Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
KREYSON, umělecké dítě zpěváka Ladislava Křížka, v těchto dnech a měsících slaví výročí pětatřiceti let od vzniku a stále dál si žije dalším ze svých mnohých životů. Možná proto při této příležitosti neuškodí malé ohlédnutí za jeho komplikovanými životními osudy, které mnohokráte ze všeho nejvíc připomínaly zběsilou jízdu na horské dráze s pořádnou bonusovou sinusoidou k tomu v ceně. A to samozřejmě ještě nebylo zmíněno, že na domácí scéně zřejmě navíc nenajdeme původně naleštěnějšího projektu, který by tak mnohonásobně (byť krátce) rozmnožil naděje vkládané do něj při jeho úplném založení, což je jistě svého druhu unikát. Takže, jak to tenkrát bylo, Láďo?
Křížkova All-Star Game
Ladislav Křížek byl na české metalové scéně hotovým zjevením, a to už od dob, kdy se v roce 1985 objevil v řadách pražského VITACITu, a kapelu společně s kytaristou (a dalším zpěvákem v jednom) Milošem „Dodo“ Doležalem přetavili v heavymetalové eso. Blonďatý dlouhovlasý zpěvák s opravdu mimořádným hlasovým rozsahem, z jehož pěveckých výšek se mnohým točila hlava, takové akcie do vínku vskutku jen tak někdo nedostane. Bylo proto nejspíš nevyhnutelné, že zpěvákova kariéra začala záhy velmi rychle nabírat na obrátkách. V roce 1987 přišel přestup do profesionálního CITRONu, s nímž za sebou zanechal především geniální album „Radegast“ (1988), a když mu o rok později začala být malá i tato tehdejší česká metalová jednička (tedy ne, že by na tomto faktu zřejmě neměla podíl i zbývající osádka kapely), bylo jasné, že tentokrát už to tenhle umělec, jenž si vždy dokázal poradit i na poli autorském, vezme do rukou sám.
A tak vznikl KREYSON. Křížkův vysněný projekt, o němž poprvé veřejně promluvil na jaře 1989 v rozhovoru pro časopis Mladý svět, uvozeném památným titulkem „S Křížkem o funuse“, a jehož název zpěvák vymyslel kdysi cestou autobusem z Prahy do Loun. Nemělo však jít o žádný zásadní myšlenkový pochod, v podstatě pouze o křížence anglického slovíčka „Son“ s názvem skladby CITRONu „Kryzané“, jenž měl především zaručit „světový“ zvuk názvu zcela nové kapely bez toho, aby měl ještě nějaký jiný význam (tady si ještě dovolím poznamenat, že zřejmě existuje i jiná verze toho, jak to ve skutečnosti bylo, ale pro účely tohoto profilu se zdá být naprosto nedůležitá).
Co se obsazení KREYSONu týče, od začátku bylo jasné, že frontman Křížkova stále narůstajícího formátu (který tou dobou například natáčel i sbory na album RUNNING WILD „Death Or Glory“) bude chtít sestavu plnou zvučných jmen, kolik jich jen naše scéna mohla nabídnout. Kytary tak obsadili Jaroslav Bartoň (ex – CITRON) a Daniel Krob (ex – ARAKAIN), baskytary se ujal nestor českých mistrů čtyř strun Karel Adam (ex – MOPED) a za bicí usedl Robert Vondrovic (znovu ex – ARAKAIN). A za nahráváním tolik důležitého debutu se vyrazilo k těm nejpovolanějším sousedům, tedy do Hannoveru ve stále ještě západním Německu, k producentovi Janu Němcovi.
