Druhá část článku o historických milnících akčního filmu se z větší části bude věnovat osmdesátkám, jelikož ty jsou pro tuto specifickou žánrovou disciplínu signifikantní. V poslední třetině nahlédneme i do let devadesátých a současnosti. Předkrm máme za sebou. Na řadě je hlavní chod!

Větší, silnější, rychlejší

Osmdesátá léta byla dobou technologických pokroků, popkulturních fenoménů i nových hudebních směrů. Na pozadí nevyzpytatelné studené války docházelo k závratnému rozvoji snad ve všech myslitelných oblastech. Lidé byli fascinováni rozličnými funkcemi a přívětivým uživatelským rozhraním, jaké zvládal zprostředkovat osobní počítač Macintosh od společnosti Apple. Celý ten technologický zázrak vyhnal k výšinám režisér Ridley Scott, když byl během Super Bowlu v roce 1984 vypuštěn reklamní spot chytře inspirovaný dystopickým románem 1984 od George Orwella. Inu, Steve Jobs byl odjakživa liška podšitá. S příchodem revoluční hudební stanice MTV došlo k zažehnutí dravého konkurenčního boje. Bylo to vůbec poprvé, kdy hudba samotná hrála spíše druhé housle. Daleko důležitější se stala potřeba mít svůj hudební klip. Popová ikona, metalová či rocková kapela. Kdo neměl vlastní videoklip, jako by snad ani nebyl. Michael Jackson to patnáctiminutovým klipem k písni „Thriller“ dohnal do extrému, jelikož pochopil, že na délce a velikosti v osmdesátých letech rozhodně záleží.

Účesy, auta, hodinky, kulturní akce a dokonce i ramenní vycpávky do dámských outfitů. Všechno mělo být větší a Amerika tuhle zprávu křičela do celého světa. Ekonomický růst hnaný volným trhem a technologickým vývojem k tomu vyloženě sváděly. Černé pondělí, neboli globální zhroucení akciových trhů, které v roce 1987 bolestně postihne i newyorskou burzu, ještě náleželo slastné nevědomosti. Republikánský president a bývalý herec Ronald Reagan účinně ovládal prvky vojenské politiky vypůjčené od Dwighta D. Eisenhowera, podporoval zbrojení a ohledně strategie ve studené válce měl jasno: „My vyhrajeme. Oni prohrají.“ Jelikož televize a sdělovací prostředky získaly v osmdesátých letech výsadní postavení, šířily se rozličné trendy, sílící konzervatismus a důrazná politika všemi směry. Právě kladný postoj ke zbraním a vojenské technice se logicky promítal i do zábavního průmyslu. Nejen pořádná americká kára, ale také svaly měly být daleko větší a napumpovanější. Akční film vstoupil do zlatého věku.

Exploze kam se podíváš

Éra „Nového Hollywoodu“ nastartovaná počátkem sedmdesátých let, pomalu mířila ke svému zániku. Po komerčním nezdaru snímku Mzda strachu (1977) od Williama Friedkina a grandiózním průšvihu jménem Nebeská brána (1981), který doslova položil produkční společnost United Artists, se filozofie vlivných šéfů filmových studií začala obracet do minulosti. Časy ambiciózních konceptů, velkorysých rozpočtů a progresivních režisérů, kteří vše podřizují své vizi, měly být výrazným způsobem limitovány. Místo toho nastoupil bedlivý dohled filmových studií, srozumitelnost díla bez zbytečných komplikací a zápletka, která by šla shrnout do dvou vět. Zhruba taková vládla počátkem osmdesátých let představa většiny velkých hráčů zábavního průmyslu. Ideou se stal vypilovaný hollywoodský produkt, jaký by mohl potěšit, co možná největší počet platících diváků. Mít nesvázané ruce si mohli dovolit opravdu jen ti nejschopnější (tedy ti, co dokázali vydělat pořádný balík), ale i zde docházelo k nečekaně hořkým epilogům. Ideálním příkladem je Ridley Scott a jeho drahé neo-noirové sci-fi Blade Runner (1982), které na tržbách sotva pokrylo náklady.

