Dorsed Street, Londýn. Sir William Gull vstupuje do kostela Páně na Spitalfields, který, jak název napovídá, byl vybudován na Špitálských polích, kam se pohřbívaly oběti moru. Architekt Nicholas Hawksmoore si dával záležet, aby jeho stavby působily velebným i strach nahánějícím dojmem. Mohutné kameny uvnitř kostela jsou vytesány způsobem, jenž veškeré prostory utápí ve vlastních stínech. Dole ve spodních patrech této tajemstvím opředené budovy už na Williama Gulla netrpělivě čeká Velký příchozí. Jak by také ne? Vzestup Gulla v zednářství šel ruku v ruce s jeho strmou lékařskou kariérou. Dosáhl již patnáctého stupně a stal se Rytířem meče. Nyní však k jeho překvapení nemá jít o další obřad. Velký příchozí je poslem zpráv od samotné královny Viktorie. Oč jde? William Gull je poctěn královskou nabídkou, jakou nelze odmítnout. Čeká jej oslnivá kariéra a v budoucnu také nové vznešené poslání, při jehož plnění se ostrý Listonův nůž bude pravidelně barvit rubínově tmavou tekutinou.

Více než komiks

A máme tu další zajímavé výročí. Z mé strany vlastně poslední v tomto roce. Krásných pětadvacet let od souhrnného vydání mysteriózního a mimořádně propracovaného díla Z pekla (1999). Teď ovšem nemám na mysli stejnojmenný filmový kastrát z roku 2001, ale fantastický obrazový román z pera anglického spisovatele a bez pochyby jednoho z nejlepších komiksových scénáristů všech dob Alana Moora. Režijní bratři Allen Hughes a Albert Hughes svého času vytvořili pochmurný svět, jaký skrze kameru prostudovali se zaujetím spěchajících turistů. Všechny ty krkolomné kamerové úhly, barevné filtry, moderní dynamický střih a do mlžného oparu zahalený Londýn učinily ze snímku Z pekla vizuálně atraktivní thriller inspirovaný fenoménem Jacka Rozparovače, který se však o předlohu jen povrchně otřel. Ta pravá magie se zkrátka odehrála již předtím na papíře. Pod rukama scénáristy Moora a kreslíře Eddieho Campbella skutečně ožilo mnohovrstvé postmoderní monstrum s odporným antihrdinou v centru dění. Byl jím sir William Gull, reálná historická postava, královský lékař a brutální vrah prostitutek. Vzdělaný bonviván, jež ostrým řezem odhaluje prohnilou společnost zkorumpovanou do morku kostí. Řezem, který po vrstvách odděluje jednotlivé sociální vrstvy a slouží vyšším cílům sahajícím až k branám samotného kosmu.
Možná si teď říkáte, proč by vás měl zajímat nějaký letitý komiks, u něhož vám autor článku navíc prozradil identitu vraha. Za prvé, výraz obrazový román jsem nepoužil náhodou. Tenhle bezmála 600 stránkový drobeček (nehledě na objemný blok dodatků pokrývajících dalších čtyřicet stran) plný filozofických úvah, psychologie, metafyziky a mystiky od čtenáře vyžaduje maximální míru pozornosti. A nejen to. Během čtení, při kterém vám bude nejednou běhat mráz po zádech, získáte pocit, že jste se dostali ke zdroji zapovězených znalostí, že jste se stali součástí tajného rituálu. Zároveň v sobě možná pocítíte potřebu sáhnout po odborné literatuře, aby vám některé obzvláště vypečené kapitoly neproklouzly mezi prsty. V tomto ohledu lze Z pekla vnímat jako komiksovou alternativu k vrcholným dílům Umberta Eca (bez nadsázky). Pokud jde o identitu vraha, pak není důvod smutnit, neboť tu vám román odhalí prakticky na začátku. Tohle opravdu není detektivka, kde čtenáře žene otázka „kdo?“. Jádro veškerého tajemství se ukrývá za slovíčkem „proč?“ a věřte, že jakmile v temném světě Alana Moora jednou uvíznete, nebudete chtít odejít, dokud nezískáte všechny odpovědi.