„Anděl na útěku“ (1990)
Album, zdobené jednoduchým černým přebalem, na němž se skvělo ikonické žlutočervené logo kapely (o jehož autorství se mimochodem později rozhořel spor mezi Láďou Křížkem a Danem Krobem), následně způsobilo na domácí scéně poprask. Zatímco totiž ve zbytku světa vrcholila popularita melodického speed metalu, symbolizovaného německými HELLOWEEN (kteří mimochodem Křížkovi nikdy nedali skutečnou nabídku na účinkování v jejich řadách, jak se dlouhá léta traduje), zjevila se v české kotlině z ničeho nic kapela, která byla schopná zahrát podobně intenzivně, poskytnout tím pádem posluchači podobně adrenalinové zážitky a nabídnout k tomu zpěváka, který si ve výškách s tehdejším hlasem tykví Michaelem Kiskem (ba ani v blonďaté hřívě) v ničem nezadal. KREYSON prostě působili, jakoby jim speedmetalové řemeslo bylo odjakživa tím nejvlastnějším a vlastně jen tak od boku vystřihli kolekci desítky písní, jež snesla světová měřítka.
Ostatně, úvodní eponymní hymna „Kreyson“ to všechno symbolizovala naprosto dokonale. Dvoukopákový průvan, dostatečně zatěžkané kytary, mrazivé Křížkovy výšky, v refrénu povýšené o typický nápěv, a dramatické vyšponování v podobě majestátních varhan v mezihře a následujícího sólového ohňostroje. Tahle skladba vás jednoduše chytila pod krkem a už nikdy nehodlala pustit.
Album s ukázkovým devadesátkovým zvukem se ale bez ohledu na to rozvíjelo v rychlém sledu dále a položku za položkou před posluchačem rozkvétalo jako mocný kovový květ, za jehož každým líbivým lístkem se skrývá také trn, který dokáže pořádně píchnout. „Skalp“ sice zpomalil, ale zůstal neochvějně pevným kusem heavy metalu, podobně jako „Čarovná noc“, jejíž nadýchaný refrén navíc způsobil, že ze skladby se stal jeden ze zásadních okamžiků celé nahrávky. „Upíří láska“ s magickými Křížkovými zakvíleními před kytarovým sólem přihodila znovu něco málo uhlí pod kotel, aby vzápětí došlo k totálnímu upuštění páry v dalším významném milníku, pomalé skladbě „Vzdálená“, která v době svého uveřejnění ovládla všechny média a žebříčky, co se jich jen v České republice našlo.
Druhá půlka „Anděla na útěku“ začala v podobném duchu jako ta první, tedy titulní skladbou, jež z rock´n´rollového intra přešla v naprosto uzemňující speedmetalový trhák nepostrádající znovu náležitý náboj, přehršel emocí a navíc i hostujícího Rolfa Kasparka z již zmiňovaných RUNNING WILD. Druhá balada na albu „Svědomí“ zůstala tak trochu ve stínu „Vzdálené“, nicméně své kvality rovněž měla, a po ní už se vyráželo do maximálně důstojného finále. V něm jsme se přes zdravě štiplavou „Ztracenou Archu“ dostali k třetímu želízku do hitparádové výhně „Nejde vrátit čas“, jehož zahuštěný refrén důrazně odmítal pomalé sloky, a závěrečné „Fade Out“, která, opět ve svižném tempu, symbolicky uzavřela tenhle kovový kruh, s nímž jako se symbolickým klepadlem KREYSON tak zásadně udeřili na dveře československé metalové scény.
Co bude následovat, bylo vlastně zjevné záhy. Podpořen masivním turné s v té době neobyčejnou pódiovou show stal se „Anděl na útěku“ fenoménem, jehož 150.000 prodaných kusů mu zajistilo nejen zlatou desku, ale také početnou armádu fanoušků, která za svými idoly táhla jako smečka věrných psů a sdružovala se mimochodem v jedinečném slovenském fanklubu. A Láďa Křížek byl tím pádem v kurzu jako nikdy předtím, což se odrazilo i v jeho zanedlouho (1991) vydaném a ještě úspěšnějším sólovém albu „Zlatej chlapec“, v jehož naleštěném poprockovém obsahu lze objevit i klenot v podobě balady „Kam jen jdou lásky mé“, nazpívaný původně v roce 1987 v duetu s Tanjou, nicméně zde (podobně uhrančivě) s tehdy začínající Annou K.