Roku 1982 do kin vstoupily dva různé filmy s několika shodnými znaky. Ten první produkovalo Carolco Pictures a druhý spadal pod křídla Dino De Laurentiis Corporation. Tedy relativně malá studia (v případě Carolco Pictures můžeme klidně hovořit o nezávislém studiu). Dalšími shodnými prvky byl příklon k akčním scénám, jednoduchý děj, vysoké tržby a osvalený hrdina, který spíše konal, než aby ztrácel čas se sáhodlouhými dialogy. Akční drama Rambo: První krev a syrové fantasy Barbar Conan jasně ukázaly, co lidé opravdu chtějí. Byla to doslova voda na mlýn velkých produkčních studií. Z dnešního pohledu byl pro akční žánr nepochybně důležitější film Teda Kotcheffa, jenž zároveň vrátil Sylvestera Stallona zpět do sedla. Ostatně také utržil větší zisk, což tehdy ještě relativně málo známý Arnold Schwarzenegger okamžitě zaznamenal. Oba filmy však bezezbytku splňovaly nově se rodící trend. Navzdory přítomné myšlenkové nadstavbě se dal děj pohodlně shrnout ve dvou větách. Důležitou se rovněž stala akce samotná. V případě dobrodružství urostlého Cimeřana plnila spíše funkci estetického doplňku, který perfektně korespondoval s drsnou podstatou fikčního fantasy světa, avšak traumatizovaný vietnamský veterán pomocí akce vyloženě posouval děj kupředu. Akce se v případě Ramba stala spouštěčem událostí. Ukázkový akční film byl na světě.

Začala tedy vzrušující desetiletka naplněná až po okraj letními trháky, kde o nekonečné zásobníky, obří exploze a tvrďácké hlášky nebyla nouze. Tyto kasovní hity učinily z fenoménu akčního filmu dominantní součást kinematografie. Nikoliv na pár let, ale napořád. Do popředí se dostal progresivní kult akčního hrdiny, který z počáteční nesmrtelnosti a vizáže opancéřovaného tanku postupně přejde do podoby realisticky uchopené postavy hnané vnitřními motivacemi i démony. Od drahých projektů, přes levné jednohubky až po brakové záležitosti těch nejnižších kvalit. Od „ninja filmů“ až po zábavné „arénovky“. Akce s mozkem i bez něj. Na vrcholku této pestrobarevné pyramidy přitom neustále probíhal konkurenční boj dvou akčních tyranosaurů, od něhož se odvíjelo vše ostatní. Nutno podotknout, že mnohé z těchto filmů patří bez nadsázky mezi absolutní, nanejvýše vlivné klasiky. V následujících kapitolách se některým konkrétním kouskům a jejich tvůrcům podíváme na zoubek. Nejdříve si ale dáme svižné bourání masa.

Biceps, triceps, hamstringy

Akční herce osmdesátých let můžeme rozdělit do několika kategorií. Špice je jasná. Bez ohledu na kvalitu filmů se o žezlo dělili Stallone a Schwarzenegger. Přitahovali největší pozornost fanoušků, mohli si vybírat scénáře, výhodné spolupráce a jejich zdravě uchopená rivalita do akčního filmu vnášela čím dál větší výbušnost, přepálenost, absurditu. Do skupiny „nižších“ akčních hvězd bych si dovolil zařadit jména jako Jean-Claude van Damme, Dolph Lundgren, Chuck Norris případně Steven Seagal. Tihle borci si sice nemohli dovolit tak královské podmínky, ale na rozdíl od výše uvedených titánů disponovali exotickými bojovými dovednostmi. Taekwondo, jiu-jitsu, karate a samozřejmě neokoukané aikido, kterým si Seagal v počátcích kariéry zajistil raketový růst popularity. Pak tu máme spodek pyramidy. Ted Prior, Robert Z’Dar, kopy rozdávající Loren Avedon a nemalé množství dalších. To vše jsou chlapíci, kteří se sice výjimečně objevili v nějakém tom solidně zpracovaném béčku, ale většina jejich rolí náleží nízkorozpočtovým napůl amatérským fušeřinám, parazitujících na rostoucí popularitě akčního filmu.

Všichni uvedení herci nicméně splňují atributy typického cool akčního hrdiny made in 80'. Přežijí to, co by běžného smrtelníka dávno poslalo pod drn. Jejich kop z otočky má moc prorazit betonovou zeď. Jdou po nich krásné ženy, během přestřelky nemusejí přebíjet zásobníky, a když na to přijde, dokáží speciálním úderem zničit pálenou cihlu, která se ve vyskládaném komínku nachází až úplně dole. Zázrak! Jistě mi dáte za pravdu, že do tohoto výčtu se nehodí pánové Kurt Russell, Bruce Willis a Mel Gibson. Pokud jde čistě o akční film, tihle herci již zastupují poněkud jiný druh hrdinů, o kterých ještě bude řeč.

Poměrně úzkou a samostatnou kategorií jsou pak ženské akční hrdinky. I zde jsou přítomny raritní béčkové výplachy, jejichž výrazové prostředky se kromě akce opírají o undergroundové filmové subžánry, do kterých můžeme zařadit provokativní „rape and revenge“ a etnicky zaměřené „blaxploitation“ snímky. Pokud ovšem odhlédneme od kultovních dam jako je Tura Satana nebo Pam Grier, zůstanou v hlavním proudu jen tři ikonická jména. Sigourney Weaver, Linda Hamilton a americká mistryně bojových umění Cynthia Rothrock, které se v polovině osmdesátých let podařilo úspěšně proniknout do hongkongské kinematografie.

