„Řeknou, že jsem prolil nevinnou krev. K čemu je ale krev, když ne k prolévání?“

Candyman

Zrnko pravdy

Urban legend, městská legenda nebo též městský mýtus. Druh moderního folklóru, který z uliček, parků a hospod dávno pronikl i do virtuálního prostředí, kde se v různých formách šíří sociálními sítěmi, mysteriózními a hororově orientovanými weby. Správně. Bez ohledu na moderní současnost či stíny dávné minulosti, mají městské legendy nepřehlédnutelný jednotící prvek. Většinou jsou strašidelné, tragicky chmurné, hororově děsivé a nesou na rtech druh nějakého varovného poselství. Nemusí tomu tak být pokaždé, ale řečištěm těch nejvíce profláknutých příběhů skutečně proudí strach, nebezpečí a pochopitelně krev. Podstatné je, že jádro každé dobré městské legendy musí tvořit nějaký výrazný symbol, jehož podhoubí je součástí sociálního diskurzu. Čím pravdivější základ, tím lepší legenda. Nikdy neobjasněná vražda, série podivných zmizení, záhadný požár s tragickými následky, černý trh s lidskými orgány. Takové a podobné příklady stačí patřičně dokořenit a legenda je na světě. Čím? Tajuplnou černou sanitkou, jež unáší lidi, satanskou sektou ukrytou v lesích či výstředním zabijákem v uhozeném kostýmu.

Prapůvodní kořeny městských legend lze dohledat již ve starověku, ale skutečnou formu jim vtiskli až folkloristé ve dvacátém století. Především v Americe na počátku osmdesátých let získal tento fenomén jasnou strukturu a pravidla. Ty nejlepší příběhy mají dokonce své vlastní zápletky, postavy a pointy. Městské legendy mohou obsahovat nadpřirozené prvky jako v případě vlaku Silverpilen, který údajně projíždí přes nepoužívanou stockholmskou stanici metra Kymlinge, a jehož cestujícími jsou duchové a zombie. Pokud jde o racionálně se tvářící legendy, pak můžeme zůstat v naší kotlině, neboť historky o žiletkách nastražených v tobogánech slyšel snad každý. Dříve obecně platilo, že alespoň na jedné legendě z deseti ulpívalo zrnko pravdy. Dnes jde vyloženě o mystifikační poplašné zprávy, primitivní internetové hoaxy, které se v obrovském množství rodí na diskusních fórech. Těmto nezajímavým kachnám však většinou schází punc poetiky, jiskra určité svébytnosti.

Na téma městských legend vzniklo nepřeberné množství literatury a seriózních disertačních prací. Jejich přitažlivost si našla cestu i do zábavního průmyslu. Vzpomeňme na populární mysteriózní pořad Věřte nevěřte (1997), kde se divák u jednotlivých příběhů snažil odhalit jejich pravdivý základ, či zcela fiktivní původ zrozený na stránkách scénáře. Seriál celkem dobře poukazoval na rozmanitost městských legend a také na fakt, že spousta těchto příběhů v sobě koncentruje nějaké celospolečenské obavy, dopady falešné morálky nebo neblahé důsledky předsudků vůči menšinám.

Tím se pomalu dostáváme ke snímku Candyman (1992) od režiséra Bernarda Rose. Gotický horor s podmanivým hudebním doprovodem a velmi zvláštní „betonovou“ atmosférou budí dojem řadového slasheru. Je zde přítomen strašidelný boogeyman s krvavým hákem místo ruky, dunivým hlasem a rojem všudypřítomných včel, což doslova svádí k myšlence přiřadit ústředního padoucha do společenství Freddyho Kruegera a dalších notoricky známých zabijáků. Podobně jako snový vrah teenagerů má i Candyman vlastní příběh, který rámuje jeho tragickou minulost a sugestivní přítomnost. Avšak podstata Candymana v sobě skýtá daleko hlubší rozměr. Nabízí podstatně více, než jen přímočaré porcování děcek v temných lesích. Filmové monstrum s hákem vraženým do krvavého pahýlu představuje ultimátní symbol, jež odkazuje na temnou americkou historii. Příběh o synovi otroka, který se stal koncem 19. století obětí brutálního rasového násilí, přešel do podoby moderní městské legendy, poletující nad rozlehlým panelákovým sídlištěm, kde bují sociální diskriminace. Nyní dostává podobu oživlého mýtu, který vraždí obyvatele tohoto betonového ghetta.

Candyman možná nepatří mezi nejzásadnější žánrové filmy, ale ve své době byl jednoznačně originální a časový test z něj učinil kultovní záležitost. Zároveň šlo o historicky první slasher, v němž úlohu titulního monstra ztvárnil afroamerický herec. Jelikož nás před nedávnem navždy opustil charismatický Tony Todd, přišlo mi více než vhodné věnovat aktuální retro okénko právě jeho nejslavnější filmové roli. Tou bezesporu je a navždy zůstane Candyman. Medem ulepený přízrak, neogotická verze Fantóma opery i mučedník vykonávající nelítostnou pomstu na každém odvážlivci, který před zrcadlem vysloví pětkrát jeho jméno.