(10/10)
„Křižáci“ (1992)
Zároveň s úspěchy však sílil tlak i na muzikanty KREYSONu, neboť zkrátka asi nešlo být součástí kapely, která dosáhla met nejvyšších, a zároveň si sám sobě také takové mety nedávat za cíl. Z těchto důvodů, za nimiž snad mohla stát i nespokojenost se studiovými výkony, kapelu museli opustit Dan Krob a Robert Vondrovic a na jejich místa přišly posily z tehdy už poněkud uvadajícího MOTORBANDu Daniel Hafstein a kytarista Libor Matejčik, který si, bůhví proč, při té příležitosti nechal říkat Libor Graimer. A Láďa Křížek s nimi nechat vzniknout albu, které se mohlo debutu směle podívat do očí a ještě si při tom pogratulovat k tomu, že navíc o notný kus přitvrdilo směrem k neústupnému power/speed metalu.
Doba tomu jednoduše ještě stále přála a tak mohla být stavidla Křížkovy skladatelské metalové ortodoxnosti vytažena na maximum. Mnozí sice kroutili očima nad jakýmsi křesťanským konceptem, který album dostalo do vínku (někteří dokonce mluvili o jakémsi „white metalu“ po vzoru amerických STRYPER), ale pravda bude spíš taková, že než by album zahánělo posluchače do kostelních lavic, nastavuje mu jen jiný úhel filozofie a pohledu na lidský svět a život. Jinými slovy tedy rozhodně nic, co by ateistického metalistu muselo při třepání hlavou nějak zásadně rozčilovat.
Po hudební stránce, jak již bylo naznačeno, jsou „Křižáci“ skutečně blýskavým artefaktem roku 1992 na československé heavymetalové scéně. Většina písní je postavena na náležitém metalovém základu, kolem nějž KREYSON v již osvědčeném průrazném zvukovém hábitu vrší většinou rychlejší těžké kovové opusy, z jejichž ryzosti se ještě i dnes může zatočit hlava leckomu z puncovního úřadu. Ruku v ruce s tím Křížkovci nešetřili ani mnohými nosnými motivy a refrény, takže ona čtyřicetiminutová pouť albem se klidně dá přirovnat ke křižáckému tažení na Jeruzalém, opěvovanému v titulní skladbě (v mnohém mimochodem dávající vzpomenout na jinou titulní skladbu heavymetalové klasiky, totiž alba SAXON „Crusader“ z roku 1984) – tolik nabízí adrenalinu.
Spousta dramatické energie, Křížkův jedinečně vysoký vokál, neustálý podnětný hudební děj, glosovaný co chvíli doslova vymakanými kytarovými sóly, to všechno znělo na domácí poměry stále unikátně, díky čemuž se album stalo dalším jedinečným originálem od KREYSONu. Zmíněná převaha výborných vysokorychlostních skladeb (mezi nimiž se zaskvěla i „Není marné žít“, původně také jako „Červený smích“ z alba CITRONu „Vypusťte psy!“), jež sahaly od „Zákonem vládnou“ až po totální šlágr „Dej nám sílu žít“, ani jiný závěr nepředpokládala, a to byla ještě pochopitelně doplněna zbylým, stejně kvalitním materiálem, v němž bylo lze zapochybovat snad jen nad baladou „Trápení“.
KREYSON byl zkrátka na vrcholu a svědčily o tom i anglické verze obou jeho alb, které se v té době pod hlavičkou vydávajících Tommü Records vydaly (nepříliš úspěšně, bohužel) dobýt i zahraniční trhy.
(10/10)
„Elixír života“ (1993)
Nůžky mezi poctivým metalem a komerčními požadavky vydavatele se však zřejmě začaly rozevírat rychleji, než by si asi většina původních fanoušků KREYSON přestavovala. Významný úspěch zmíněného prvního Láďova sólového alba, následovaný podobně zdařilým dalším sólovým titulem „Klíč k mé duši“ (1993), na němž byl zvěčněn výběr nejúspěšnějších skladeb z Křížkových dosavadních působišť, totiž VITACITu, CITRONu a KREYSONu, byl prostě jednoznačným signálem, do nějž ostrý metalový rachot nejspíš úplně nezapadal.