Levně, ale efektivně

Jakmile akční filmy naplno ukázaly svůj potenciál, začaly se točit pod dohledem velkých produkčních studií. 20th Century Fox, Warner Bros. Entertainment, Paramount Pictures atd. Když víte o zlaté hroudě pod zemí, potřebujete pochopitelně i pořádný krumpáč. Na druhé straně tu byl stále přítomný fenomenální úspěch Ramba, potažmo podnikatelských hazardérů z nezávislého studia Carolco Pictures. Překonat takový komerční hit bylo pro ostatní malá studia takřka nemožné, ale dalo jim to naději, že skórovat ve filmovém průmyslu může s trochou štěstí každý. Stačilo jen najít správný recept. Dobře si s tím poradili třeba mazaní podnikatelé Menahem Golan a Yoram Globus, vlastníci produkčního studia Cannon Group. Kdysi se hned vedle filmových festivalů pořádaly takzvané „film markets“ či počeštěně „filmové trhy“. Uprostřed festivalu v Cannes si tak režiséři a různí producenti mohli dojít na trh a porozhlédnout se po nějakém zajímavém námětu. Vlastníci produkčních studií ze svých stanovišť mávali letáky, reklamními poutači či scénáři a lákali investory na koupi zaručených tutovek. Lidé z Cannonu se ale nebáli riskovat o trochu více než ostatní.

Stačilo sepsat kulervoucí námět o deseti větách, najmout kreslíře, který zhotovil parádní plakát s americkou vlajkou, atomovým hřibem v pozadí, fešnou tváří Chucka Norrise v popředí a bylo vymalováno. Že o tom velký Chuck neměl ani páru? Pche. Co má být? Pokud námět neulovil kupce, ani se o tom nedozvěděl. V opačném případě však následoval telefonát agentovy: „Máme tu super roli pro Chucka. Film je zaplacen, stačí už jen přítomnost vaší hvězdy!“ Z ukořistěných tří milionů si Chuck urval dva, za zbytek se sehnal štáb, režisér, papundeklové kulisy, venkovní exteriéry na levných Filipínách a Nezvěstní v boji (1984) byly na světě. Tvář Norrise fanouškům očividně stačila, jelikož v kinech snímek vydělal pěkných dva a dvacet milionů. Spokojení mohli být všichni. Především vlastníci Cannonu. Americký sen v praxi. Velmi podobným způsobem se z oceňovaného dramatu Přání smrti (1974) stala v dalších pokračováních exploatační akční řezničina s plytkým dějem. Tohle však nikdo neřešil. Cannon vyhaslému Bronsonovi zajistil pěkný plat a vlastní šatnu, což herci bohatě stačilo. Po zavražděné manželce se tedy architekt Paul Kersey zas a znovu vydával na nelítostnou cestu a mstil se za smrt dcery, kamaráda, zeťáka, sestřenice z druhého kolene atd. Akční film má zkrátka mnoho podob.

Rozstřel

Srandu stranou. Notoricky známé akčňáky disponující dražší produkcí náležely jen těm nejtvrdším borcům v branži. Jakmile Stallone zahodil důležitost příběhové stránky do kopru a vsadil kartu na čistokrevnou zábavu, začaly se dít věci. Jak Rocky IV (1985) tak Rambo II (1985) dokázaly efektivně pracovat s tehdy aktuální politickou náladou a strachem ze studené války. Nešlo však o výstražný kopanec do slabin jako v případě spekulativního snímku Vlákna (1984). Italský hřebec spíše využíval moc patriotismu, rétoriku presidenta Reagana a zároveň chytře naslouchal svým příznivcům. Druhý Rambo je tedy v důsledku splněným snem všech fanoušků původního filmu, kteří Ramba toužili vidět obklopeného akčním šílenstvím. Film zatlačuje plíživou atmosféru originálu do pozadí, neboť dominantní přesila mohutných explozí a desítek padlých nepřátel pohlcuje veškerý prostor. To vše pod záštitou vlajky Spojených států amerických. Na podobném principu funguje i čtvrtý Rocky, který však ničivou sílu velkých bouchaček ukryl do boxerských rukavic.

