Loňské léto se mi po THE CURE stýskalo, letošní podzim mi nadělil nové album. Brity jsem infikován již od svých telecích nebo chcete-li (ať jsem in) týnejdžrovských let. S láskou pěstované soužití tu a tam s občasnými akutními záchvaty závislosti se jalo uvadat až na několika posledních schodech při povinném vstupu do brány s nápisem „Kristova léta“. Stále svědící jizvy na duši stejně tak záblesky intimních vzpomínek, kdy hudba post-punkových melancholiků udávala rytmus stahů srdeční svaloviny. Občas tohle všechno dohromady znovu zažhne jako probouzející se láva spícího vulkánu. THE CURE pořád mají onu moc.
Při mé poslední epizodě moderované Smithem, Gallupem & Společníky jsem se sám sebe tázal, jaké nové album bych od nich vlastně měl chtít. Nemělo by mně stačit už těch třináct, protože možná ani polovinu z nich jsem ještě pořádně nedocenil, a to hlavně proto, že intenzita těch zbylých – vyvolených - toto moje úsilí vždy spolehlivě spálila.
Nechtěl jsem album roztříštěné, tuze dlouhé, ve kterém bude přehršel smyčcových, žesťových nebo i jiných doprovodů naroubovaných pouze pro navození alternativního dojmu. Nechtěl jsem, aby obsahovalo další singlovou odrhovačku typu „Friday I’m In Love”. Přál jsem si kolekci, jež by uměla reintegrovat (toto slovo používám vyloženě záměrně) podobné emoce, které mě kdysi s THE CURE svázaly, avšak aby nepůsobila přespříliš pateticky. Takto jsem si v červenci roku 2023 v duchu polemizoval. Teď přiznávám, že se můj náhlý nával touhy po novém materiálu rozplynul hned poté, co jsem si pořídil dlouhodobě chtěné rozšířené vydání desky „Pornography”. THE CURE jsem dovolil znovu v klidu spát, a to i přesto, že jejich světové turné 2022-2023 nazvané „Shows Of A Lost World” sloužilo jako předvoj vydání čtrnácté řadovky a naživo představilo valnou většinu zde recenzovaných skladeb.
První singl, a teď už i jeden z vrcholů alba, „Alone“ vypuštěný na sklonku září mě tak zastihl napůl připraveného a natěšení vyvolané pozvolně vystavěnou těžkomyslnou atmosférou následně nepokazila ani další ochutnávka, méně komplikovaná a vzdušnější „A Fragile Thing“ poletující kolem Gallupovy basy. Kompletní novinka potom vůbec v ničem nepřekvapila, toť holý fakt, na který si ale nehodlám stěžovat. Orchestrace a doprovody, kterých jsem se obával zdaleka nejvíce, překračují hranici kýče či snesitelnosti jen v některých pasážích u „And Nothing Is Forever“ nebo „All I Ever Am“ nikoliv tak často, aby zanechaly výraznější šrámy na celkovém dojmu. Docela se mi ulevilo. Výčet možných negativ bych tímto ukončil.
Smithovi jako výhradnímu autorovi se vyplatilo nechat materiál dostatečně uzrát a dát si s jeho vydáním na čas (těch šestnáct let mě osobně neuráží). Věřím, že i dost naslouchal hlasu producenta Paula Corketta, jenž se podílel na velmi povedeném opusu „Bloodflowers“, stejně tak i několika dalším oficiálně přiznaným asistentům. Například „I Can Never Say Goodbye“ textově se vyrovnávající se smrtí Smithova bratra byla upravována hned několikrát, až v podstatě došlo na nejjednodušší verzi.
Vyznění „Songs Of The Lost World“ působí poměrně ploše, možná paradoxně ho ale označím jako největší přednost a pevný základ alba. Právě tento jakýsi smířlivý poklid je totiž u více než šedesátiletého Roberta Smithe uvěřitelný. I moře může být vzrušující, pokud zrovna nebouří. Deska se sice trošku rozvlní ve své polovině, kdy „Warsong“ vpustí něco málo temnějšího psycha, naproti tomu sexy ukňourané kytary v „Drone: Nodrone” mírně zvýší její rychlost.
Osm položek při svých téměř konstantních vibracích splňuje veškerá mnou vytoužená výše uvedená kritéria. Na ideální padesátiminutové ploše je opravdu, co poslouchat, resp. s grácií úměrné časoprostoru současnosti s THE CURE zavzpomínat na hudební příběhy vyprávěné jejich legendárními alby.
Okázalé vyvrcholení navíc nabízí závěrečný desetiminutový testament mládí s předtuchou věčného odchodu „Endsong“. Rytmicky naprosto brilantně rozehranná elegie s kytarovými orgasmy ve svém závěru. Zde to jsou THE CURE ve své maximální formě na konci osmdesátek a pokud jsem melancholii předchozích skladeb odrážel jakýmsi pomyslným štítem pragmatismu pokročilejšího věku, tak zde prohnutý jak luk s hlavou tikající tětivou trápím svou air-guitar… jako tehdy za mlada.
Deska „Songs Of The Lost World“ je více než povedené a důstojné retro ryzích esencí souboru. Já se s ní dokážu bez problému ztotožnit a budu se k ní i rád vracet, protože mně skutečně udělala radost.