A tak se na podzim onoho roku 1993, kdy měl ostatně metal na mále i na celém světě, načal velmi brzký pád KREYSONu, jenž se později ukázal být velmi strmým. Ve zcela překopané sestavě, v níž už krom Jaroslava Bartoně nezůstal nikdo, kdo se podílel na „Křižácích“, tedy nově s kytaristou Petrem Henychem, bubeníkem Danem Šůrou (později BRAIN, HARLEJ) a bývalým parťákem z VITACITu Luďkem Adámkem, kapela nahrála album „Elixír života“, které bylo podezřelé už na první pohled. Příšerný obal (dalo-li se tomu vůbec tak říkat) s motivem skleničky červeného vína a především jménem zpěváka, postaveným v jeho horní části na roveň jménu kapely, dávaly už totiž dopředu tušit, že tady bude něco špatně.
A taky, že bylo. Tam, kde by si obě předešlá alba zasloužila minimálně nominaci na domácí metalové album roku, kdyby se tehdá něco podobného vyhlašovalo (památná „Černá vrána“ byla spuštěna až v právě probíraném roce 1993), jsme měli najednou co do činění s čímsi, co působilo jako nůž vražený hluboko do metalistových zad. Kovový vítr do plachet byl ten tam a zbyla jen unylá sbírka vysloveně trapných pokusů o jakési rockové odlehčení s důrazem na rádobyromantiku a nevázanost. Komu to všechno mělo být určeno je jen velmi těžké odhadnout, snad stejnému publiku, které později oslovoval projekt DAMIENS, fakt je ale ten, že album nejen se svým předpokládaným útokem na komerční žebříčky naprosto propadlo. A nezůstala z něj snad ani jediná skladba, na kterou by si dnes někdo vzpomněl, stejně tak jako důvod, proč by něco takového jako vzpomínání na podobnu příšernost vůbec dělal.
Zhruba rok po vydání „Křižáků“ se tak KREYSON se na „Elixíru života“ paradoxně dočista zneviditelnil a jeho další budoucnost byla skutečně jen ve hvězdách schovaných za mlhou hustou tak, že by se dala krájet.
(3/10)
„Zákon džungle“ (1995)
Došlo však ještě na jeden pokus něco s náhle uvadnuvší kapelou udělat. Už pod hlavičkou jiné vydávající firmy, totiž Happy Music, v podobné sestavě jako na „Elixíru života“ (jen Luďka Adámka vystřídal Vítek Fiala a Dana Šůru Karel Schürrer), a s poněkud jistější skladatelskou rukou. V žádném případě se však nejednalo o nějaký zásadní reparát za minulé album, do toho měl nakonec „Zákon džungle“ stále ještě poměrně daleko, o čemž již dopředu vypovídala další mnemotechnická pomůcka na jeho obalu – tentokrát zde dokonce chybělo i kapelní logo.
KREYSON se sice vrátil k daleko více metalovějšímu výrazu, který mu bezpochyby vždy slušel nejvíce, ovšem zdaleka tak neučinil ve formě ze svých prvních dvou alb. Výborná je titulní skladba, laškující ve svém textu s motivem z úvodní hitovky debutu, příjemně se poslouchají třeba takové „Kriminál“ či „Nech mě žít“, ale celkový obraz KREYSON už prostě zůstal i navzdory téhle nahrávce rozostřený. Dokonale jakoby tuhle situaci vystihovala skladba „Tam“ s doslova nabušeným rozjezdem (a poté i refrénem), vzbuzujícím velká metalová očekávání, která jsou vzápětí dalším utahaným pokračováním skladby nemilosrdně a hrubě sražena na kolena.
Albu mimoto nepomohl ani neslaný nemastný pokus o navázání na legendární vitacitovský cover „Jsou rána“ (jehož zařazení v původní verzi „Forever“ od Y & T by jistě poskytlo mnohem vděčnější službu) a žádnou zásadní přidanou hodnotu nemělo ani tradiční baladické okénko s „Goodbye“ a poněkud „přebejbyovanou“ „Scházíš mi“. Není se proto co divit, že sotvaže dozněly jen velmi chabé ozvěny jeho vydání, Láďa Křížek definitivně, alespoň tedy pro tu chvíli, existenci KREYSONu ukončil. Dokonce tak rychle, jak se traduje, že o tom nevěděl ani Jaroslav Bartoň, dorazivší jako jediný na místo jakéhosi smluveného koncertu, kde už neměl s kým hrát.