Náhodné setkání

Pozadí stojící za vznikem originálního hororu je vlastně prosto jakýchkoliv pikantností. Na začátku všeho stálo docela obyčejné setkání dvou Angličanů se společnou slabostí pro strašidelné příběhy. Počátkem devadesátých let pracoval spisovatel, malíř a příležitostný režisér Clive Barker na svém druhém celovečerním filmu Plod noci (1990). Hlavní natáčení tohoto hravého fantasy hororu probíhalo ve filmových ateliérech Pinewood Studios, které se nacházejí v městečku Iver Heath asi třicet kilometrů od Londýna. Režisér Bernard Rose se tou dobou ve studiích čas od času ukázal a příležitostně s Barkerem prohodil pár slov. Povídání o filmech, spisovatelství a pár přátelských rad ohledně natáčení. Barker měl profesionální režiséry jakožto samouk v hluboké úctě. Jeho debut Hellraiser (1987) byl pro něj nesmírně stresující zkušeností a tak si bral každou dobře míněnou radu, fintu či režijní vychytávku k srdci. Pár týdnů nazpět si Rose přečetl jednu Barkerovu krátkou povídku. Velmi jej zaujala, a když už si se spisovatelem hezky neformálně povídal, shodil ostych a rovnou se zeptal, zdali by na jejím základě nemohl postavit svůj další projekt. Barker okamžitě souhlasil a dodal, že si s povídkou může režisér naložit dle libosti. Tak jednoduché to tehdy bylo.

Cukrář

Krátká ani ne čtyřiceti stránková povídka The Forbidden je součástí kolekce povídek Books of Blood. Celkem tři svazky temných příběhů vycházely ve Spojeném království mezi lety 1984 - 1985. U nás povídka dostala jméno Zapovězené a můžete ji nalézt v souboru Knihy krve IV-VI (2009). Děj sleduje počínání britské vysokoškolské studentky Helen, která pracuje na diplomové práci o historii a významech graffiti. Helen se v rámci výzkumu dostane do fiktivní městské oblasti Spector Street, kde narazí na mimořádně zvláštní graffiti odkazující k místní legendě zvané Candyman (v českém překladu poněkud vtipně označené jako Cukrář). V dané oblasti došlo před nedávnem k sérii brutálních vražd a Helen začne být přesvědčená, že tyto ohavné činy nějak souvisejí s mýtem okolo Candymana. Obyvatelé se však o vraždách i samotné legendě zdráhají hovořit. Mladá žena tedy sbírá jen střípky informací a bloudí v prostředí plném nedůvěry, strachu a odcizení. V úplném závěru dojde k setkání mezi Helen a samotným Candymanem, který studentce názorně předvede, že pochybovat o jeho existenci byla osudová chyba.

Znalci povídky mi dají jistě zapravdu, že jde o esenci čistokrevného Barkera. Kouzlo vyprávěcí formule spočívá ve výrazné minimalizaci fyzického zla, což je pro rané Barkerovi příběhy typické. Neustále se o něm hovoří, jeho hypotetická přítomnost poletuje ve vzduchu a čtenář tuší, že číhá skryté někde vzadu ve stínech. Nakonec zlo skutečně vycení zuby, čímž Barker efektivně povolí šrouby napětí a dá prostor krveprolití. Příběh vznikal v první polovině osmdesátých let, tedy v době, kdy se z městských legend stávalo velké téma. Především v literárních kruzích. Americký folklorista, sběratel městských příběhů a profesor anglistiky Jan Harold Brunvand v roce 1981 vydal knihu The Vanishing Hitchhiker: American Urban Legends and Their Meanings. Dostavil se nečekaný komerční úspěch. Fenomén městských legend začal nabírat na síle. Není mi známo, zdali Barker četl Brunvandovu knihu, ale je zřejmé, že jej téma městských legend inspirovalo, neboť se stalo středobodem i některých dalších povídek z osmdesátých let.

Bernard Rose byl fascinován ústřední myšlenkou Barkerova krátkého příběhu. Tedy že přítomnost monstra je podmíněna vírou v jeho existenci, kdežto v opačném případě moc monstra uvadá. Ještě lépe to znělo ve spojení s filmovým médiem. Představa hororového monstra, které se brání tím, že zabíjí proto, aby v něj lidé nadále věřili, zněla velmi neotřele a velmi zábavně. Rose v takovém vzorci dokonce viděl přímé pojítko s extrémními formami náboženství. Vybavovali se mu středověké obrazy bezvěrců upálených na hranicích. Naplněn inspirací, provedl režisér při psaní scénáře celou řadu změn. Upravil závěr, dal Candymanovi trochu větší prostor, změnil mu etnickou příslušnost, pohrál si s jeho charakterem a vymyslel univerzální pravidlo, kterým lze přízrak vyvolat. V povídce stačilo nevěřit a Candyman si vás našel. Rose ale přišel s dnes už notoricky známým opakováním jeho jména před zrcadlem. Rovněž došlo k rozšíření mytologie o původu Candymana a změně prostředí, přičemž jedno souviselo s druhým. O tom si ale něco více povíme až v následující kapitole.

