Pokud bych měl jmenovat svého osobního favorita v BDM v rámci posledních dvou dekád, bez váhání ukážu na DEFEATED SANITY. A troufám si konstatovat, že v tom určitě nebudu sám. Němci za svoji, již třicet let dlouhou existenci, posouvali mantinely žánru prakticky s každou další emitovanou deskou, přesto zůstávali věrní všem jeho základním hodnotám i charakteristikám. I přes svůj progresivní, nekonvenční přístup nikdy nic neošidili, neobrušovali hrany, nesnažili se činit byť jen nepatrné kompromisy, neměli zapotřebí ředit krev vodou. V roce 2010 sepsali přelomové "Kapitoly odpornosti" ("Chapters Of Repugnance") a letos vydávají rovnou celé kroniky, konkrétně tedy "Kroniky šílenství" ("Chronicles Of Lunacy"). Pojďme se společně podívat, co je v nich psáno.
Začněme ale trochu zeširoka a ještě na chvíli se vraťme k předešlé desce "The Sanguinary Impetus", pokračovatelce výtečného "dvojalba" "Disposal Of The Dead // Dharmata", nahrávce, která ve své druhé polovině dala DEFEATED SANITY konečně prostor v plné nahotě vyjádřit své devadesátkové progresivně-technické inspirace, jen do té doby jen lehounce probleskovaly hluboko pod povrchem (škoda, že stejná idea letos nenapadla BLOOD INCANTATION…). "The Sanguinary Impetus" jsem osobně vnímal jako návrat ke kořenům brutálního death metalu, jakkoli technická/chaotická a zároveň zcela nevyzpytatelná tato deska byla. U novinky "Chronicles Of Lunacy" vnímám tu chuť posunout se zpět k základům BDM ještě intenzivněji. Mastermind DEFEATED SANITY, bubeník a současně skladatel drtivé většiny materiálu Lille Gruber, tentokrát ubral na komplikovanosti a vsadil na přehlednější a mnohem srozumitelnější struktury. Při poslechu novinky vás tak nebudou trápit pouze technické finesy, často dostanete mezi oči základním SUFFOCATION riffem nebo čistou slamovou klasikou made in DISGORGE. Oboje samozřejmě podané v ryze bezohledné formě.
Ještě mi dovolte jeden historický můstek. V roce 2019 musel Lille Gruber řešit velkou nepříjemnost, a sice odchod dlouholeté šestistrunné opory Christiana Kühna. Pro účely nahrávání "The Sanguinary Impetus" to vyřešil šalamounsky, když angažoval hned trojici hostů na čele s geniálním Colinem Marstonem (DYSRHYTHMIA, BEHOLD THE ARCTOPUS, GORGUTS, KRALLICE…). Letos za kytarou žádné hosty nehledejte, najdete tam totiž nového regulérního člena sestavy, jistého Vaughna Stoffeyho. Že vám to jméno nic neříká? Ani mně neříkalo. Po bližším ohledání jsem navíc seznal, že komplexita jeho deathmetalového životopisu stačí maximálně tak na vedení stánku s merchem, ale… Vaughn je člověk, který studoval kytaru na konzervatoři (New England Conservatory a Manhattan School of Music, zaměření klasika & jazz) a k death metalu se dostal teprve nedávno. Nicméně učil se dobře (mimo jiné si ho vzal pod křídla profesor bicích nástrojů v BDM, John Longstreth) a brzy začal hostovat v koncertních sestavách (PYREXIA), odkud to bylo k DEFEATED SANITY již jen krůček. Lilleho logicky zaujala Stoffeyho hra, jež nezapřela jazzové kořeny, což je koneckonců něco, na co byl Gruber zvyklý od útlého mládí. Jeho otec, Wolfgang Teske (R.I.P.), se kterým kdysi v garáži DEFEATED SANITY zakládal, totiž rovněž byl jazzovým muzikantem. Tohle si sebou samozřejmě Lille odnesl a v budoucnu ve své kapele, navzdory jejímu extrémnímu žánrovému zařazení, k našemu potěšení mnohokrát zužitkoval. A ke slovu se nakonec dostal i Colin Marston, nástroje sice nechal doma, nicméně aktivně se zapojil do všech zásadních studiových prací, tedy produkce, mixu a masteringu. A práci odvedl výtečnou, "Chronicles Of Lunacy" je nejvíce přirozeně a organicky znějící deska v kariéře DEFEATED SANITY.
