MOGWAI - The Bad Fire
Nové album skotských MOGWAI opět těží ze soundtrackových zkušeností skupiny, ale současně je cítit snaha vrátit se k postrockovým kořenům a především po produkční stránce ostřejšímu soundu. Tady bude co naposlouchávat.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Divoženka Julie je rozhodně hodně výraznou osobností nejen newyorské rockové scény a za dlouhá léta své hudební kariéry už nám naservírovala několik ceněných počinů. Ať se budeme bavit o skupině MADE OUT OF BABIES, projektu BATTLE OF MICE, který si střihla s Joshem Grahamem z NEUROSIS nebo její spolupráci s CULT OF LUNA, vždy se jednalo o minimálně hodně zajímavé počiny. Její sólová dráha je ale trochu o něčem jiném, neboť to bylo často jen o jejím hlase. Snad i proto byl debut "The Bad Wife" (2010) zde na MP přijat hodně vlažně. Ale i tak se nedá upřít, že kouzlo Juliina specifického vokálu umí nahnat husí kůži a sevřít vnitřnosti, protože v jejím hlase jsou vždy emoce. Nespoutaný vztek, ukňouraná beznaděj, zákeřná útočnost, ale i bolestné naříkání a laskavá uvolněnost. Umí se dokonale vložit do textů a vždy jsem jí to věřil.
Ale s deskou "Ridiculous and Full of Blood" přišlo i jisté překvapení. Ani ne z jejího hlasového projevu, který opět nemá chybu. Spíš jsem po výborném a emotivně hitovém singlu "Supernatural" dostal album trochu jiného ražení, než jsem čekal. Hudebně hodně sevřená a depresivní hmota se mi tak nějak zamotala do vlasů a jako rozblemstanou žvýkačku jsem ji nemohl dostat ven. První nepříjemný pocit, že se to na mě lepí a omezuje můj osobní prostor, ale nakonec vystřídalo prozření, že je to právě ta ponurá atmosféra, která z alba dělá něco výjimečného. A fakt, že to působí až nepříjemně intenzivně, je vlastně účel. Hudební díla by sdělení mít prostě měla a Julii to opět věřím jako snad nikomu jinému. Její hlasové proměny, změny intonace, divoké vřeštění i hluboké dusivé řevy nikdo jiný nenapodobí. JULIE CHRISTMAS je originalita v každém coulu. A že se album nakonec vyprofilovalo trochu jinak, než naznačoval hitově stavěný "Supernatural", je vlastně jen dobře. Zřejmě tu sehrál svou úlohu i fakt, že si Julie nechala většinu materiálu napsat od svých hostů, především hudebník a producent Andrew Schneider tu odvedl kus pořádné práce.
Po lehce hitovém singlu "Supernatural" nám Julie na svém druhém albu naservírovala hodně temnou a intenzivní masu. Deska, která se nedá vstřebat prvním poslechem, je rozhodně silnější než časem již zavátý debut.
8 / 10
Julie Christmas
- vokál
- hosté:
Johannes Persson
- kytara, vokál
Chris Enriquez
- bicí
Andrew Schneider
- kytara, basová kytara, produkce
John LaMacchia
- kytara, vokál
Tom Tierney
- klávesy
Joel Hamilton
- bicí
Thomas Hedlund
- bicí
Laura Pleasants
- kytara
1. Not Enough
2. Supernatural
3. The Ash
[video]
4. Thin Skin
5. End Of The World
6. Silver Dollars
7. Kids
8. The Lighthouse
9. Blast
10. Seven Days
Datum vydání: Pátek, 14. června 2024
Vydavatel: SIVIANA, RED CRK AB
Stopáž: 42:16
-bez slovního hodnocení-
Nové album skotských MOGWAI opět těží ze soundtrackových zkušeností skupiny, ale současně je cítit snaha vrátit se k postrockovým kořenům a především po produkční stránce ostřejšímu soundu. Tady bude co naposlouchávat.
Postmetalový koktejl, ve kterém je namixováno hodně rozdílných vlivů, od DEFTONES přes náznaky TOOL až k post rocku či dravému i melodickému post hardcore. Trochu zvláštní koktejl, ale říz to rozhodně má.
Moje první setkání s tvorbou této rakouské kapely probíhá za asistence emocemi prosycené muziky z různých "post" žánrů. Je tam dostatek nápadů i děje, aby to utáhlo přes hodinu trvající stopáž a zároveň motivovalo k opětovnému poslechu. Fakt supr chlapy!
Tradiční melodický heavy metal, ovšem výborný. Na desce je vše v pořádku, kvalitním zpěvem počínaje a vymazlenou produkcí konče. V rámci žánru mohu jen doporučit, jen tomu chybí nějaká ta vlastní přidaná hodnota.
Zmar nad zmar. GRAVE DIGGER přestali být opravdu zajímaví někdy kolem alba "Ballads Of A Hangman" (2009) a od té doby už si vlastně jen zoufale tahají ze své riffové zastavárny, co jim dříve nepřišlo dost dobré. A tentokráte to tedy rozhodně dobré není.
Parádní švédský old school death, který se vrací v čase do devadesátek a servíruje správně dusivou porci švédské žánrové klasiky zarámovanou do charakteristického chrastivého zvuku. Tohle by mělo chutnat především fanouškům starých DISMEMBER a ENTOMBED.
Třetí album švédských mladíků přináší zároveň i jejich nejvyspělejší materiál. Přechod k velkému labelu z intenzity jejich groovem načichlého blackujícího thrashe pranic neubral, navíc skupina přidala ještě více šikovnosti při kompozici. Svižný poslech!