Traduje se, že u kapely bývá rozhodujícím faktorem dalšího úspěchu třetí album. Pražští FAÜST jakoby se tomuto pravidlu rozhodli vzepřít a na své druhé řadovce pořádně rozjeli vše, co už velmi nadějný debut dost hlasitě načrtnul. Prosadit se v současné domácí thrashmetalové mlýnici začíná být čím dál těžší. Této čtveřici se to však podařilo už před dvěma lety s debutem „Tinnitus Inquisition“ a pár dní po vydání jeho následovníka si troufám tvrdit, že tento status bude více než potvrzen.

Současná česká thrashová scéna je momentálně v takové kondici, že na první ligu už zdaleka nestačí úroveň standardu z před deseti, patnácti let. Za poslední rok a něco vyšlo hned několik špičkových nahrávek a my recenzenti už před deskami tuzemských kapel nemusíme uhýbat pohledem, neřku-li se před nimi rovnou zapírat. Nebudu ani příliš přehánět, když prohlásím, že o druhém albu FAÜST se to dalo odhadnout už předem, když předchůdce naznačil mnohé a zároveň z něj byl cítit ještě ne úplně naplněný potenciál.

Intro k úvodní „Terminal Hallucinations“ bylo narozdíl od zbytku alba pořízeno v domácích podmínkách a možná i díky tomu svým lehkým „synth“ podbarvením evokuje nahrávky z 80. let, kdy podobné navození atmosféry bylo naprostým základem thrashového bontonu. Toho se drží i pražská skupina a svůj styl tak obohacuje hlavně o důsledně a zatraceně energicky odehraný žánrový standard, který má ovšem do nudné rutiny pořádně daleko.

Thrash metal, to jsou hlavně riffy, riffy a když tyto nejsou, tak pak to musí zachránit zase a jen riffy. FAÜST to moc dobře vědí a svoji novinku v tomto směru opatřili vskutku plnotučnou dávkou sekýrnické vynalézavosti. Dá se říct, že co skladba, to nějaký zapamatovatelný a prdel nakopávající riff. Již zmiňovaný otvírák „Terminal Hallucinations“ je v porovnání s dalším průběhem spíše takový přímočarý vypalovák, řekněme aperitiv před hlavním chodem.

Že se letos o něco přitvrdí, naznačí hned následující „Where Nightmares Reign Supreme“. Hutný kytarový spodek a vokál balancující na hranici mezi thrashovým štěkotem a deathovým growlingem přiznává inspiraci skupiny nejen v Bay area. Samozřejmě, že ve snaze dochutit svůj thrash ostřejšími ingrediencemi nejsou první ani poslední, ale ne každý je v tom úspěšný. Tedy rozhodně ne tolik, jako se to povedlo pražské skupině. Druhá skladba v pořadí poodkryje karty už o něco výrazněji než ta předchozí. Rychlé tempo se v závěru zpomalí do valivé pasáže, kterou je potřeba si náležitě vychutnat, neboť jich na albu rozhodně není mnoho.

Čistokrevný thrash bez příměsí se naplno rozjede v „Digital Decay“, která vás nejdříve varuje před zhoubným působením internetových dezinformací, aby vás pak semlela z řetězu utrženou smečkou útočných riffů. FAÜST si na ploše 32 minut rozhodně nehodlají dávat nějaké pauzičky či výdechy a vy byste tuto hru měli přijmout také. Žádné pomalejší skladby, ani „oživující“ odbočky od hlavní žánrové linie. Jasně, jsou tady náznaky středních temp jako v rozjezdu „Entomed Alive“, ale to je jen taková malá kratochvíle pro navození atmosféry před dalším nájezdem.

Prostřední část alba definovaná skladbami „White Torture“ a „Diluting The Slime“ přichází přesně v momentě, kdy už znáte hodnoty všech proměnných a pravidla hry FAÜST jste buď bezvýhradně akceptovali anebo naopak odmítli. V tom prvním případě tvoří tato dvojice skladeb sladkou odměnu v podobě nekompromisních thrashových fláků, sloužících jako ten nejlepší možný soundtrack k headbangingu. Tady se nic nekomplikuje, nehledají se pomyslné třetí cesty, tady se jde přímo k jádru věci.

Snad jen v závěru se trochu „poleví“ v nastoleném tempu a polovinu skladby „Lust Decontrol“ vyplní valivé střední tempo, aby se to v závěru opět navrátilo do obvyklých obrátek. Závěrečná „Conformity Slave“ už to tak nežene do plných a vystačí si s „pogo“ rytmem, aby tak zakončila album ve stále dostatečně výbušném nasazení.

FAÜST nemají ambice bořit zažité konvence ani vymýšlet nové. Vystačí jim ty existující a řádně vyzkoušené. Nacházejí v nich totiž dostatek inspirace pro svoje řádění, které jsme si díky „Death Galore“ užili již podruhé. Solidní riffová nálož, nezbytná „zjemňující“ sólička a nefalšovaný zápal pro thrash metal. To ve výsledku tvoří tuto sbírku deseti ostrých a velmi chutných skladeb.