na výrazně melodických riffech, se kterými je ve zdánlivém konfliktu rozháraný kytarový motiv. Ovšem rozpracovávání a postupné obohacování onoho motivu ve druhé části je progresivním zážitkem.

Baladická, doomově pochmurná „Iridescent Way“ je takové intermezo, kde se ke slovu dostane pouze akustická kytara a Jón Aldará s procítěným projevem. „Earth to Sky“ je strhující, monumentální. Začíná se ostrým návratem do death metalu, ze kterého se odrazí a dopracují se až k heavymetalovým líbivým melodiím. To vše doprovází mohutná „iotunnská“ kytarová hradba. Je to jedna z nejsilnějších věcí na albu, natlakovaná jako hrnec. Ještě trochu by stačilo přitopit pod kotlem a musí to celé bouchnout. Nebouchne, ani se ucelenost materiálu nenaruší, jen je ta energie pozvolna odváta pryč a přichází závěrečná „The Anguished Ethereal“. To je pozvolná dlouhá skladba s chladnou ponurou atmosférou, avšak místy s ní ještě cloumají poryvy blackmetalových vichrů, které do svého sevření strhávají i Aldarův vokál. V samotném závěru nakonec přejde v tíživou melancholii a ukončí tak toto excelentní album.

Hudebně na „Kinship“ IOTUNN pokračují tam, kde opustili „Access All Worlds“. Jejich tvorba se zcela poddala komponování rozsáhlých, složitých, mnohovrstevných skladeb, kterým vládne hlas Jóna Aldary. Oproti minulému albu je tento materiál ucelenější a sevřenější. Všeobjímající melancholie dodává jednotnou atmosféru. Není to nahrávka na jeden dva poslechy, chce to čas a vyplatí se do této hudby ponořit a odkrývat jednu vrstvu za druhou. Ne každému takto epicky roztahaný styl může být po chuti. Mě si to však zcela získalo, podmanilo a zotročilo k nutkavé potřebě dalších a dalších poslechů.