Oba dva filmy vydělaly nemalé jmění, což soutěživý Rakušan s vynikajícími obchodními schopnostmi nemohl nechat jen tak ležet. Ve stejném roce vydané Komando režiséra Marka L. Lestera však do primitivního děje nepotřebovalo křečovitě vkládat žádný politický podtext. Stačil stereotypní předobraz diktátorského panáka, fiktivní země Val Verde a osvalený Američan s vojenskou minulostí, který bere spravedlnost do svých rukou. Na takové noty mladí bílí muži slyšeli. Schwarzenegger místo politiky spojil akci s humorem, ale přitom až bizarním způsobem poukázal na rozmanitost a přehnané účinky zbraní, které ústřední postavě předaly takřka nadpřirozenou moc. Konflikty řešené s drzostí a velkou mírou násilí se pro průměrného Američana staly vzrušujícím vzorcem, kterým si při každé projekci mohl potvrdit svou mužskou identitu. Strohé herecké výrazivo, jaké Schwarzenegger o rok dříve propůjčil vražednému kyborgovi z budoucnosti, pouze obohatil o několik úsměvů a začal kopat za správný tým. Ačkoliv tedy za sebou stoický plukovník Matrix nechává desítky mrtvých a kouřící ruiny do povětří vyhozených budov, jeho konání je v očích publika správné, neboť tak činí pro záchranu dcery. Efekt se dostavil okamžitě. Z Komanda se stal obrovský hit.

Razance úderu

Mocenský boj dvou principálů ale určitě nezastiňoval ostatní účinkující. Kdepak. Pod cirkusovou plachtou se nacházela celá řada dalších čísel. Ne každý akční film musel podléhat explozím a hromadám mrtvol. Pomalu se rozjížděl neoficiální subžánr takzvaných „ninja movies“, který pořádně odstartoval Chuck Norris se snímkem Osmiúhelník (1980). O něco větší popularity se ovšem dočkala až několikadílná sága Americký ninja (1985). Ústřední tvář prvních dílů, Michael Dudikoff, sice o bojových uměních věděl absolutní hovno, ale vypadal dobře, což divákům bohatě stačilo. Pokud jde vyloženě o filmy, kde mělo výsadní postavení bojové umění, pak po sobě větší odkaz určitě zanechala zmiňovaná Američanka Cynthia Rothrock. Ta na rozdíl od Dudikoffa kopat opravdu uměla a nebála se své tvrdé rány pořádně zúročit. Její pozoruhodné etablování v oceňovaných hongkongských akčních rubačkách Magický krystal (1986), případně Dny teroru (1986), předznamenaly budoucí symbiózu asijské kinematografie a Hollywoodu, především infiltraci asijských herců do zámořských produkcí.

Takovým pomyslným předskokanem byl jistě Bruce Lee, ale v osmdesátých letech něco podobného převedl i jeho blízký kamarád Bolo Yeung, byť ten díky své vizáži dostával téměř výhradně role krutých záporáků. Krvavý sport (1987) se stal odrazovým můstkem pro něj, a vyloženě zlomovým pro Jeana-Clauda van Damma. V centru zájmu se rázem octla šablona o nějakém utajovaném, nelegálním či světově proslulém turnaji, kde titul šampiona obhajuje mimořádně nadupaný bojovník, kterého sejme nepravděpodobný hrdina. Nezbytný pro takový film je i opakující se motiv mistra a žáka, co navzdory počátečnímu selhání postupně nabírá zkušenosti a svého mentora v důsledku překonává: Krutý boj (1989), Karate tiger 4: Král kickboxerů (1990) a o něco později třeba Americký Shaolin (1991). Fyzické souboje ale určitě nepatřily jen do ringu, jak dokazuje akčně laděný thriller Nico (1988), v němž přední lamač kostí a vyhlášený prokopávač kolen Steven Seagal rovná do latě nebezpečné překupníky drog. Svého favorita si v osmdesátkách mohl najít opravdu každý.

Dirigenti

O kontextu doby a hercích už toho bylo řečeno dost. Trochu prostoru si určitě zaslouží i ti, kteří všechnu tu řízenou destrukci a porcování nepřátel dirigovali z režijní stoličky. Kovaných profesionálů na akční řemeslo nabízejí osmdesátá léta přehršle, ale já zmíním jen ta jména, jaká z osobního i historického hlediska považuji za nejdůležitější.

Pro někoho bude zařazení Stevena Spielberga možná překvapivé, ale mě to dává perfektní smysl, a to navzdory faktu, že během osmé dekády vyprodukoval jen jedinou značku, která má s akčním žánrem přímou souvislost. Mám samozřejmě na mysli trilogii dobrodružných filmů Dobyvatelé ztracené archy (1981), Chrám zkázy (1984) a Poslední křížovou výpravu (1989). Postava hrdinného archeologa Indiana Jonese (Harrison Ford) navazuje na odkaz praotce akčních hrdinů Douglase Fairbankse, o němž jsem se krátce zmiňoval v první části článku. Fairbanks s oblibou ztvárňoval hrdinu, co z každé vyhrocené situace elegantně vybruslí. Přeskokem z budovy na budovu, zběsilým úprkem, zhoupnutím se na laně. Indy místo lana možná využíval bič, ale jinak jsou jeho eskapády v mnoha ohledech podobné. Spielberg posbíral zrezivělé součástky z levných dobrodružných seriálů čtyřicátých a padesátých let, přidal vlastní invenci, bytelný příběh, ikonického hrdinu a porci humoru. Každý ze tří filmů přitom obsahuje minimálně jednu akční sekvenci, která nad ostatními vyčnívá. Napínavá automobilová honička, šílená jízda důlních vozíků, dovádění na obrovském tanku.