Po stopách Jacka

Pokusím se vám rámcově obsah téhle černé perly představit blíže, ale nejdříve něco málo k historii. Alan Moore začal prvopočátky zápletky vyvíjet v době svého tvůrčího rozmachu. Tedy ve druhé polovině osmdesátých let. Už tehdy měl na pažbě scenáristické skvosty typu V jako Vendeta (1982 - 1985), Bažináč (1984 - 1987) a především revoluční obrazový román Strážci (1986 - 1987), který podobně jako později Z pekla testuje hranice komiksového média na úplné maximum. To vše pod hlavičkou vydavatelství DC Comics, s nímž kvůli vleklým sporům o autorská práva a neférově nastaveným podílům ze zisku nakonec ukončil spolupráci. Rozlučkou s vydavatelským gigantem se stal Batman: Kameňák (1988), který spolu s komiksovým opusem Franka Millera Batman: Návrat temného rytíře (1986) pomohl redefinovat postavu netopýřího muže.

Pak to přišlo. Na dveře klepala devadesátá léta a Moore se stále intenzivněji zabýval tématem vraždy. Spousta filmů a knih má tendenci vraždu jako takovou zjednodušovat, činit z ní klišé. Bere ji jako spolehlivý nástroj pro vytváření či posouvání zápletky. Máme tu mrtvolu a někde ve stínech se ukrývá vrah. Teď toho ničemu jen dopadnout. Hotovo. Dle Moora je však zajímavý už samotný akt vraždy, protože jde zpravidla o úkon nesmírně náročný a intimně osobní. Navzdory různým statistikám se k fatálnímu trestnému činu dopracuje jen naprosté minimum lidí. Vražda nezřídka odráží život v rozličných komunitách, může být doslova formovaná okolním prostředím. Moora tedy vlastně ani tak nezajímalo provedení násilného činu, ale spíše kulturní a sociologický vír, který mu předchází. S takovým myšlenkovým nastavením se scenárista stále více obracel k fenoménu Jacka Rozparovače a legendární čtvrti Whitechapel. Jeho zaujetí se časem změnilo v posedlost. Moore dokonce navázal spojení se svým spisovatelským kolegou Neilem Gaimanem, aby mu pomohl s titěrnou investigativní činností ohledně zapomenutých novinových článků, vzácných svědeckých výpovědí, neúplných biografií či dohledáním dobových typologických map.

Kniha Jack the Ripper: The Final Solution (1976) od spisovatele Stephena Knighta, se stala pomyslným mramorovým kvádrem, do něhož Moore začal tesat svůj příběh. Kniha se zabývá pečlivě zpracovanou konspirační teorií vycházející z předpokladu, že série pěti vražd připisovaných tajemnému Jacku Rozparovači, byla ve skutečnosti jedno velké spiknutí královské rodiny. Moore si z knihy vypreparoval jádro zápletky a částečně zachoval i vyústění některých dějových linek. Do vznikajícího příběhu následně nacpal další tematické vrstvy a své vlastní studijní poznatky o metafyzice, magii a principech rituální vraždy. Následně své duševní pochody začal chrlit na papír a pod parou je posílat komiksovému kreslíři, včetně nepřeberného množství detailních informací technického rázu. Eddie Campbell pracoval velmi rychle. V důsledku permanentního přísunu dalších listů scénáře osekal svůj výtvarný styl na kost, což mu umožnilo držet krok s Moorem. Jeho zuřivá perokresba a smysl pro syrový naturalismus se nakonec staly klíčovou součástí složité skládačky. Finálním dílkem, který po vložení na příslušné místo vytvořil znepokojivý a zároveň fascinující obraz. Pohleďte sami.