Z Británie do USA

Již v průběhu psaní scénáře si Bernard Rose uvědomil, že film nechce točit v rodné Británii. V té době britské filmy často financovali mezinárodní distributoři, kteří měli nezřídka problémy s etnicky příliš přesným britským prostředím. Něčím podobným si během produkce prošel i Barker se svým Hellraiserem. Zatímco anglické publikum se celkem rychle přizpůsobilo americkému přízvuku, opačně to nikdy nefungovalo a vlastně nefunguje dodnes (byť se o tom příliš nemluví). Není nic zvláštního na tom, že v USA se britské filmy promítají s doprovodnými titulky, nebo rovnou podlehnou procesu předabování. Další důvod k natáčení za velkou louží se dotýkal prostředí, do něhož Barker příběh zasadil. Fiktivní čtvrť Spector Street se měla vyskytovat kdesi ve West Kirby zhruba třináct kilometrů od Liverpoolu a vyznačovala se celkovou zchátralostí a sociálními problémy. Od vydání povídky však uplynula řada let a West Kirby prošlo značnou modernizací. Určitě nebyl problém najít v Británii jinou odpovídající lokalitu, ale Rose v hlavě nosil docela jiné představy.

Při někdejším pobytu v USA na režiséra zapůsobila architektura Chicaga. Především bytový komplex Cabrini-Green, kde se tou dobou vyskytovalo snad patnáct tisíc obyvatel žijících v polorozpadlých budovách a šedivém moři panelákových sídlišť. Většinu populace zde tvořily afroamerické rodiny s nízkými příjmy. V oblasti se dlouhodobě koncentrovala vysoká míra nezaměstnanosti, kriminality, násilí a problémů s gangy, což z Cabrini-Green činilo synonymum pro problémy spojené s veřejným bydlením v USA. Pro lepší představu můžeme Cabrini-Green z kraje devadesátých let vnímat jako takový větší a podstatně nebezpečnější Chanov. Rose na té betonové džungli viděl ulpívat dotek určitého stigmatu. Nemalá část obyvatel vnímala Cabrini-Green jako vztyčený prostředníček bílé americké vlády, která se k nim otočila zády.

Bídné prostředí zamořené sociálními problémy pomohlo režisérovi dopsat mýtus o původu Candymana. Původně se jmenoval Daniel Robitaille, žil v 19. století a byl to syn otroka. Navzdory původu získal Robitaille značné vzdělání a vyrostl z něj přemýšlivý mladík s velkým talentem pro malířství. Jednoho dne si jej najal bohatý statkář, aby malířským štětcem zachytil krásu jeho mladé neposkvrněné dcery. Jak už to tak bývá, ze setkání dvou mladých lidí vyrostla tajná láska, kterou statkář brzy odhalil. Rozhněvaný otec, pohoršený původem a barvou pleti mladíka, zorganizoval hon na čarodějnice. Lynčující dav Robitailla na útěku dostihl a rozpoutal jatka. Po surovém bití mu byla rezatou pilou amputována malířská ruka, jeho zmrzačené tělo lidé natřeli medem a divoký roj včel z nedalekého včelína jej následně ubodal k smrti. Mrtvoly se zmocnily plameny na hranici a popel vítr roznesl po širém okolí. Mělo se tak stát na místě, kde dělníci o mnoho let později položili základy Cabrini-Green. Podmínky pro existenci neklidného ducha byly zasety.

Horor?

Vlivem nízkých finančních nároků, primitivních scénářů, nekonečným počtem různých pokračování a masivním přílivem levných produkcí byl hororový trh přesycen. Odkaz osmdesátých let zanechal na žánru určitou pachuť. Natočit drahý a zároveň komerčně úspěšný horor si mohl dovolit jen velikán jako Francis Ford Coppola, což jeho výpravný kostýmní spektákl Dracula (1992) bezezbytku potvrdil. Bernard Rose si byl nicméně jistý, že jeho scénář má značný potenciál. Aby zvýšil šance na úspěch u produkčních amerických studií, začal scénář propagovat jako psychologický thriller. Obejití žánrové škatulky se ukázalo býti nanejvýše prozíravým krokem. Každý druhý producent si při čtení časem uvědomil, že Candyman je samozřejmě horor jako vyšitý, ale to už byl povětšinou lapen v neobvykle podaném příběhu. Netrvalo tedy dlouho, než zájem projevily společnosti Propaganda Films a PolyGram Filmed Entertainment, s příslibem mezinárodní distribuce od TriStar Pictures. Teď jen stačilo sehnat odpovídající herecké představitele.

Panna a netvor

Nebývá zrovna zvykem, aby skromně vyhlížející projekt za osm milionů dolarů budil nějakou větší pozornost, ale Candymana čekal přesný opak. Scénář Bernarda Rose v castingových agenturách opravdu rezonoval. O dvě hlavní úlohy byl až překvapivě velký zájem. Titulní roli málem ukořistil Eddie Murphy, avšak ten začátkem devadesátek ještě stále platil za velkou hvězdu, čemuž pochopitelně odpovídala i jeho cena. Dnes můžeme být jedině rádi, že si někdejšího miláčka davů produkce nemohla dovolit, a kdo viděl hororovou slátaninu Upír v Brooklynu (1995), ten mi dá jistě zapravdu. Postgraduální studentku Helen Lyle mohla teoreticky ztvárnit nepříliš známá britská herečka Alexandra Pigg, tehdejší manželka Bernarda Rose. Tento záměr ale pro změnu zhatilo neplánované těhotenství Pigg. Ve vzduchu chvilku viselo i jméno mladičké Sandry Bullock, které dopředu tlačil hlavně producent Alan Poul. Role si nakonec rozdělila dvojice nejlépe připravených herců.