James Cameron to měl podstatně těžší. Na rozdíl od kolegy Spielberga neměl v rukávu ještě žádný pořádný majstrštyk typu Čelisti (1975). Musel tedy vynaložit obrovské úsilí, aby dostal zelenou pro realizaci Terminátora (1984). Akční sci-fi pecka s dokonale vybraným Schwarzeneggerem dozajista patří mezi klenoty nejen osmdesátých let. Technologický slasher, kde místo Michaela Myerse s obrovským nožem, pobíhá kovový anděl smrti s bouchačkama, byl zároveň důležitý pro rozvoj významných akčních hrdinek. V případě Terminátora jde o drsnou mamču Sarah Connor (Linda Hamilton). Ve Vetřelcích (1986), jimiž Cameron překopal pravidla filmových pokračování, se iniciativy ujímá neústupná poručice Ellen Ripley (Sigourney Weaver), která se šmejdem z vesmíru nemá žádné slitování. Cameron v sobě nikdy nepěstoval potřebu natáčet filmy s kadencí automatizované výrobní linky, ale každý, pod kterým je podepsán, patří mezi absolutní žánrovou špičku s dokonale vysoustruženými akčními čísly.

Černým koněm osmdesátých let je dle mého mínění Paul Verhoeven. Nizozemský režisér, který se v Hollywoodu úspěšně prosadil a dělal věci poněkud jinak než ostatní. I on inklinoval ke sci-fi a naturalisticky podané akci, ale od svých souputníků se přesto výrazně odlišoval. Pod tepajícím cynismem a zdemolovanými zbytky tělesných schránek se vždy ukrývala ještě satirická nášlapná mina. Provokativní šrapnel, co drze poukazoval na nezdravý vliv masmédií, posedlost technologiemi a rostoucí moc korporátních institucí. To vše a mnohem více můžeme nalézt v jeho kultovním snímku Robocop (1987). Kopat do americké morálky přímo na americkém území si rozhodně nemohl dovolit každý. Natož pak nějaký přivandrovalec z Evropy. Paul Verhoeven měl ovšem vždy koule z oceli.

Vynechat nelze ani Johna Woo. Čínského mistra akce s vysoce stylizovaným režijním cítěním. Mezi jeho inspirační zdroje patří Akira Kurosawa a Sam Peckinpah. Woo z režijního půdorysu těchto velikánů doslova vykřesal zcela svébytný a v mnoha ohledech originální styl, jaký bezpečně pozná i naprostý filmový analfabet. Každá lokace a tudíž dějiště akce (skladiště, nemocnice, přístavní doky, kanceláře) je zúročena do posledního detailu. Užití velkého množství kamer s různou snímkovací frekvencí, dodává opulentním přestřelkám takřka operní dojem. Zlatavý déšť jisker dopadající na nešťastníky, kteří se točí ve smrtelné piruetě. Střelné zbraně, jakožto zbožštělé artefakty zkázy. Výbuchy, zpomalené záběry, dlouhé pohledy z očí do očí a nad tím vším násilím bílé holubice míru. Woo samurajům sebral katany a dal jim kvéry, rozlehlé louky nahradil špinavými uličkami a do děje zakotvil silný prvek chlapského přátelství, mající až homoerotické tónování. Lepší zítřek (1986), Killer (1989), Kulka v hlavě (1990). Stačí si jen vybrat.

V rukou talentovaných režisérů se tedy akční film pozvolna stával sofistikovanější a mnohdy i inteligentně zpracovanou podívanou. Měnily se také předobrazy akčních hrdinů, které pomalu směřovaly k uvěřitelněji uchopeným postavám. Mělo to své opodstatnění, neboť publiku se permanentní recyklace lidských strojů na zabíjení začala zajídat. Hyperrealistické prostředí mohlo nadále překypovat výbuchy a divokými přestřelkami, ale hlavním tahounem příběhu se pomalu stával hrdina z masa a kostí, člověk z davu. Normálně vyhlížející, uvažující a rovněž chybující jedinec, obklopený přepálenými akčními atrakcemi. V tomto ohledu si zaslouží vyzdvihnout režiséři Richard Donner a především John McTiernan.