Průsečík zla

Sklonek devatenáctého století. Viktoriánská éra zvolna míří ke svému konci. V lóžích svobodných zednářů se tahá za nitky, stoly v Kensingtonském paláci se prohýbají pod nánosy jídla a ulicemi ve čtvrti Whitechapel cloumá živoření na hraně, bída, špína, prostitutce a násilí. Princ Albert Victor, vévoda z Clarence, se tajně ožení a zplodí dítě s mladou ženou Annie Crook, prostou obchodnicí v londýnském East Endu. I přes vynaloženou opatrnost netrvá dlouho, než si zpráva o utajeném sňatku najde cestu k uším královny Viktorie. Princ Victor je hrubě odvlečen do izolace a manželka Annie, která o jeho pravé totožnosti neměla tušení, je umístěna do blázince. S pomocí menšího zákroku se královský lékař sir William Gull postará o to, aby ženu prohlásili za nepříčetnou. Skandál je zadušen v zárodku. Alespoň tomu vše nasvědčuje. Blátem a výkaly zbrocené uličky jsou však plné uší. Skupina prostitutek a zároveň kamarádek nebohé Annie chce dopisem vydírat královskou rodinu. Vědí, kdo nemanželské dítě ukrývá, a vědí, jak vznešená je jeho krev. Hlava rodiny musí povolat věrného královského lékaře, aby celou věc vyřešil. A takový úkol značí jediné. Temné uličky Whitechapelu se brzy zbarví do ruda.

Letmo nastíněný děj jistě svádí k přemítání o napínavém konspiračním thrilleru s hutnou atmosférou, nicméně to pravé potěšení nepřináší zápletka, ale spíše svět, který ji obklopuje. Díky košatosti témat si knihu každý čtenář může vychutnat po svém. Třeba jako nevšední detektivku, v níž inspektor Frederick Abberline urputně pátrá po vražedné bestii. Pro někoho půjde především o výborně podanou konspiraci, která ohýbá určitou část dějin. Z pekla skvěle funguje i v rovině sociologické sondy zkoumající život v pozdní viktoriánské společnosti. Vzhledem k velké míře skutečných historických postav, událostí, budov a míst je možné knihu vnímat dokonce jako literaturu faktu, i když v takovém případě je nutné dávat bedlivý pozor, neboť Moore své čtenáře rád tahá za nos. A aby toho nebylo málo, příznivci kriminalistiky a behaviorálních věd mohou knihu číst coby detailní portrét inteligentního a vzdělaného sériového vraha.

Vrstevnatost, symbolismus, skryté odkazy a grafická vodítka rafinovaně zakomponovaná do každé stránky románu, vytvářejí výzvu pro všechny náročné čtenáře. Alan Moore a Eddie Campbell stírají rozdíl mezi komiksem a seriózní literaturou. Platilo to tehdy a platí to i dnes. Ani se stohy stylisticky různorodých dopisů, Scotland Yard identitu Jacka Rozparovače nikdy neodhalil. Reálný fakt, že nějaký chlap v bočních uličkách kuchal těla prostitutek, přešel v proudu let do podoby částečného mýtu. Sám Moore tvrdil, že Jack Rozparovač vlastně nikdy neměl fyzickou podobu. Byl vytvořen z koláže senzacechtivých novinových článků, hoaxů a stovek dopisů. Ideální podmínky pro vytvoření tajemného příběhu. Nemá smysl procházet obsah nějak do hloubky, ale spíše upozorním na některá technická řešení a konkrétní dějové segmenty.

Nesmírně zajímavá je například třetí kapitola mapující dětství a mladá léta hlavní postavy románu. Tedy sira Williama Gulla. Až na pár výjimek sledujeme celou kapitolu jeho pohledem, čímž nemyslím vnitřní monology, ale vyloženě pohled z očí, takzvaný POV (point of view). Na jednom obrazovém panelu pozorujeme rozhovor ovdovělé matky s farářem, která chválí synkovu lásku k přírodě a na tom druhém dětské ručičky, jež ostrým nožíkem rozřezávají lapenou myš na kusy. Psaný a grafický kontrast mezi tím, co čteme a následně vidíme. Tohle běžná kniha neumí. Obrazový román ano. Takový úhel perspektivy navíc oplývá jistým tajemstvím, neboť Moore a Campbell oddalují odhalení tváře hrdiny až do závěru kapitoly, kdy se „kamera“ nečekaně přesune na první oběť. Mimořádně uhrančivé je i střetnutí Gulla s „Bohem“, protože tato vize je umělecky ztvárněna komplexním obrazem pokrývajícím celou jednu stranu knihy. Campbell s velkoplošnými panely záměrně šetřil. Každý takový výjev je pak tudíž velmi úderný.