Byl to věru smutný okamžik v domácích kovových dějinách (pro zajímavost se možná sluší dodat, že podstatně metalově uvědomělejší VITACIT ve stejném roce tvořili krom Miloše „Dodo“ Doležala Libor Matejčik, Karel Adam a Daniel Hafstein, tedy v podstatě jádro KREYSONu cca dva roky zpátky), obzvláště když jeden vezme v úvahu, jakým potenciálem KREYSON původně nakládal, a co z něho po pár letech zbylo. Kde hledat příčinu je samozřejmě otázkou důslednějších rozborů, než je tento, jisté je však, že již navždy zřejmě zůstane nezodpovězená také otázka, jak by bylo bývalo vypadalo další plánované album kapely „Smrt mouchy“, o něž se tehdá v kuloárech už také nějaký ten čas hovořilo.
Místo něj vlastně již jen posmrtně vyšla kompilace „The Best Of Kreyson“ (1996), nejspíš jako jakási úlitba Tommü Records, s jejímž obsahem si nicméně nikdo moc práce nedal, neboť v něm třeba úplně chybí „Čarovná noc“ a naopak přebývají skladby ze sólového Láďova „Zlatého chlapce“.
(6/10)
„Live: Noc plná hvězd 2007“ (2008)
V metalových kruzích se pak nejen nad KREYSONem, ale i nad Láďou Křížkem samotným na dlouho zavřela voda, jíž čeřily jen posměšné poznámky k jeho popovému projektu DAMIENS, v němž se svým bratrem Miroslavem nějaký čas sklízel docela slušné úspěchy. I tohle se ale omrzelo a někdy v roce 2006 přišel na pořad dne znovu KREYSON. Respektive prozatím jen v rámci akustických koncertů, na kterých Láďu, který v mezičase našel cestu k Bohu, doprovázel kytarista Radek Kroc (ex – FERAT), a na kterých, jak jinak, navíc zazněly i skladby od CITRONu a VITACITu (přesnou představu, jak to tehdy znělo, si můžete udělat podle dalšího „Best Of“ alba „Nejde vrátit čas?“ z roku 2007, jež vyšlo znovu jen pod sólovou zpěvákovou hlavičkou).
Pak byl na začátku roku 2007 vyhlášen poněkud podivně vyznívající konkurz na nové členy KREYSONu, z nějž krom osvědčených známých tváří Jaroslava Bartoně, Radka Kroce a Luďka Adámka vyšli vítězně také další kytarista Honza „Kirk“ Běhunek a bubeník Zdeněk Pradlovský (MASTER, SHAARK), a KREYSON to mohl definitivně rozbalit se vším všudy, respektive především na koncertních pódiích. Nově nabitá energie se posléze o rok později odrazila ve vydání prvního živého alba kapely „Live: Noc plná hvězd 2007“, pořízeného na stejnojmenném třineckém hudebním festivalu. Kapela se na něm představila jako špičkové koncertní těleso, které se slušnou zásobou koncertních trháků v rukávu (a znovu nejen jejích vlastních, jak už je asi s ohledem na celkově vnímanou Křížkovou kariéru jasné) dokáže rozpoutat skutečně nažhavenou atmosféru a předvést bezvadný výkon, třebaže původním spalujícím výškám se zde již Láďa vyhýbá. Zajímavostí je rovněž procítěně podaný cover Krylovy „Salome“, který na úplný závěr nahrávky spolehlivě plní funkci vřele vnímaného „něčeho navíc“.