Kamerové zkoušky ovládla americká televizní a filmová herečka Virginia Madsen, sestra oblíbeného mistra vedlejších rolí Michaela Madsena. Jednatřicetiletá Virginia měla svůj půvab, ale zároveň nepůsobila dojmem prvoplánově vyhlížející krásky z béčkových krváků. Je pravda, že Madsen se na rozdíl od svých vrstevnic nikdy nedostala mezi topku nejúspěšnějších amerických hereček. Ačkoliv filmy jako Duna (1984), Žhavé místo (1990) či Highlander 2 - Síla kouzla (1991) dokázaly zaujmout obsazením, výpravou i zajímavými jmény na režijních pozicích, většinou dojely na průměrné scénáře. Herečka tedy z mého pohledu nedostala nikdy možnost pořádně zazářit. Studentka Helen Lyle je ovšem part, který Madsen zvládla naprosto skvěle. Její soustředěný výkon je přesně tím, co z Candymana činí ještě lepší podívanou.

Rodák z Washingtonu Anthony Tiran Todd, všemi přáteli oslovován jako Tony, zaujal Bernarda Rose především tím, s jakou vehementností o roli Candymana od samého počátku usiloval. V neklidném duchovi s hákem místo ruky viděl herec zřetelné stopy Erika, obávaného Fantóma Opery, což byl prý přesně ten typ postavy, jakou si přál vždy ztvárnit. Kromě toho, že byl Tony afroameričan, měl i další přednosti, které s úlohou Candymana korespondovaly. Byl ochoten podstoupit riziko natáčení s živými včelami a také měl patřičnou výšku. Se svými sto devadesáti šesti centimetry byl opravdu nepřehlédnutelný, nehledě na jeho hluboký charismatický hlas. Tony Todd měl za sebou dlouhou šňůru divadelních představení na Broadwayi a bohaté zkušenosti s televizní obrazovkou. Kamerové zkoušky dopadly dle očekávání na jedničku a fakt, že Todd mytologii Candymana obohatil o celou řadu dalších podnětných detailů jen potvrdil správnost Rosova úsudku.

Včelky

V rámci příprav spolu Virginia Madsen a Tony Todd trávili značné množství času o samotě, aby lépe pronikli do svých rolí. V doprovodu policistů v civilu se rovněž oba dva vydali do Cabrini-Green, kde nasávali tamější atmosféru, pozorovali okolí a pokoušeli se rozmlouvat s místními obyvateli. Na to, že se herci vystavovali potencionálnímu nebezpečí, byl Bernard Rose celkem klidný. Daleko větší nervy mu dělali lidé ze sdružení NAACP (Národní asociace pro podporu barevných lidí), kteří měli za úkol prověřit scénář. Zpočátku je trochu trápilo, že příběh zobrazuje černocha jako symbol něčeho nebezpečného, ale režisér uměl naštěstí obratně argumentovat. Nežli rasu, zkoumal scénář především sílu městského mýtu, na němž spočívalo stigma dávné tragédie. Příběh navíc disponoval i vedlejšími afroamerickými postavami, které rozhodně nepodléhaly obecně ustáleným stereotypům.

Na vzhledu tajemného Candymana pracoval přímo Tony Todd ve spolupráci s maskérem a příležitostným režisérem Bobem Keenem, zodpovědným mimo jiné za vzhled démona Pinheada ze zmiňovaného hororového fantasy snímku Hellraiser. Todd vnímal Candymana téměř jako temného anděla pomsty. Nechtěl vytvořit pouhou karikaturu hororového monstra, ale plnohodnotnou postavu zakořeněnou hluboko v historii amerického otroctví. Herec přišel s nápadem dlouhého kabátu a snažil se prosadit i pásku přes oko, což mu Keen rychle rozmluvil. Hák, krvácející pahýl a obnažený hrudní koš skrytý pod kabátem vyrobil Keen. Když o tom teď tak přemýšlím, kombinace pásky přes oko a zahnutého háku by spíše než neklidného ducha, evokovala námořníka, co zabloudil na sídlišti.

V Cabrini-Green strávil štáb zhruba týden. Režisér zde pořídil většinu exteriérových a širokoúhlých panoramatických záběrů. I v těchto případech jistila dění na place policie. Působivý úvod filmu sestávající z plynulého pohledu na klikaté dálnice Chicaga, byl ve své době naprosto revoluční. Táhlý pohled z ptačí perspektivy zajistilo moderní zařízení Skycam, připevněné na helikoptéru, kterou krotil zkušený pilot Bobby Zajonc. To, co dnes průměrný dron zvládne za pár minut, stálo v minulosti nemalé úsilí a finance. Doprovodné titulky kopírující dynamický pohyb aut vytvořila společnost Heart Times Coffee Cup Equals Lightning. Režisér chtěl tímto způsobem vystihnout jeden z hlavních symbolů filmu. Šedou městskou architekturu jako zlovolný zdroj energie. Většina interiérových sekvencí byla natočena v hollywoodských ateliérech, včetně vrcholné včelí scény v doupěti Candymana.