Úroveň vynaložených rešerší je neuvěřitelná. Míru detailů na každé stránce nelze při prvním čtení vnímat v celé hloubce. Pro představu. Na jednu stránku knihy obvykle připadly dvě stránky scénáře včetně podrobných skript, čímž získal Campbell perfektní představu o podobě a umístění každého zamýšleného panelu. Díky hloubkovému výzkumu čtenář hladce pronikne do života vrahových budoucích obětí. Polly Nichols, Annie Chapman či Elizabeth Stride. Každá z těchto dam zahynula strašlivou smrtí a každá vedla nějaký soukromý život. Moore jejich osobnosti poskládal z dochovaných policejních výpovědí, soukromých dopisů, fotografií i zaznamenaných vzpomínek těch, kteří jim byli nejblíže. V kombinaci faktů, mysticismu a smyšlených dedukcí se čtenáři do rukou dostává jednak dobrý příběh, ale i rafinovaná hra s náznaky a skrytými významy.

Campbell si prý při práci vždy pečlivě plánoval budoucí postup, ale samotné kresbě nechával volné tempo i četná místa pro improvizaci. Něco na tom určitě je, jelikož dějové výjevy uvnitř panelů oplývají spontánností, špinavostí a značnou syrovostí. Jde o jakýsi inkoustový impresionismus, zhuštěnou síť tvrdých černých čar (postavy) i geometricky přesných linek (historické budovy). Styl, který se však k tak chmurnému příběhu více než hodí. V originální anglické verzi můžete dokonce narazit na záměrné pravopisné chyby, což výsledku dodává osobitý ráz. Iluzi, že čtenář zkoumá nějaké ztracené zápisky. Nesmlouvavou atmosféru dotváří i Campbellova odvaha v grafickém zobrazování smrti, mrzačení, močení, masturbaci a sexu. Kreslíř k těmto výjevům přistupuje se zápalem zvídavého dokumentaristy, což pro někoho může být poněkud problematické. Čtení knihy Z pekla vyžaduje silný žaludek.

Jakmile do příběhu začnou pronikat metafyzické teorie a představy o čase a čtvrté dimenzi, dojde ke zlomu, po kterém čtenář knihu buď definitivně odloží, nebo si naopak uvědomí, že čte opravdové mistrovské dílo. K vysvětlování těchto teorií dochází v rozsáhlé čtvrté kapitole a od tohoto momentu se stávají pevnou součástí děje. Myšlenkové spletence Williama Gulla jsou vtahující, velmi přesvědčivé a v jistém ohledu zvrácené, jelikož lékař si jimi ospravedlňuje své krvavé konání. Čtením knihy Z pekla budete trávit dlouhé minuty nejen ve společnosti sériového vraha, ale také se stanete návštěvníky v jeho mysli. V běžném pojetí času vnímáme jen letmý okamžik přítomnosti, přičemž auto, které kolem nás zrovna projelo, již náleží minulosti. Cílová destinace řidiče je ale na rozdíl od minulosti nečitelná, jelikož nedokážeme předpovědět, zdali autu nedojde palivo nebo neskončí omotané kolem stromu. V takovém chápání času se vesmír neustále rozpíná.