(7/10)
„Návrat krále“ (2013)
Přes další zbytečné „Best Of“ album „20 Years Of Kreyson“, znovunahrané v právě uvedené sestavě, jen bez Běhunka a Bartoně, a vydané v roce 2009, jež se do dějin zapsalo jen kdovíproč novými anglickými texty a názvy skladeb („Kreyson“ se tady například jmenuje „Judgement Day“, „Ztracená archa“ „Cursing And Crying“ a třeba vitacitovská „Já chci se ptát“ „The Lord Will Come“), se poté dostáváme až k prozatím poslednímu studiovému albu KREYSON, nazvanému poněkud sebestředně „Návrat krále“.
Novými posilami kapely se stali kytarista Peter Boška (následně mj. KRUCIPÜSK) a bubeník Michal Daněk, v té době Křížkův a Adámkův spoluhráč ze souběžně fungujícího VITACITu, a očekávání směrem k nové autorské studiové nahrávce po osmnácti létech byla vskutku velmi vysoká. Dokonce tak, že vydávající Petarda Production kapele k nahrávání alba ve Švédsku přihodila jako producenta věhlasného Andyho LaRocque (KING DIAMOND) a jako autora obalu neméně slavného Marka Wilkinsona, který takto pracoval třeba pro JUDAS PRIEST nebo MARILLION.
Výsledek však zřejmě nebyl tak jedinečný, jak podle všeho kapela i všichni kolem ní doufali. Respektive album nebylo vůbec špatné, nicméně do původní slávy KREYSONu mu toho mnohé chybělo. Moment překvapení, uběhlý čas a s ním spojené autorské či zpěvákovy hlasové možnosti a tak dále. Bezesporu se však na něm kul poctivý heavy metal, v některých okamžicích dokonce velmi razantní a účinný (úvodní „Archanděl Michael“ a bezprostředně následující „Stoupáš“, „My jo, a vy?“ nebo „Kde se touláš“) a pokud by se celé album srovnávalo s „Elixírem života“ a „Zákonem džungle“, dozajista by z takového souboje vyšlo jako jednoznačný vítěz po K. O. v prvním, resp. druhém kole. V tomto smyslu je to vlastně nakonec nahrávka poměrně vymazlená, které nechybí mnohé výrazné skladby (počítejme mezi ně i dosud nevyjmenovanou většinu zbytku alba včetně balady „Ztrácím“ v klasickém Křížkovském duchu), jejíž finální vnímání ovšem sráží dolů někdy skutečně podivné texty („My jo, a vy?“) a okamžiky, kdy Láďa Křížek, ačkoliv už není tím zlatým hrdlem, kterým býval, zpívá až moc na sílu a někdy proto končí ve zbytečně zpitvořených výkřicích (za všechny třeba „Možná“).
Navazující koncertní turné bylo nicméně pojato velmi megalomansky – vždyť kde byste třeba v té době v tuzemsku viděli na pódiu zpěváka celého v kůži přijíždějícího na pódium za zvuků hřmícího intra jakýmsi výtahem vedle obrovské pohyblivé sochy archanděla Michaela – ovšem jak ukázal další čas, příznivý vítr přestával KREYSONu už zase vát.
(7,5/10)
Chudý příbuzný?
A nepomohla mu jistě ani další reinkarnace CITRONu s Láďou Křížkem v sestavě, k níž došlo v druhé polovině roku 2015. KREYSON se od té doby ocitl na jakési druhé koleji, na níž jakoby si ho jeho duchovní otec vypůjčoval vždy jen ve chvílích, kdy zrovna nebylo píchnout do čehokoliv jiného. Podepisovalo se to pochopitelně zejména na sestavě kapely a jakoby všemu špatnému neměl být konec, začal se do toho v roce 2016 k některým autorským právům v KREYSONu hlásit někdejší kytarista Dan Krob, který se u příležitosti pětadvaceti let od vydání „Anděla na útěku“ rozhodl spolu s bývalými členy kapely Bobem Vondrovicem a Radkem Krocem a pod hlavičkou kapely (později s přídavkem MEMORIAL) rozjet koncertní turné. Což, mimochodem, působilo velmi nenažraně a vyčůraně, a zcela jistě si to zasloužilo vtipný a jízlivý tehdejší Křížkův komentář na jedné sociální síti, kde v reakci na spory o kapelu uvedl „Prostě, když Daniel Krob (tehdá) vycítil, že bude „odejit“, tak zašel na Úřad průmyslového vlastnictví a vyprodukoval jeden z největších hitů v celé své hudební historii, totiž zaregistroval si název KREYSON na sebe.“
Pro Láďu Křížka z toho bohužel vyplynula nutnost vtisknout KREYSONu do záhlaví nové logo, ovšem existence jeho kapely jako takové se přece jen zdála být neohrožena. Obzvlášť, když se v její další nové sestavě krom kytaristy Michala Kůse (EAGLEHEART) a baskytaristy George Raina (CITRON, SEBASTIEN) vyjímali také Roland Grapow a Mike Terrana (oba např. MASTERPLAN). Tahle spolupráce za sebou však zanechala jen některá živá vystoupení a nijak závratné skladby „Přátelství“ a „Království Kreyson“, natočené v roce 2017 s velkou pompou za asistence věhlasného producenta Chrise Tsangaridese.
