Nenechte se zaskočit poněkud komplikovaným španělsko-anglickým názvem nahrávky. Čtveřice PUTRIDARIUM totiž pochází z historického německého města Marburg. Českým posluchačům se představila letos v září na festivalu Tones of Decay, kde tato skupina tvořená trojicí chlapíků a jednou ženou obsluhující basu předvedla solidní představení na téma old school death/doom bez zbytečných příkras.

V tomto duchu se pak nese i debutové album, nahrané live a bez jakýchkoliv studiových zlepšováků. Žádné sociální sítě, žádné streamy. Bandcamp profil je jediný ústupek moderním technologiím, který tito mladíci ve své ryze oldschoolové ortodoxii hodlají připustit.

Jestliže jsme v jejich živém vystoupení podrobili jisté kritice rychlejší pasáže jednotlivých kompozic, jež místy vyznívaly lehce humpolácky, na letošním albu se zdá být vše v příkladné harmonii. Nahallovaný vokál asi příliš nepřekvapí, vlastně je to v těchto žánrových sférách už takový standard, rozhodně ale potěší velmi čitelný a přehledný zvuk. Žádná zahuhlaná masa ani nepovedené pokusy evokovat ozvěny hlubokého podzemí.

Tíha oné zmiňované harmonie leží v účelně dávkovaném střídání rychlých výpadů, kdy se zjeví i nějaká ta sypačka a pomalejších, až zadoomaných těžkých středních temp. V tomto směru německá kapela upomene starší INCANTATION, ale až taková sofistikovaná a neotesaná brutalita to není. Spíše bych aktuální rozpoložení německých viděl někde mezi death/doomovou blasfémií výše zmiňované newyorské veličiny a primitivismem MORTICIAN, ovšem v poněkud životnějším provedení, nejen díky bicmenovi z masa a kostí.

Debutové album PUTRIDARIUM tak pro mě překvapivě není až tak nevycválaná a nekontrolovatelná brutalita, jak bych možná očekával. To ovšem neberu jako zklamání. Preferuji čitelnější nahrávky, což o této platí bezesporu. Přesto však deska (tedy lépe řečeno kazeta) nabídne i dostatek hrubosti a nespoutanosti a vskutku nepředstíraný old school étos.