Děsivý přízrak, jež dává na odiv svůj bezmasý hrudní koš, ve kterém sídlí roj včel, je bezesporu nejnáročnější scénou filmu. Příprava a opakované pokusy zabraly několik dní. Na scénu dohlížel profesor entomologie Norman Gary. Profesor choval včely na střeše studia. Pro jejich zklidnění na place používal kouř z takzvaného dýmáku. Syntetizovaným feromonem z včelí královny Gary následně natíral tělesné části obou herců, aby tak blanokřídlý hmyz na jejich tělech vytvářel souvislé černé mapy. Pro tyto scény se nechala Virginia Madsen zhypnotizovat, čímž byla minimalizována její nervozita. Tohle mimochodem opravdu není žádná zákulisní legenda, ale fakt. Tony Todd měl uvnitř úst speciální zubní hráz z latexu, což byl jediný způsob, jak včelám zabránit, aby mu zalezly do krku. Ačkoliv Norman Gary využíval jen čerstvě vylíhnuté mladé včely, které nelétaly, nedisponovaly jedem a neměly teoreticky ani bodat, pár lidí na place přeci jen okusilo palčivý dotek žihadla, jelikož hmyz dospíval v řádech hodin. Tony Todd za svou nejslavnější roli neinkasoval žádný závratný honorář, ale agent mu vyjednal celkem lukrativní smluvní bonus. Jeden tisíc dolarů za každé uštědřené žihadlo. Teprve před pár lety herec přiznal, že jich během natáčení dostal rovných třiadvacet a to se vyplatí. Doslova.

Intelektuál s varhany

Hudební skladatel Philip Glass si alespoň krátkou zmínku zaslouží, jelikož Candyman je bezesporu jeho nejvíce atypickou zakázkou v profesní kariéře. Glass za svůj život spolupracoval třeba s Woody Allenem či Martinem Scorsesem. Jeho hudba často doprovází intelektuální dramata, psychologické a mysteriózní filmy. Namátkou Mindwalk (1990), Kundun (1997), případně Iluzionista (2006). Proč tedy slasher? I Glass byl zkrátka zasažen pověstí o výborném scénáři, který koloval po castingových agenturách. Po premiéře v kině byl údajně trochu zklamán. Čekal možná něco více ambiciózního a umělecky hodnotnějšího. Dle některých je hudba složená Glassem lepší, než film samotný. Podle mého mínění se však film a hudba přirozeně doplňují. V zásadě jde o klasického minimalistického Glasse. Opakující se témata v různých aranžích a oblíbené trio nástrojů. Varhany, klavír, sbory. Navzdory úsporné sadě nástrojů je ale výsledek velmi sofistikovaný a zaměřuje se na emoce a atmosféru. Nejde o děsivé partitury. Jsou spíše strašidelné a mimořádně efektivní. Ze soundtracku pro Candymana se stala klasika, ze které panu skladateli chodí každoroční tantiémy. A klasikou je i Candyman samotný. Pojďme se na něj tedy konečně podívat zblízka.

Romance ze sídliště

Tím, že režisér Bernard Rose do nadpřirozeného příběhu o děsivém duchovi vkusně zakomponoval reálný společenskopolitický podtext, se citelně odklonil od předlohy Cliva Barkera, ale zároveň nezapomněl na její hlavní téma. Ustavičné přemítání o síle městského mýtu. Okolí kopcovitého Liverpoolu je vystřídáno betonově chladným Chicagem, které se počátkem devadesátých let potýkalo s nepříjemnými dopady veřejného bydlení. Rose se ptá, jak je možné, že místní úřady zavírají oči před chátrajícími bytovými komplexy, kde bují kriminalita, ale zároveň se ve svých tezích nezapomíná soustředit na strašidelný folklór, aby zdůraznil důležitost mytologie v kultuře. Režisér vlastně chytře operuje na dvou frontách, jelikož zkoumáním městské legendy o Candymanovi zároveň nenápadně útočí na americkou historii rasismu. Obdivuhodné je, že horor Candyman vůbec nepůsobí jako agresivní agitka, bojující za práva afroameričanů. Naopak. Decentně nadnesené otázky jsou natolik spjaté s příběhem, že tvoří jeho přirozenou součást. Méně soustředěný divák si palčivého podtextu vlastně ani nemusí nějak explicitně všímat.

Po působivé titulkové sekvenci ozdobené podmanivou hudbou Philipa Glasse, nám film představí postgraduální studentku Helen Lyle (Virginia Madsen) a její kamarádku Bernadette Walsh (Kasi Lemmons). Helen se skrze své zaměření dostane k fenoménu městských legend, o kterých její manžel, univerzitní profesor a také vztahově neloajální slizák Trevor (Xander Berkeley) tvrdí, že jde o moderní druh ústního folklóru, jímž si některé sociální skupiny ventilují strach ze společnosti. Je zřejmé, na co Trevor naráží. Pravdivost městských legend se obtížně dokazuje, protože tyto příběhy často vycházejí z pověstí, nevěrohodných fabulací a v drtivé většině postrádají důkazní materiál. Klasicky jde o fráze typu: „Je to pravda! Říkal to kamarád mého nejlepšího kamaráda.“ Všechny takové historky mají zhruba podobnou výpovědní hodnotu, jako zkazky o obrovských aligátorech žijících ve stokách pod New Yorkem.