Smrtonosná zbraň (1987) kromě humoru a přívalu šťavnaté akce nabídla i kladného hrdinu, který sice uměl perfektně střílet a rozdávat tvrdé údery, ale rozhodně to nebyl žádný suverén. Detektiv Martin Riggs (Mel Gibson) trpěl sebevražednými sklony. Pronásledovaly jej bolestné vzpomínky na zesnulou manželku, což Gibson díky hereckým vlohám dokázal velmi přesvědčivě zprostředkovat. Akční hrdina s citlivou duší a bolavým srdcem, který se nebojí uronit slzu? Na poli akčního filmu věc do té doby nevídaná. Policista John McClane (Bruce Willis) z přelomového snímku Smrtonosná past (1988) si diváky získal především svou všedností. Měl své zlozvyky, stinné stránky, problémy v manželství, činil špatná rozhodnutí a nad nebezpečnými protivníky mu scházela fyzická převaha. Každé zneškodnění teroristy si musel vyloženě odřít a nezřídka přitom ztratit i pár deci vlastní krve. Donner a McTiernan vydláždili cestu novým typům akčních hrdinů. Pootevřeli dveře do budoucnosti.

Přelom

Konec osmdesátých let byl na spadnutí. Navzdory obrovským úspěchům snímků Richarda Donnera a Johna McTiernana, odmítla většina zavedených hvězd vystoupit ze své komfortní zóny. Urostlý Carl Weathers se filmem Action Jackson (1988) neúspěšně pokusil rozjet sólovou kariéru akčního hrdiny. Celá americká armáda vměstnaná do muže jménem John Rambo, trestala zlé sověty a chránila chrabrý afghánský lid (ten samý, na který začal George Bush o třináct let později metat bomby). Nabubřelý Rambo III (1988) se však stal pouhým stínem svých starších bratříčků. Dolph Lundgren si skrze ryzí béčko Mstitel (1989) zalaškoval s komiksovou předlohou, leč rutinér Mark Goldblatt rozhodně nebyl žádný Tim Burton. Van Damme ve filmu Kickboxer (1989) dělal to, co uměl nejlépe. Rozdával kopy a zatím mu tenhle přístup ještě vycházel. Avšak i divácky oblíbeným arénovkám začal pomalu zvonit umíráček.

Nové pořádky

Zúžit kinematografii devadesátých let pouze na vývoj akčního filmu je docela troufalé, jelikož v této dekádě se urodilo nepřeberné množství mimořádně kvalitních filmů napříč všemi myslitelnými žánry. Téma článku je nicméně dané, tedy nezbývá než tu káru naloženou dynamitem dotlačit do konce.

Akční filmy v devadesátých letech byly poznamenány vrcholnou érou poctivých praktických efektů a pozvolným nástupem CGI technologií. Tento fakt ukázkově ilustruje Terminátor 2: Den zúčtování (1991), ve kterém se pojí staré (práce s miniaturami, mechanické loutky, vícefázový make-up znázorňující různé stupně poškození) s novým (schopnosti T-1000). Stejný příměr můžeme použít i v souvislosti s Jurským parkem (1993), kde se ještě více zračí předzvěst věcí budoucích. James Cameron a Steven Spielberg tedy zvládli přechod do nové desetiletky s grácií, což je částečně dáno tím, že pro režiséry všeobecně je snadnější přizpůsobovat se novým trendům. Daleko horší to mají herci, které si divácká obec ráda škatulkuje. O nezničitelné svalovce s úsporným hereckým rejstříkem už nebyl takový zájem. Doba si žádala pěkné tváře, pevná štíhlá těla a variabilní herecké schopnosti. Prototypem akčního hrdiny se stávali muži jako Antonio Banderas, Tom Cruise, Wesley Snipes či Nicolas Cage. Poslední jmenovaný dokázal ve filmu Leaving Las Vegas (1995) předvést oscarový výkon, aby o rok později zazářil v akční poloze prostřednictvím magahitu Skála.

Takové herecké rozkročení si ale staří pardálové nemohli dovolit. Ti uměli jen cedit hlášky, žonglovat s atomovkou a hrát ping-pong s planetami. Okolní terén se začal měnit a kdo se nestihl přizpůsobit, skončil v zapomnění. Start devadesátých let však obě nejvýraznější persony akčního filmu ustáli. Arnold Schwarzenegger si zahrál ve výborném akčním sci-fi Total Recall (1990) a pod dohledem Camerona si zopakoval roli kyborga z budoucnosti. Zmiňovaný druhý Terminátor z něj dokonce učinil nejlépe placeného herce Hollywoodu. Na dlouhou dobu posledním dobrým filmem se pro herce stala akční komedie Pravdivé lži (1995). Pracovat s Paulem Verhoevenem a především s Jamesem Cameronem se Arnoldovi více než vyplatilo. Sylvester Stallone také nezahálel a roku 1993 si na konto připsal hned dva úspěšné filmy. Satirické sci-fi Demolition Man a adrenalinové dobrodružství Cliffhanger od Rennyho Harlina. Za zmínku ještě stojí solidní akční thriller Nájemní vrazi (1995). Tyto úspěchy z dnešního pohledu bohužel trochu zastiňuje křečovitá snaha obou herců zazářit i v komediální poloze. Na filmy jako Stůj, nebo maminka vystřelí! (1993) a Junior (1994) by Sylvester a Arnold jistě rádi zapomněli.