Existují však další metafyzické představy o čase a čtvrté dimenzi, které zkoumá právě Alan Moore skrze svou knihu. Nabízí se zde kosmologická myšlenka takzvaného stacionárního vesmíru, která považuje vesmír za neměnný, tedy že se ve svém celku nijak zásadně nemění, nevyvíjí. Na takový hypotetický konstrukt navazuje teorie blokového vesmíru. Ta tvrdí, že minulost, přítomnost i budoucnost existují zároveň. Vše se neustále vrací v jakýchsi časových ozvěnách, jaké ale kvůli nedostatečně vyvinutému vědomí, nedokážeme zachytit. Z mé strany jde o radikálně zjednodušené pojmy, ale zkusme si představit statický vesmír, v němž se naše vědomí pohybuje jako v obrázkové knize či rovnou v komiksu. Vše už je předem dané. Rozmístění panelů, jednotlivé obrázky, text, děj. To jediné, co panely uvádí do pohybu, jsou naše oči, respektive vědomí. Veškeré události prožíváme jednotlivě, tedy tím, jak kloužeme po obrázcích a otáčíme stránky. Nejde jen o jednu z dalších dějových vrstev tohoto originálního románu, ale přesně tímto způsobem přistupuje Moore i ke komiksům a ke svým vyprávěcím technikám. Přesně z toho důvodu je čas v jeho dílech tak důležitý. A právě proto bývají jeho knihy označovány za nezfilmovatelné, což Hollywood stále odmítá pochopit.

Rituální vraždy, spiknutí, svobodní zednáři, mysticismus i promyšlená teorie o čtvrtém rozměru. Kniha má opravdu široký záběr. Koketuje s východní medicínou, okrajovými vědními obory, konspiračními teoriemi, mýty i vizemi, jaké změněný stav vědomí dokáže vyvolat. Samozřejmě nad tím vším visí i určitý prvek šílenství. Říká se, že všichni velcí myslitelé byli tak trochu šílení. To možná částečně platí pro Alana Moora a zcela jistě pro postavu Williama Gulla. Musím nepokrytě přiznat, že během prvního čtení občas strašilo ve věži i mně. Byl to znepokojivý, náročný ale současně vtahující zážitek vyžadující vysokou míru koncentrace. Moore hází do placu silný příběh, ale kromě zábavy a šokující míry grafického hnusu je jeho záměrem předat čtenáři i něco navíc. A pokud je čtenář hravý, dostane natlakovanou bombu, jejíž přísady vycházejí z principů postmoderní literatury.

Trnitá cesta

První nástřely toho, z čeho později vzešel obrazový román Z pekla, měl Alan Moore hotové koncem roku 1989. Úvodní kapitoly vycházely jako součást antologického komiksu Taboo, který vlastnil redaktor Stephen R. Bissette. Kultovní medium Taboo se specializovalo na vydávání komiksových příběhů určených výhradně dospělým čtenářům. Roku 1992 se Moore a Campbell od Bissetta odtrhli a začali projekt vnímat jako vlastní samostatnou sérii, kterou jim vydávalo dnes již neexistující vydavatelství Tundra Publishing a později Kitchen Sink Press. Stavba složitého příběhu se vlivem dalších pracovních zakázek a občasné autorské únavy rodila nárazově s výraznými přestávkami. Poslední desátý svazek byl vydán roku 1996. O dva roky později ještě vyšel dodatečný obsah From Hell: The Dance of the Gull-catchers, avšak jako ucelené dílo v pevné vazbě vyšlo Z pekla teprve na samotném sklonku milénia pod hlavičkou Eddie Campbell Comics.

Kniha získala bezpočet nejrůznějších ocenění a od počátku sklízela celoplošnou kritickou chválu. Ono se opravdu není čemu divit. Když jsem Z pekla v rámci příprav na tento článek po letech otevřel, znovu mě překvapilo to neuvěřitelné množství detailů. Působivá mi přišla třeba geografie, ke které Moore přistupuje s až posvátnou úctou. Vzhledem k faktu, že se Moore narodil necelé dva kilometry od Whitechapelu a považuje se za hrdého Angličana, to vlastně dává perfektní smysl. Všechny ty opakující se názvy ulic, silnic, budov a autorovy hluboké znalosti o historii a architektuře Londýna evokují samostatný magický příběh, odehrávající se kdesi v mohutných věžích kamenných kostelů, které vzhlížejí k mocnému úplňku. Zároveň jsem si opět potvrdil, že Campbellův výtvarný styl je pro vykreslení tvrdé reality ideální. Moc pěkný je kontrast mezi luxusním živobytím hlavní postavy a mizérií dělnické třídy. William Gull se v této konkrétní pasáži nachází v letmém oparu. Kresba je jemná, zamlžená, snová. Jakoby žil ve zcela jiném světě než ženy, které později obětuje. Co k tomu říct? Je moc příjemné otevřít knihu, která vám i napotřetí rozšíří obzory.