Onen výše zmíněný jednodušší/přímočarý přístup vyplave napovrch hned ve druhé polovině otvíráku "Amputationsdrang". Přiznám se, že v průběhu úplně prvního poslechu slamových sekvencí mi v hlavě ihned začala hlodat otázka, zda tohle jsou fakt noví DEFEATED SANITY a pokud tedy ano, co tím hodlají sledovat. Jako kdybych za těch 20+ let nevěděl, že Němci mi zadarmo zásadně nic nedají. Druhý poslech samozřejmě začíná rozkrývat celou paletu detailů a vrstev, ze kterých se úvodní položka skládá, postupně se vynořují disharmonické motivy, lehký náznak melodie a především fantasticky variabilní Lilleho kousky za bicí soupravou. Podobně je na tom pomalejší "Temporal Disintegration", kde si na slamníku pospíte celkem zásadním způsobem, nicméně ona vás z letargie neustále vyrušuje hravá Schmidtova basa a Gruberova vymazlená hra s činely, jež pestře zvoní na pozadí. Zcela určitě neusnete ani u trojky "Accelerating The Rot", které dominují naprosto šílené Lilleho drum fills. Pokud chci za každou cenu srovnání, chtě nechtě musím sáhnout po Flo Mounierovi (CRYPTOPSY) a jeho práci v maximálně vyhrocených skladbách typu "Carrionshine". Tomu se tedy říká "urychlení hniloby" v tom nejvíce extrémním slova smyslu. To je skoro, jako kdybyste v zatáčce u pastviny srazili tučné tele a ono by se rozpadlo na prach ještě předtím, než by stačilo dopadnout na zem, nebo ne? Mým osobním favoritem je předposlední, šest minut trvající epos "Condemned To Vascular Famine", který vlastně rekapituluje veškeré zásadní "bullet points" na "Chronicles Of Lunacy". Zaslechnete skřípavý/disonantní odkaz na GORGUTS, složitější tech/death metalové struktury z pozdních slabikářů DEEDS OF FLESH, najazzlou sekvenci, ale i pomalé basic oldschoolové riffy a monstrózní slaměné konstrukce. Tahle kompozice je dokonalý můstek mezi složitostí "The Sanguinary Impetus" a jasně strukturovanou novinkou. Trochu proti více brutálnímu konceptu jde naopak vokál Joshe Welshmana, tentokrát má ostřejší hrany a je více uchopitelný než na předešlé řadovce. Za mě určitě pozitivum.
"Chronicles Of Lunacy" působí jako bezhlavý útok rozdivočelého tyrannosaura. Hodně brzo však zjistíte, že tenhle zdánlivě primitivní plaz svírá v podpaží matematické tabulky, bez rozcvičky skáče čtverného rittbergera a ve večerní škole zvládne zkonstruovat trojúhelník, pokud zná strany A i B a k tomu úhel beta. Je pravdou, že oldschoolové sekvence a slamové výplně jsou výraznými prvky nových DEFEATED SANITY, nicméně jsou obklopeny či proloženy nespočtem promyšlených detailů a technických vychytávek. Posloucháte maximálně hrubozrnné BDM album, cítíte za tím bezbřehou barbarskost DISGORGE a přesto díky Lillemu výjimečnému skladatelskému talentu často vůbec netušíte, kde vám hlava stojí. Tenhle pán právě rezavým sekáčkem na maso za třicet minut vytesal z dubového kmene relikviář svatého Maura. Návrat ke kořenům BDM se povedl na výbornou, Němci jsou na "Chronicles Of Lunacy" brutální až do morku kostí, progresivní přístup a mysl otevřená nej(h)různějším experimentům jim však zůstala na svém místě. Deska jako málokterá jiná, o žánrovém albu roku není nutno více přemýšlet.