Devadesátá léta jsou rovněž příznačná masivním vlivem hongkongské kinematografie na americký trh. Dolph Lundgren a charismatický Brandon Lee si podali Yakuzu v celkem nedoceněném akčňáku Zúčtování v Malém Tokiu (1991), což byl spíše nesmělý začátek. Skutečné ostruhy uznání si vysloužil až Jean-Claude van Damme. Herec se po zhlédnutí akčního inferna Hard Boiled (1992) zařekl, že čínského režiséra Johna Woo musí přetáhnout do Ameriky a natočit s ním svůj další film. Stalo se. Živý terč (1993) odstartoval hollywoodskou kariéru Johna Woo a otevřel dveře dalším asijským umělcům. Kaskadéři, nadaní choreografové, koordinátoři akčních scén, ale především herci. Filmem Smrtonosná zbraň 4 (1998) se světu představila čínská mlátička Jet Li. Akčními komediemi Rachot v Bronxu (1995) a Křižovatka smrti (1998) si své místo na výsluní pro změnu zajistil krajan Jackie Chan. Vrcholem kreativní symbiózy mezi americkou a asijskou kinematografií se stal koprodukční wuxia epos Tygr a drak (2000), který natočil legendární Ang Lee.

Uvolněná atmosféra devadesátých let byla také zajímavá tím, že naváděla velká studia k určité benevolenci. Po delší době se tak začaly nemalé peníze vkládat do na první pohled riskantních projektů, které nezřídka stály na totálně ujetých premisách. Fašistická společnost v mezigalaktickém střetu s vesmírnými brouky (Hvězdná pěchota). President Spojených států v otevřeném boji s teroristy (Air Force One). President Spojených států, coby usazen v kokpitu stíhačky sestřeluje emzáky z oblohy (Den nezávislosti). Parta upocených naftařů, která kvůli záchraně matičky Země přistane na obřím asteroidu (Armageddon). Pro zábavu cokoliv a nastupující generace dravých režisérů se nebála ničeho. Roland Emmerich, Michael Bay, Kathryn Bigelow, sourozenci Wachovští a další. Od neprávem pozapomenutých Zvláštních dnů (1995) až po nesmrtelný Matrix (1999), v němž se koncentrovala technická vynalézavost, myšlenková nadstavba a především akční orgie. Devadesátky rozhodně mají co nabídnout.

Staří známí a hrdinové z komiksů

Akční film se po roce 2000 dostal do své poslední vývojové fáze. Velký vliv na podobu žánru měly tragické události z 11. září 2001. Do té doby si v sobě každý poctivý akční film nesl určitý smysl pro uvolněnou zábavu. Někdy větší jindy menší, avšak prvořadým záměrem každého akčňáku byla vždy snaha pobavit diváky v kinosálech. Od zmiňovaného data se o slovo začal hlásit i prvek určité vážnosti. Zkuste si vybavit bezstarostný snímek Mission: Impossible II (2000) a zvláštního agenta Ethana Hunta (Tom Cruise) s černými brýlemi na očích. Proti této vizi postavte Jasona Bournea (Matt Damon) z akčního thrilleru Agent bez minulosti (2002) a uvidíte ten nebetyčný rozdíl. Ještě markantnější je to v dalších pokračováních, kterým roztřesená kamera a perfektní střihačská práce režiséra Paula Greengrasse dodala punc realističnosti, jaký se pevně upínal na inteligentně zpracované scénáře. Filmy Bournův mýtus (2004) a Bourneovo ultimátum (2007) se staly moderními akčními klasikami.

