7,5 / 10

Musím bohužel k nadšené recenzi přidat svůj poněkud střízlivější pohled. Přestože mám VOLA a jejich specifický styl hodně rád, album "Friend Of A Phantom" pro mě znamená lehké zklamání. Výborný start singlovkou "Cannibal" okořeněný hlasem Anderse Fridéna z IN FLAMES totiž skupina není schopna udržet. Silné momenty jsou střídány až nepochopitelnou vatou, kterou skupina "dofoukla" album. Že by zde docházely nálady nebo to měl být pokus o vybočení z tradičního VOLA hudebního modelu? Ale proč, když je tak hezky funkční, i když samozřejmě lehce kontroverzní. Posluchač se totiž musí přenést přes vokál Asger Myginda, který klouže od popové povrchnosti až k exhibicím Solbergovského stylu. Ale to mi v jeho případě vůbec nevadí, protože mu to žeru i s navijákem a pak jsou tu nádherné hudební struktury v podkladu, které dávají skladbám osobité kouzlo.

Jenže se současně zdá, že se skupina uzavřela ve svých hranicích a především elektronikou ovládané momenty a rytmika se točí v jednom modelu (viz singl "I Don't Know How We Got Here"), který se tak trochu začínal oposlouchávat už na předchozí desce "Witness". Silné momenty přichází když VOLA přitlačí na pilu a například v proměnlivé "Bleed Out" dojde i na silovější kytarové pojetí, které hezky kontrastuje s ladnou melodikou. V těchto chvílích se dostavuje ono kouzlo, které v sobě nesla deska "Applause Of A Distant Crowd". To nabízí další již vlastně starší singlová hitovka "Paper Wolf", která představuje to nejlepší co jak po melodické, tak po aranžérské a instrumentální stránce dokázala skupina pro album připravit. Dojde tu totiž i na specifické "sólo" a dusivě temnější zvukový podtón umí dostatečně zamrazit onen medový povrch hladkého vokálu, jenž se roztříští pod silou důrazné zvukové stěny. Škoda, že tahle víc jak rok stará skladba již čerstvostí příliš nevoní a další podobně výrazné momenty v podobě třeba hitové "Break My Lying Tongue", kterou jsme navíc již také znali ze singlu, nejsou doplněny stejně silným ostatním materiálem. Ten bohužel tak nějak plyne v až příliš přirozené lehkosti. Takže velká část alba prošumí jako nedůrazný vánek.

Album je tak plné i jakýchsi meziher, při kterých posluchač pouze čeká, kdy zase přijde něco silného. Typickým příkladem je "Tray", kde se v až ubíjejícím stereotypním rytmu točí jednoduché melodické linky a marné čekání na nějaké vyvrcholení je o to bolestnější, že se jedná o závěrečnou skladbu. Takže když po dohrání vyprchá poslední zvukové chvění, dostaví se rozpačité ticho. Chtělo by se mi tvrdit, že VOLA nahráli další silnou desku, ale ony rozpaky po každém poslechu upozorňují na fakt, že si tohle album prostě nedokážu jako celek pořádně užít. Deska si rozhodně nezaslouží špatné hodnocení, protože těch několik výrazných skladeb stále nabízí onu sílu, kterou VOLA v minulosti měli. Ale zřejmě se raději budu vracet k "Applause Of A Distant Crowd", kde bylo vše namixováno v dokonale pestré paletě a bez slabých míst.

• 13. listopadu 2024