Bezprostředně po návratu z koncertu roku jsem si udělal exkurzi do naší databáze, abych seznal, kdy jsem vlastně naposledy navštívil Black Pes. Bylo to v březnu 2012, kdy zde proběhly ukázkové demoliční práce v režii OBSCURA a hlavně výtečných tech/death metalových apoštolů ze švédského Kalmaru, tedy SPAWN OF POSSESSION. Ještě o měsíc dříve jsem se dostavil na stejné místo, abych shlédl jinou, neméně kvalitní koncertní zastávku na čele s PSYCROPTIC, ORIGIN a hlavně... ULCERATE. Tahle kapela byla už tenkrát výjimečná, ostatně tou dobou měla na kontě duo stylotvorných záznamů, a sice "Everything Is Fire" a "The Destroyers Of All". Tahle dvojice v budoucnu ovlivnila směrování nezanedbatelného množství nejen deathmetalových, ale i blackmetalových sestav. O dvanáct let později se znovu ocitáme na stejném místě, ULCERATE mají na svědomí další čtyři fantastické desky, prošli si relativně bouřlivým vývojem a přesto zůstali sami sebou. Pokud bych měl jmenovat nejdůležitější žánrovou kapelu posledních patnácti roků, bez váhání konstatuji, že to jsou právě ULCERATE.

Vyprodaný Black Pes (možná 250 lidí?) se dočkal ve 20:45, kdy se v mlžném závoji zjevila trojice lysých hlav a odpálila "To Flow Through Ashen Hearts", první to singl z letošního alba "Cutting The Throat Of God". Zvuk byla první liga, spíše než atmosférickou stránku věci akcentoval tu hrubější a důraznější tvář kapely. Od první minuty mi zvuk přišel vyrovnaný, žádný instrument z něj netrčel a žádný naopak nezůstal osamocen někde hluboko v zadních liniích. Jedinou korekcí, kterou jsem zaznamenal, bylo vytažení Kellandova vokálu zhruba po minutě úvodní položky. Ohledně intenzity zvuku to bylo opět v pořádku, tedy tak akorát nahlas. Přiznám se, že jsem se trochu obával přepáleného zvuku, který by mohl sofistikované produkci Novozéĺanďanů smrtelně ublížit, nicméně nestalo se tak.

Co se tedy hrálo? Setlist byl samozřejmě vysoce reprezentativní a to i přesto, že kromě závěrečného přídavku se hrálo výhradně z posledních dvou desek. Tedy z období, které zastihlo ULCERATE v přemýšlivější, atmosféričtější fázi. Období, kdy disonantní, chladně-odtažité party ustoupily do pozadí a jejich místo v předních řadách zaujaly melodie a emoce. Hlavní část vystoupení ULCERATE zasvětili materiálu z aktuální sbírky "Cutting The Throat Of God", ze které nejlépe vyzněly, "To See Death Just Once", "The Dawn Is Hollow" a hlavně pak titulní kompozice. Skladby rezonovaly autenticky, neztratily nic ze své studiové krásy (byť vyzněly drtivěji a celkově více tlačily než na desce) a mě osobně doručily úplně stejnou dávku emocí. Na živých koncertech se mi nestává příliš často, že mi přeběhne mráz po zádech, neklamný to důkaz toho, že kapela právě trefuje přímo do černého. Při setu ULCERATE mi běhal mráz po zádech kompletně celý set. Skoro hodinu a půl. Bylo to jako když mě v parném létě vyšle žena nakupovat do Kauflandu a já v šortkách a tričku v mrazírenské sekci dlouhé minuty marně dohledávám požadovaný exemplář mangového jogurtu. Tam to je však spojené s pocitem beznaděje, v Black Psu to byl pocit čistého štěstí a radosti. Naprostý peak pak nastal v titulní skladbě, "Cutting The Throat Of God". To, co Michael Hoggard, Paul Kelland a Jamie Saint Merat předvedli ve druhé polovině stopáže, kde skladba hned několikrát graduje, jednoduše nemělo obdoby. Dramaturgie setu se občas stočila k předchozí desce "Stare Into Death And Be Still", ze které zazněly dvě ukázky. Není náhodou, že právě a přesně tyto dvě položky mají k aktuální melodicko-emocionální tváři ULCERATE jednoznačně nejblíže.

Celou dobu jsem postával na strategickém místě, které kdysi velmi trefně definoval kolega Radicalcut, a sice "na kraji kotle". Tím rozumíme pozici, kde jsme v centru dění, ale zároveň sázíme na jistotu a nechceme se vystavit riziku kontaktu s těžkými botami, lokty a stahováky v circle pitu. Ten se naštěstí moc nekonal (jakkoli toto počínání do jisté míry respektuji), ostatně hudba ULCERATE více než k nějakému dovádění nutí spíše k pozornému poslechu. Či k užaslému kroucení hlavou. Na poslední skladbu "Stare Into Death And Be Still" už to ale vydržet nešlo, opouštím bezpečné místo na "kraji kotle" a mířím přímo do první linie. Je mi jedno, že zvuk metr od Kellanda má k dokonalosti daleko, je mi jedno, že je mi přes čtyřicet a je mi jedno, že mám vlasy v defenzívě, prostě chytnu zábradlí a třesu hlavou jako o život, jako by to snad mělo být naposledy. V téhle pozici pak zůstanu dalších zhruba osm minut, ULCERATE se totiž vrací zpět na pódium a přidávají ikonickou "Everything Is Fire". Už není možné cokoli dodat.

Neskutečný večer, neskutečná kapela a neskutečný koncert. Máte sestavy, které natáčí skvělé desky, nicméně naživo působí stejně tak spolehlivě jako třikrát vyluhovaný čajový pytlík. A pak máte kapely, jejichž studiová produkce je z toho suššího soudku, nicméně naživo vás překvapí, když zčista jasna začnou diktovat jako profesoři na Akademii múzických umění. ULCERATE jsou bezchybní na obou těchto frontách.

Před koncertem ULCERATE na pódiu zhruba čtyřicet minut působila venezuelská kapela SELBST. Žánrově to bylo hozeno do klidnějších post-(black)metalových vod, nicméně Jihoameričané uměli i slušně kousat. Občas zařadili hrubější pasáže (leč ty rozhodně nevyzněly bůhvíjak drtivě) a jindy zase vyrukovali s uskřípnutým disso riffem, který jako by vypadl z pokladnice... no však víte koho. Se SELBST jsem osobně neměl žádný problém, jejich set mě bavil a hezky připravil na vystoupení hlavní hvězdy večera.