Francie vždy platila za líheň zajímavých metalových skupin, které naznačovaly nové stylové směry a mnohdy se stávaly inspiracemi. Ať už budeme mluvit například o ALCEST, BLUT AUS NORD, DEATHSPELL OMEGA nebo i hodně populárních GOJIRA, vždy v sobě tyto party nesly určitou osobitou vizi, která nejen že působila neotřelou formou, ale dokázala si najít i silnou fanouškovskou obec a tím dostatečnou popularitu, aby se o nich mluvilo. Jenže v zákoutích francouzského hudebního vesmíru se schovává spousta dalších skupin, které takové štěstí nemají. Jednou z nich je bratrské trio THERAPHOSA z Paříže, které zůstává ve stínu a přílišnou popularitu si zatím nevydobylo. Snad je to i z důvodu, že se jedná o služebně mladší skupinu, především ale musíme přiznat, že jejich styl a projev prostě není až tak originální. Alespoň na prvním albu "Transcendence" (2020) jsem toho příliš nenašel. A to i přes fakt, že se skupina tituluje nálepkou progresivního metalu.

Aktuální album "Inferno" už mě ale zaujalo mnohem více. Snad i z toho důvodu, že skupina trochu zjemnila a prosvětlila svůj předtím hrubě rezonující, na strohém riffu stavěný výraz. Do popředí se tak dostala atmosféričtější a náladovější složka. Současně ale narostl i podíl přímočarých melodií, které na posluchače útočí až podbízivou strohostí. THERAPHOSA si tak hrají na zajímavě formovaném pískovišti střídmého a vlastně nenáročně pojatého progresivního metalu. Ale jak už tradice francouzských skupin velí, nedělají to zas tak jednoduše. Na jedné straně je zde cítit snaha o trochu neotřelosti a experimentování, k čemuž svádí i vlastní tematická předloha. Tím není nic menšího než "Božská komedie" Dante Alighieriho a konkrétně sugestivní ztvárnění pekla. To ostatně naznačuje již samotný název alba. Na druhé straně jako by se skupina snažila "oblbnout" posluchače jednoduchou vstřícnou melodikou, která občas nabírá až rytmicky kolovrátkovou formu přímočaré popmetalové produkce. Viz třeba skladba "Greed" s vokální refrénovou melodií jako vypůjčenou od PAIN, nezáživná odrhovačka "Gluttony" nebo "Violence", jež se utápí ve stereotypním klišé až otravně se opakujícího dusavého motivu. Některé skladby prostě skupina usadila do již zmíněné poněkud podbízivé polohy.

Jenže i přes mnohé výtky, které k materiálu alba "Inferno" mám, jsou zde i skladby příjemně plynulé, hravé a až odzbrojujícně emotivní (to splňuje třeba hned po intru vlastně první kousek "Vestibule (Part 2)" nebo houpavá "Lust"). Bojuje zde klidná nenápadnost s nervózním riffováním a promyšlenou strukturou, jež chvílemi oplývá konstrukcí toho logického typu, který mě vždy upoutával například u jejich krajanů KLONE. Ne, zcela srovnávat tu nejde, THERAPHOSA takovou melodickou a hitovou sílu jako KLONE nemají, především rytmika se často potácí v uzavřené rotaci. Ale jisté náladové kouzlo se prostě dostavuje a například skladba "Heresy" disponuje slušnou dávkou ladné melodičnosti, kde se navíc díky vstupům kontrastně hrubého vokálu a postupné gradaci ukazuje, že Francouzi mají i cit pro dramatičnost. Zmínit je třeba i příjemně stavěná sóla, která nejen v této skladbě umí hezky prozářit struktury. A velmi osvěžujícím prvkem je i použití francouzštiny v „Limbo“. To příjemně ovlivňuje vlastní melodickou strukturu skladby a dostáváme tak trochu vybočující kousek s výrazně baladickou atmosférou.

Objektivně vzato je hudba na "Inferno" vlastně nenáročná a za progresivní postupy jako by se skupina trochu styděla, když je nechává nedotažené na půl cesty a nesnaží se i ty zajímavější motivy příliš rozvíjet. Nejedná se tedy o dílo s nějak závratným potenciálem, přesto si tohle album dokázalo získat moji pozornost.