Jakoby ale ani jemu nebylo předurčeno kapelu znovu a pořádně nastartovat a další její osudy už připomínají jen tančení na vlastním hrobu, byť samozřejmě dosud KREYSON nikdo oficiálně nepohřbil. Kapela tedy občas (a stále dál) pokračuje v živém hraní (z již zmíněných členů jsou u toho aktuálně vytrvavší Michal Kůs a navrátilec Zdeněk Pradlovský), ale není to žádné zásadní koncertování v tom smyslu, jak by se k řádně fungující kapele slušelo a patřilo, nějaká ta vystoupení na narozeninových oslavách fanoušků snad už ani nepočítaje. No, a nové autorské album, to je zřejmě kapitola, na jejíž sepsání už možná nikdy nedojde, byť samozřejmě platí, že nikdy se nemá říkat nikdy. Ale abychom nekončili negativně – síly a prostředky tam pořád jsou, a tak se nám snad ještě někdy KREYSON, alespoň na nějaký čas, vrátí v plné síle a se vším všudy. Minimálně to pětatřicetileté výročí by si to jistě zasloužilo.
Letité vzývání nové Kingovy autorské tvorby je s aktuálním singlem snad již definitině na začátku svého konce, i když musím říct, že 5 let starý ojedinělý kus "Masquerade Of Madness" zněl poměrně výživněji. Tak snad to tak ale kompletní album nenechá.
Posledný koncert zásadnej kapely. Silná finálna zostava s Frantom Štormom a Silenthellom, rytmikou ex-AVENGER a Petrom "Blackoshom" Hošekom, robustný "best of" playlist a poctivé balenie = hodnotný rozlúčkový artefakt. Len ten zvuk mohol byť priebojnejší.
Byli u rozmachu švédského melodického deathu a nahráli dvě alba. To druhé však nevydali, mezitím se rozutekli do jiných skupin. Po třiceti letech se dali znovu do kupy, a kromě nového materiálu vydávají i ono druhé album. Pěkná exkurze do devadesátých let
V rámci žánru celkem unikátní deska s výraznou basou, která k sobě váže epileptické rozervané screamo, epické post-hardcorové pasáže a syntezátorové linky. Italům z Ligurie se povedlo navázat na dřevní klasiku a přidat něco svého.
Přes veškerou maskovanou a krvavou image předvádí obrození MUSHROOMHEAD především tradičnější hardrock/metalovou klasiku. Občas se v riffech, řevu a osobité melodice objeví připomenutí, že skupina měla kdysi své specifické kouzlo, ale to už je dnes pryč.
Hudba téhle party z Manchesteru je ukázkou klasické stoner doom školy a jako posluchač balancuji na vážkách, zda už je to příliš klišé, nebo stále ještě dostatečně zajímavé. Ale odkazy na sabbatovské vlivy celkem fungují, takže snad dobrý.
Jak dí kolega Noisy. Velmi slušná deska, zdařile zlámaná skládanka ULCERATE a GORGUTS postavená však na tučnějších a brutálnějších základech. Těžký poslech, je to jako když chcete vylézt osmičkovou cestu a máte k dispozici tak třetinu použitelných chytů.