Styl Greengrasse se bohužel snažila napodobit řada dalších méně šikovných režisérů a zanedlouho byla „roztřesená kamera“ v každém druhém filmu. Greengrass věděl, že akční sekvence musí být proložena alespoň vteřinovým širokým záběrem, zajišťujícím orientaci v terénu. Jedině tak divák neztratil přehled a vnímal geometrické schéma každé scény. Třást kamerou bez stativu, cílit pouze na detail a zběsile stříhat rozhodně není žádné umění, jak dokazuje odstrašující příklad Taken 3 (2014), z něhož režisér Olivier Megaton učinil nepřehledný bordel. Roztřesenou kamerou někteří režiséři rovněž zakrývali nedostatky vycházející z nižších rozpočtů nebo průměrné choreografie soubojů. Pomalu jako vzdor proti těmto neumětelským praktikám přišel na scénu Chad Stahelski a Keanu Reeves. John Wick (2014) do žánru přinesl renesanci pramenící z dlouhých širokoúhlých záběrů a perfektní demonstrace kaskadérských čísel. Přímočaré vyprávění a tepající rytmus jednotlivých scén se doslova vpíjely do neony prozářených lokací a činily z výsledku intenzivní divácký zážitek.
Mistr filmové postmoderny Quentin Tarantino také zatoužil po vlastním akčním filmu. Kill Bill (2003) a Kill Bill 2 (2004) svým retro nádechem vzbudily zájem o staré asijské kung-fu klasiky a drsné bijáky ze sedmdesátých let. Nečekaný hlad po aktualizaci archaických žánrových konvencí přivedl k životu dávno mrtvé legendy. Smrtonosná past 4.0 (2007) a Rambo: Do pekla a zpět (2008) uvrhly své obstarožní hrdiny do současného moderního světa, s nímž si možná až tak nerozuměli, ale tím, že se tihle kornatějící borci nebáli přiznat svůj věk, to nějakým zvláštním způsobem fungovalo. Vrcholem této etapy je dvojice týmových snímků Expendables: Postradatelní (2010) a Expendables: Postradatelní 2 (2012), které v sobě díky přítomnosti veteránských akčních ikon rozdmýchávají nostalgii. Vidět v jednom filmu Barbara Conana, Rockyho, Johna McClanea, Ivana Draga či Cordella Walkera je splněným snem každého fanouška akčního filmu.

Co si budeme povídat. Čistě z komerčního hlediska jsou bezesporu nejúspěšnější komiksové adaptace. Ledasco už naznačil Blade (1997) nebo X-Men (2000), avšak teprve 21. století ukázalo, jaký potenciál v sobě komiksové filmy opravdu mají. Počínaje prvním Iron Manem (2008) a konče u spektáklu Avengers: Endgame (2019). Království komiksových filmů na dlouhou dobu převzalo vítězné žezlo akčního filmu. Herci ztvárňující rozličné superhrdiny se přitom z velké části stali otroky svých papírových předloh. Chris Evans bude patrně navždy Captain America, stejně jako Chris Hemsworth Thor. Je tedy otázkou, zdali je v tomto ohledu opravdovou hvězdou herec, nebo spíš slavná komiksová postava, kterou hraje. Na každý pád jde ale o novodobé akční bohy, již své nadlidské schopnosti nemají potřebu zastírat, na rozdíl od Johna Ramba, který chtěl ve třetím dobrodružství vyhladit celý Sovětský svaz, ale přitom se nás snažil přesvědčit, že je vlastně stále obyčejným smrtelníkem. Komiksové filmy navíc zažehly opětovný nárůst ženských akčních hrdinek, což je v tomto testosteronovém prostředí vždy příjemné zpestření. Mnohými obávaná i kritizovaná „marvelizace Hollywoodu“ žádnou zkázu kinematografie nepřinesla. Komiksové filmy přišly a zvítězily. Nyní naopak v tichosti sílí jejich útlum.

Lepší zítřky

Akční film mám v srdci od dětských let. Dobře si vzpomínám na první Smrtonosnou past. Mizerný obraz, přeskakující zvuk a kreativní jednostopý dabing s jemným moravským přízvukem, který originální název „Die Hard“ překřtil na „Umírají pomalu“. Přesto jsem si tu stokrát zkopírovanou VHS kazetu nesmírně užíval. A určitě za tím nestál jen fakt, že po závěrečných titulcích následovalo německé porno. Asi to zní jako pláč starého nostalgika, ale tak tomu věru není. Akční film se nadále těší velké oblibě. Možná už ve vývoji poněkud ustrnul, ale díky režisérům jako je vizionář Denis Villeneuve, megaloman Christopher Nolan, hypermoderní estetik Chad Stahelski, případně živou vodou politý George Miller se o budoucí osud akčních žánrovek nebojím. Naopak.

V akčním žánru se odráží historie celé kinematografie. Jeho esence byla přítomna v energických groteskách dvacátých let, propůjčovala sílu drsným detektivům z éry „Nového Hollywoodu“ a přivedla k životu namakané titány s nekonečnou zásobou střeliva a stejným množstvím drsných hlášek. Na akční filmy se nám kouká dobře, protože dokáží uvolnit adrenalin v těle, navodit pocit napětí i dobrého pocitu z parádně nasnímané destrukce, fyzického souboje, pohlcující přestřelky nebo divoké automobilové honičky. Obdivujeme odvahu kaskadérů, pokroky v oblasti stále se zlepšujících vizuálních efektů a zároveň v sobě uspokojujeme touhu vidět hrdinu, který zničí půl města, pošle do pekla všechny teroristy, drogové dealery, diktátory i vesmírná monstra všech tvarů a velikostí. Je v tom jistě trocha rebelie, klukovského nadšení a machismu, ale to už k akčnímu filmu tak nějak patří.