Helen později nalezne teoretické pojítko mezi sérií vražd v bytové oblasti Cabrini-Green a legendou o Candymanovi, který prý zabije každého, kdo pětkrát vysloví jeho jméno před zrcadlem. Poté, co jí konkurenční akademik a odborník na městské mýty Philip Purcell (Michael Culkin) převypráví smutný příběh o původu Candymana, se očividně dojatá Helen pustí do hlubšího průzkumu zákoutí v Cabrini-Green. Trevor nepřímo naznačuje, že příběh o Candymanovi je značně přikrášlený, čímž svým způsobem zpochybňuje jeho tragický rozměr i americkou historii rasového násilí. Takové průpovídky však Helen neodradí. Fascinována tématem svého bádání se snaží zjistit, proč v afroamerické komunitě legenda okolo Candymana přetrvává a jak je možné, že její stín dopadl i na bělošská předměstí. Ve své naivitě a mladické nerozvážnosti si však nedokáže odpustit menší popíchnutí osudu, když před zrcadlem zopakuje pětkrát jeho jméno.

Hororový snímek Candyman lze rozdělit na dvě odlišné části. Prvních čtyřicet minut můžeme označit za mysteriózní thriller s vytříbenou hororovou atmosférou. Současní papíroví strašáci na režijních stoličkách by se od Rose a kameramana Anthony B. Richmonda mohli učit. Širokoúhlé letecké záběry na šedivé aleje bytových komplexů později střídá klaustrofobická sevřenost, když obě kamarádky do jednoho z objektů vstoupí, odhodlány prozkoumat trosky bytu, kde zemřela nájemnice, jejíž násilná smrt je místními připisována Candymanovi. Stísněné prostory, všudypřítomný bordel, opadaná omítka, pestrobarevné graffiti a přítmí. Do takového prostředí už jen stačí nastražit několik nášlapných min v podobě lekaček a hutná atmosféra je na světě.

Navzdory žánrovému zařazení je Helen možná až nečekaně komplexní postavou s vysokou mírou empatie a zájmen o sociální spravedlnost. Její urputné bádání není motivováno senzacechtivostí, ale lidskostí. Ke svému překvapení záhy zjistí, že byt, za který s Trevorem zaplatila nemalé jmění, odpovídá půdorysem bytům v Cabrini-Green. Obě lokality spolu prakticky sousedí a jediný rozdíl spočívá v trochu jiné fasádě, ceně a samozřejmě etnickém složení nájemníků. Film taktně naznačuje, že rozdíly mezi bílými a afroamerickými čtvrtěmi jsou spíše společenskou iluzí, což ještě více zdůrazní spirituální spojení Helen a Candymana. Tomu předchází odhalení, že vraždy v Cabrini-Green neměl způsobit žádný mýtický duch, ale místní gauner, který se za něj pouze vydával, aby držel komunitu ve strachu. Helen svým investigativním přičiněním oslabila víru v legendu, čímž dojde k nevyhnutelné konfrontaci mezi ní a samotným Candymanem.

Od tohoto okamžiku přechází film do své druhé části, definované letmým snovým nádechem a větším příklonem k čistokrevnému hororu. Zůstává otázkou, zdali Candymana přivolala Helen tím, že vyřkla pětkrát jeho jméno před zrcadlem, nebo až následným podkopáním víry v jeho existenci. Scénář tento rozpor nijak blíže nespecifikuje, ačkoliv temný přízrak v dlouhém kabátě Helen naznačí, že byla narušena celistvost jeho kongregace: „Já jsem ten nápis na zdi, jsem šepot ve třídách. Bez těchto věcí nejsem nic. Takže teď musím prolít nevinnou krev.“ Na základě těchto slov se Candyman jeví jako poněkud sobecká bytost poháněná vírou svých věřících. Svou tragickou minulostí sice více evokuje Draculu nežli Freddyho Kruegera, ale pořád je ochoten zabíjet ve jménu svého přetrvávajícího odkazu: „Buď mou obětí“, říká Candyman. V důsledku ale tuhle větu věnovanou Helen můžeme přeložit do podoby: „Buď mou pomstou za nesmyslnou bolest, která mi byla způsobena. Obuj si mé boty a zkus si na vlastní kůži prožít to, co jsem zakusil já.“ Tak se také stane.

V následujících minutách Candyman zabije několik přátel Helen obzvláště hrůzným způsobem. Úřady mladou ženu obviní, zatknou ji a umístí do psychiatrické léčebny. Candyman se vlastně zmocní bílého liberálního protagonisty a dá mu ochutnat realitu dávné černošské zkušenosti v Americe. Podobně jako on, je Helen pronásledována davy a musí trpět. Zde zůstává opět prostor pro divákovu vlastní interpretaci. Zabíjí opravdu Candyman, nebo Helen ovládaná Candymanem? Ztvárnění zohavených obětí je sice značně naturalistické, ale akt vraždy se odehrává mimo záběr. A přesto. V jednom konkrétním případě Candyman zavraždí psychiatra, přičemž Helen vraždu pozoruje připoutána k židli, což nahrává spíše první variantě. Ať už je to jakkoliv, Candyman se chce k Helen připoutat a žít s ní v jakémsi duchovním světě. Společně nenáviděni, pronásledováni a upáleni. Takového konce chce přízrak dosáhnout pomocí vábničky. Nemluvněte umístěného do útrob velké hranice uprostřed sídliště. Pláč dítěte Helen přinutí jednat, ale právě když se jej zmocní, ukáže se Candyman a zabrání jí v úniku.

