Tony Iommi je vážně frajer! U nás chlapců to často bývá tak, že když v životě něco dokážeme a plácají nás za to po zádech, ke stáru neuneseme odchod na odpočinek, začneme chytračit a když kdokoli naruší naše „životní pomníky“, zuřivě dupeme nožičkama a bušíme pěstičkama, až jsme směšní. Z kolika slavných a tvůrčích osobností se postupem času staly absurdní figurky, nad kterými přivíráme oči, abychom to nemuseli vidět. Tony Iommi ale ne! Aktivní příběh BLACK SABBATH zakončil přesně ve správnou dobu, a i když je mu hodně přes sedmdesát, má čistou mysl a tvůrčího ducha. Kdo jiný by totiž v tomhle věku dokázal říct: Deska „Forbidden“ nám moc nevyšla, tak do ní hrábneme a uděláme ji znovu a líp. Za to rozhodně všechna čest!

Remix „Forbidden“ vyšel letos, ale vlastně není až taková žádná novinka. Tony ho připravil v roce 2020 a poté čekal, až nastane vhodná příležitost vypustit novou verzi ven. Stalo se Anno Domini 2024, když po spoustě let vyšly nesehnatelné desky BLACK SABBATH s Tony Martinem za mikrofonem – „Headless Cross“, „Tyr“, „Cross Purposes“ a „Forbidden“.

Ze začátku byl trochu oříšek se k nim vůbec dostat. První edice pojatá jako luxusního balení „všechno v jednom“ byla cenově napálená, měla omezený náklad a na český trh se dostala v absurdně nízkém počtu kusů, takže si troufám tvrdit, že většina sběratelů, kterým martinovská alba – s výjimkou dostupného „The Eternal Idol“ –, chyběla, měla smůlu. Samozřejmě byla ve vzduchu otázka, jestli po speciální edici nevypustí Sabbati alba i samostatně, což se naštěstí právě teď stalo. Cena je pořád nahoře, pětikilo za jeden digisleeve není žádná láce, ale jsou k dispozici! Takže nákup, slastné přehrávání jednoho po druhém a hlavně soustředění, jak to Tony Iommi zmáknul s „Forbidden“.

Původní vydání z roku 1995 bylo přijato hodně rozporuplně. Pro BLACK SABBATH to byla 18. deska, a tak by si člověk řekl, že po tolika majstrštycích mají Sabb´s odpracováno a nemusí plodit nějaké zázraky. Jenže oni ještě o desku dřív ty zázraky dokázali – sedmnáctka „Cross Purposes“ je naprostá šleha, jedna pecka za druhou, dokonalý zvuk, bomba! A pak přijde „Forbidden“, které působí jako … hmm … jako deska zasloužilé kapely, která funguje, ale už to není ono. Přitom jen rok po zmíněném majstrštyku. Co se tedy stalo?

Faktorů bylo víc. BLACK SABBATH se snažili jít s dobou, svoje těžké riffy, které kdysi sami přivedli na svět, přizpůsobili aktuálnímu vkusu posluchačů a je slyšet, že přemýšleli, jak to udělat, aby drželi krok s novými stylotvůrci typu PANTERA nebo MACHINE HEAD. Materiál na „Forbidden“ není úplně silný – možná právě kvůli tomu jedinému roku po „Cross Purposes“. Kytara, která vždycky určovala BLACK SABBATH, ale sympaticky groovuje, Martin za mikrofonem je absolutní jistota, Cozy Powell u baterie by taky měl odvést své … možná tomu chybí čertisko Geezer, který na předchozí řadovce úřaduje a je to sakra znát. Pár dobrých skladeb na „Forbidden“ je – třeba „Get A Grip“, „Can´t Get Close Enough“ nebo pomaláče „I Won´t Cry For Your“ a „Rusty Angels“. Jenže to celé vyznívá jako AOR pro dědky nebo hard rock ze starých časů, který se snaží přizpůsobit době, ale jde to ztuha, ztuha a ještě jednou ztuha.

Hlavní problém byl zřejmě s producentem, protože se ve studiu sešli lidé, kteří obíhali kolem úplně odlišných planet. Vydavatelská firma Iommiho dotlačila do spolupráce s chlápky z BODY COUNT, kteří sice s vlastní kapelou vyvolali samostatnou hudební revoluci, jenže s BLACK SABBATH to nefungovalo. Kytarista BODY COUNT Ernie C jako producent Sabbaty směřoval do vlastního slyšení hudby a  po Cozy Powellovi chtěl, aby bubny pojal plus mínus hip-hopově, což hardrockového dinosaura maximálně vytáčelo, a celkově prostě nefungovala chemie mezi chlápkem za pultem a zasloužilci na druhé straně. Je absurdní, že vydávající firma mohla muzikantovi takového formátu jako Tony Iommi mluvit do toho, jak má znít jeho deska, ale taková asi byla doba. Snaha o vyšší prodeje, pokus o protlačení hardrocku přes devadesátá léta … no, moc to nevyšlo.

Střih, o čtvrt století let dál. V roce 2020 už Tony Iommi nebyl muzikantem v plném polním tažení, i tak si ale promnul ruce, zapráskal knírama a jal se odstranit svoji třináctou komnatu. K ruce si vzal zvukového inženýra Mike Exetera, chlápka, který má na kontě takové desky jako devadesátkové CRADLE OF FILTH nebo božskou judasovku „Firepower“, a společně zmixovali novou verzi „Forbidden“. A výborně se jim zadařilo – nový zvuk je razantní, zvýrazňuje valivý sound desky a najednou se ukazuje, že ten groovy feeling BLACK SABBATH perfektně sedí! Nápady, které v původním znění zoufale zapadaly, se vylouply jak ořechy ze skořápky, z alba zmizela nuda a člověk si vyloženě užívá, jak se písničky po modernu houpou, zároveň sedí pevně na zádi a Martinův vokál propojuje staré a nové časy. Ne, že by „Forbidden“ najednou byla úžasná deska a nejvyšší patro v katalogu BLACK SABBATH, ale ta změna je prostě o kilometry nahoru! Poslechněte si třeba „Can´t Get Close Enough“ – starý a nový náběr, to je úplně jiná liga!

Kromě soundu Iommi s Exeterem upravili i několik aranží. V „Get A Grip“ mírně sáhli do textu, „I Won´t Cry For You“ má jiné kytarové sólo, nekončí jako původně do fade outu a je toho ještě víc. Obal desky má sytější barvy, což taky udělá své, no a v době, kdy v podstatě každý modernější přehrávač, ať digitální nebo trojrozměrný, vydává kvalitní zvuk, je „Forbidden“ ve verzi 2.0 prostě přesně to, co se mělo stát. Skvělá práce, Tony, a klobouk dolů, jak i v profesorském věku přistupuješ k věci. Jsi frajer!