OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Divoženka Julie je rozhodně hodně výraznou osobností nejen newyorské rockové scény a za dlouhá léta své hudební kariéry už nám naservírovala několik ceněných počinů. Ať se budeme bavit o skupině MADE OUT OF BABIES, projektu BATTLE OF MICE, který si střihla s Joshem Grahamem z NEUROSIS nebo její spolupráci s CULT OF LUNA, vždy se jednalo o minimálně hodně zajímavé počiny. Její sólová dráha je ale trochu o něčem jiném, neboť to bylo často jen o jejím hlase. Snad i proto byl debut "The Bad Wife" (2010) zde na MP přijat hodně vlažně. Ale i tak se nedá upřít, že kouzlo Juliina specifického vokálu umí nahnat husí kůži a sevřít vnitřnosti, protože v jejím hlase jsou vždy emoce. Nespoutaný vztek, ukňouraná beznaděj, zákeřná útočnost, ale i bolestné naříkání a laskavá uvolněnost. Umí se dokonale vložit do textů a vždy jsem jí to věřil.
Ale s deskou "Ridiculous and Full of Blood" přišlo i jisté překvapení. Ani ne z jejího hlasového projevu, který opět nemá chybu. Spíš jsem po výborném a emotivně hitovém singlu "Supernatural" dostal album trochu jiného ražení, než jsem čekal. Hudebně hodně sevřená a depresivní hmota se mi tak nějak zamotala do vlasů a jako rozblemstanou žvýkačku jsem ji nemohl dostat ven. První nepříjemný pocit, že se to na mě lepí a omezuje můj osobní prostor, ale nakonec vystřídalo prozření, že je to právě ta ponurá atmosféra, která z alba dělá něco výjimečného. A fakt, že to působí až nepříjemně intenzivně, je vlastně účel. Hudební díla by sdělení mít prostě měla a Julii to opět věřím jako snad nikomu jinému. Její hlasové proměny, změny intonace, divoké vřeštění i hluboké dusivé řevy nikdo jiný nenapodobí. JULIE CHRISTMAS je originalita v každém coulu. A že se album nakonec vyprofilovalo trochu jinak, než naznačoval hitově stavěný "Supernatural", je vlastně jen dobře. Zřejmě tu sehrál svou úlohu i fakt, že si Julie nechala většinu materiálu napsat od svých hostů, především hudebník a producent Andrew Schneider tu odvedl kus pořádné práce.
Po lehce hitovém singlu "Supernatural" nám Julie na svém druhém albu naservírovala hodně temnou a intenzivní masu. Deska, která se nedá vstřebat prvním poslechem, je rozhodně silnější než časem již zavátý debut.
8 / 10
Julie Christmas
- vokál
- hosté:
Johannes Persson
- kytara, vokál
Chris Enriquez
- bicí
Andrew Schneider
- kytara, basová kytara, produkce
John LaMacchia
- kytara, vokál
Tom Tierney
- klávesy
Joel Hamilton
- bicí
Thomas Hedlund
- bicí
Laura Pleasants
- kytara
1. Not Enough
2. Supernatural
3. The Ash
[video]
4. Thin Skin
5. End Of The World
6. Silver Dollars
7. Kids
8. The Lighthouse
9. Blast
10. Seven Days
Datum vydání: Pátek, 14. června 2024
Vydavatel: SIVIANA, RED CRK AB
Stopáž: 42:16
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.