Podvedené Helen vše dojde, ale to už sousedé z přilehlých bytů zapalují oheň. Scénář z pera Bernarda Rose nevysvětluje pravý záměr Candymana. Chce se pomstít za všechna dávná příkoří upálením bílé nevinné ženy, nebo měl zlo zakotvené v DNA již v časech, kdy se ještě jmenoval Daniel Robitaille? Těžko říct, ale ochota vraždit nevinné a vystavit smrtelnému nebezpečí malé dítě je jistojistě na hony vzdálená čemukoliv, co bychom mohli nazvat morální spravedlností. V tomto ohledu je Candyman jednoznačně zlá entita. Helen mu každopádně zarazí kus hořícího dřeva do hrudi, zmocní se miminka a uniká. Candyman končí znovu v plamenech, dítě je zachráněno, avšak ošklivě popálená Helen umírá. V očích komunity se z ní stává nový městský mýtus. Přesněji někdo, kdo nahradil Candymana. Tuhle skutečnost pocítí Trevor. Nevěrný manžel, který Helen odkopl, v závěrečné scéně vzlyká a mezi sténáním zopakuje pětkrát jméno své bývalé manželky. Bohužel pro něj stojí před zrcadlem. Démonická Helen se zjeví za jeho zády a vykuchá ho zděděným hákem.

Bernard Rose určitě není žádným filmařským velikánem, ale tady mu byla konstelace hvězd jednoznačně nakloněna. Jeho pečlivá režie, ukázkové budování atmosféry, ale i vzhled Candymana se přirozeně napojují na hypnotický hudební doprovod, který ze zvláštní gotické romance činí takřka náboženský zážitek. Navzdory parádně ošetřeným technickým parametrům, zůstává největší předností filmu jeho obsah otevřený různým interpretacím a sociální rozměr. Jakmile se Daniel Robitaille odvážil vystoupit ze svých kulturně nalinkovaných rasových hranic, byl za to strašlivým způsobem zavražděn. Ještě děsivější je, že jako přízrak Candyman má nyní určité potěšení z rozdmýchávání obav ve své komunitě. Násilí a rasově motivované vraždy typické pro temnou historii amerických dějin, zůstávají zároveň i jedinou zbraní Candymana. Jakoby takové konstatování nahrávalo myšlence, že některé mýty mohou vést k předsudkům, což se v zásadě potvrdilo. Cabrini-Green sice v nadcházejících letech prošlo významnou gentrifikací, ale i pro další obdobné černošské čtvrti mnohdy platí, že přisuzované stereotypy bývají nebezpečnější než místa samotná. Kulturní význam hororového snímku Candyman zůstává i v současnosti dostatečně silný na to, abychom se k němu vraceli. Přemýšleli o něm a zároveň se nechali děsit.

Zaháknutý v historii

Světová premiéra Candymana se konala 11. září 1992 na Mezinárodním filmovém festivalu v Torontu. 16. října téhož roku vzal snímek útokem americká kina. Při devíti milionovém rozpočtu (jeden milion padl na propagační účely) si jich Candyman odnesl necelých šestadvacet, což je na relativně malý hororový film velmi solidní výsledek. Tato cifra však nebyla definitivní, neboť videopůjčovny a trh s VHS kazetami byl v první etapě devadesátých let stále významnou hybnou silou, která dokázala z nejhoršího vytáhnout i některé filmové propadáky. Jde vlastně o podobný princip, jaký známe dnes, jen se změnila technologie. Pokud drahý film pohoří v kinosálech, může se v krátkém časovém horizontu přesunout třeba na Netflix, kde si částečně zahojí ušlé zisky. Candyman nicméně zvítězil jak na stříbrném plátně, tak na domácích rekordérech. Pokud jde o kritické reakce tehdejší doby, pak ty můžeme označit za proměnlivé s mírnou převahou pozitivních reakcí. Kromě hudebních partitur Philipa Glasse se často skloňovala originalita, inteligentní scénář, atmosféra, herecké výkony a překvapivě vyzrálá režie, přičemž některým publicistům neušla ani sociální rovina filmu.