Prokletý Hollywood

Alan Moore má dnes v určitých kruzích pověst nerudného dědka, co při zmínce o komerčním filmovém průmyslu nešetří vulgarismy. To víte, pokud vám někdo permanentně przní celoživotní dílo, optimismem asi zářit nebudete. Koncem osmdesátých let, když se poprvé nahlas uvažovalo o potenciálním převodu některých Moorových příběhů do filmové podoby, nešetřil autor nadšením. Po letech bohužel přišla studená sprcha. Zmiňovaný snímek Z pekla byl pouhým stínem své předlohy. Banální detektivkou s pěknými kulisami a kamerou. Mimochodem, za přípravu absinthu, kterou ve filmu předvádí Johnny Depp, by jej vzal každý správný Francouz židlí po hlavě. Po tomto hořkém vystřízlivění však teprve přišla ta pravá vichřice, neboť akční fantasy Liga výjimečných (2003) propadlo na všech frontách a velmi smutným způsobem uzavřelo dlouhou kariéru Seana Conneryho. Akčně laděné sci-fi V jako Vendeta (2005) sice není vůbec špatné, ale tou dobou už Moore filmovým průmyslem hluboce pohrdal. Pro jistotu své jméno nechal vyškrtnout i ze závěrečných titulků.

Viděl jsem všechny filmové inkarnace vzešlé z komiksových předloh Alana Moora a s klidným svědomím mohu prohlásit, že za opravdu povedený považuji pouze snímek Strážci (2009) od Zacka Snydera. Moore se opět nechal vymazat z titulků, odmítl procenta ze zisku (ty ukořistil pouze kreslíř Dave Gibbons), prohlásil, že se na ten zasraný film do smrti nepodívá a nadále považuje lidi z filmových korporací za bandu zlodějských gangsterů bez jakéhokoliv respektu k jeho předlohám. Přitom zrovna v tomto případě by mohl být spokojen. Ne. Zdrojovému materiálu se film nevyrovná ani náhodou. Ve stejnojmenném komiksu si kupříkladu prohlížíte nějaký obrazový panel a náhle vám dojde, že se musíte vrátit o několik stránek zpět, aby do sebe zapadly dvě zdánlivě nesouvisející věci. Kniha Strážci dokonce obsahuje i plnohodnotný komiksový příběh uvnitř komiksu, který si pročítá jedna z vedlejších postav. Tohle všechno film pochopitelně nedokáže, ale i tak si myslím, že Snyder odvedl kus obdivuhodné práce, jelikož po filmové stránce fungují Strážci skvěle.

Peklo v barvách

Záměrem tohoto tematického článku nebyl hloubkový rozbor díla obohacený o detailní životopis Alana Moora. Spíše jsem chtěl udělat radost znalcům obrazového románu Z pekla a zároveň se mi líbila představa, že někteří ortodoxní čtenáři běžné literatury odhodí předsudky vůči komiksové tvorbě. Pokud po přečtení článku váháte, zkuste si dodat kuráž a skočte do toho rovnýma nohama. Komiksy, to není jen Superman, Spiderman a Batman. Existují díla, která toho nabízejí podstatně více a od čtenářů si žádají maximální pozornost. Začít můžete klidně u téhle knihy. Tuším, že v češtině je aktuálně dostupná pouze barevná verze z roku 2018. Eddie Campbell chtěl prý údajně doladit některé umělecké resty a dodat své práci více života. Nic proti, byť tam cítím i menší kalkul. Navíc si myslím, že barva tomu něco málo ubírá. Ostatně názor si můžete udělat sami z okolních obrázků. Ať už ale půjdete do barev nebo se dostanete k původní černobílé verzi, čeká na vás temné dobrodružství, u kterého budete místy odvracet zrak, ale zároveň se od čtení nedokážete odtrhnout. Pro dosažení transcendentního zážitku nemusíte sahat po chemii, stačí se ponořit do knihy Z pekla.