Netuším, jak ve zbytku Starého kontinentu, ale v naší domovině platí Candyman za relativně nedoceněný film, čemuž odpovídá i rozporuplné procentuální hodnocení na známých filmových databázích. Těžko říci, co za tím vězí. Možná je to tím, že snímek přišel až dlouho po zásadních milnících subžánru slasher movies. Může za tím stát i výrazná ideová fixace na americkou kulturu a určitá nečitelnost některých črtů ve scénáři. V USA ovšem Candyman platí za kult, který se dočkal hned dalších dvou pokračování. Bohužel není o co stát. Candyman 2: Sbohem masu (1995) opakuje identický narativní vzorec, akorát, že výsledek je o poznání horší. Svou existenci si dokáže obhájit snad jen naturalistickým flashbackem do minulosti Candymana/Daniela. Nefalšované filmové dno přinesl až Candyman 3: Den smrti (1999), kde kromě démonického Tonyho Todda nefunguje vůbec nic. Z mého pohledu se příliš nepovedl ani restart značky Candyman: Ďábelský přízrak (2021). Tam, kde Bernard Rose nenuceně pracoval se sociálním přesahem, přilévá režisérka Nia DaCosta zbytečný olej do ohně. Nakonec z toho vzešla sice krásně natočená, leč na sílu tlačená, propagandisticky uchopená agitka za práva utlačovaných černochů, které terorizují zlá bílá monstra. Kdepak. Legendou zůstává pouze první zásek.

Ikona

Christopher Lee, Vincent Price, Angus Scrimm, Doug Bradley, Robert Englund… Tony Todd? Jednoznačně ano! Samozřejmě, že Todd patří do královské krypty hororových velikánů. Během klukovských let jsem jej poprvé registroval v povedeném remaku Noc oživlých mrtvol (1990). Jediný režijní zářez slavného tvůrce speciálních efektů Toma Saviniho mi Todda představil jako odvážného muže činu. Tichou sílu uprostřed globální apokalypsy. Scéna u zapáleného krbu, v níž Todd barvitě popisuje útok zombií je nesmírně vtahující a vystačí si pouze s divadelními schopnostmi vysokého herce. Od té doby jeho obličej bezpečně poznám v jakémkoliv filmu. Menší, ale zato výrazné role ztvárnil i v hollywoodských velkorozpočtových trhácích. Válečná tryzna Četa (1986), stylotvorná Vrána (1994), akční nářez Skála (1996). Velmi mu svědčily i malé filmy za pár šupů, kde mohl snadněji prodávat své soustředěné herectví a pronikavý hlas. V tomto ohledu mě asi nejvíce učarovalo komorní sci-fi Pozemšťan (2007). À propos hlas.

Todd se aktivně věnoval filmovému dabingu, dopomohl ke vzniku několika audioknih a spolupracoval s herním i hudebním průmyslem. Namluvil kupříkladu Fallena, titulního záporáka z akčního filmu Transformers: Pomsta poražených (2009). Svůj hlas propůjčil i Venomovi v herním hitu Spider-Man 2 (2023). Dokonce přijal hozené laso od metalové horrorcore sebranky ICE NINE KILLS, které namluvil audioknihu Silver Scream (2023), inspirovanou stejnojmenným experimentálním albem z roku 2018.

Pro většinu fanoušků však Tony Todd zůstane navždy spojen především s hororem. Objevil se v celé řadě průměrných, ale celkem zábavných žánrových hříček. Mezi ně určitě patří Vládce prokletých přání (1997), kde se vyskytuje hned několik dalších známých mordýřů, včetně Roberta Englunda, Anguse Scrimma či Kana Hodera, jednoho z mnoha představitelů maskovaného zabijáka Jasona Voorheese. Jakýmsi restartem v kariéře Todda se stala úloha tajemného hrobníka Bludwortha z celkem originální jednohubky Nezvratný osud (2000). Tuto roli si zopakoval celkem třikrát, neboť film se rozrostl do kvalitativně rozhárané série čítající hned pět dalších pokračování. Přes veškeré divadelní inscenace, dabing, charakterní herectví a pravidelnou účast v žánrově rozličných televizních seriálech jej však bude navždy symbolizovat postava vražedného přízraku s ostrým hákem. A co Todd říkal na přidělenou nálepku jedné z největších hororových ikon? „Nikdy mi to nevadilo. Nechť si mě fanoušci označují, jak chtějí. Důležité je, že vím, kdo jsem. Vždy mi šlo hlavně o to, být dobrým hercem. Hororový žánr má tu nejzuřivější fanouškovskou základnu vůbec. Být ale součástí něčeho, co je tak vášnivě zbožňováno není vůbec špatné.“ Tony Todd zemřel po dlouhé nemoci 6. listopadu 2024. Bylo mu šedesát devět let.

Plíživý mýtus

Pokud kolem vás nejlepší film režiséra Bernarda Rose jen tiše našlapoval, zkuste mu dát šanci. Dokonce si myslím, že případný zájemce ani nemusí být kovaným hororovým fanouškem. Candyman není jednorázovou vyvražďovačkou s hloupou blonckou, která před vrahem utíká po schodech nahoru, místo toho aby použila vchodové dveře. Nabízí výbornou atmosféru, pamětihodný hudební doprovod, zajímavou práci se symbolismem, myšlenkovou nadstavbou a do středu dění staví výrazný hororový totem, na hony vzdálený bezcitným zabijákům s gumovou maskou na obličeji. Zatímco kvanta jiných žánrových příspěvků sází pouze na krev, Candyman ke krveprolití přidává sadu originálních nápadů a podněcuje naší představivost. Co kdyby se iracionální městský mýtus stal skutečností, pokud by v něj věřil dostatečný počet lidí? Může kolektivní víra tisíců duší stačit k vytvoření nadpřirozené reality? Gotický horor Bernarda Rose vás asi věřit na duchy nepřinutí, ale určitě dokáže vyvolat nepříjemné mrazení v zádech.