Švýcarské blackmetalisty loni vábila náruč hor. Do neprostupné vánice se vydal one man projekt PAYSAGE D’HIVER na albu „Die Berge“. Tahle deska byla vysloveně určena zkušeným alpinistům, kteří za sebou mají náročné přechody skandinávských hřebenů v hloubi 90. let. Dřevitý, hutný černý kov pracuje s intenzivní riffovou baráží a pozvolnou gradací dlouhých songů, zahuhlaným soundem a dokonalou reminiscencí na pionýrské roky žánru. Pocitově je to jako zabloudit v husté chumelenici, v těžké bílé mlze, do které se navíc snáší soumrak. Nikde spásné světlo stavení, jen tmavnoucí bílá nicota.   

To krajané AARA jdou na horskou túru z jiného žánrového úhlu. U agilního tria, které v posledních letech ukočírovalo své bujné filozofické trojspřeží alb „Triade I–III“, jistě nepřekvapí, že kde se PAYSAGE D’HIVER programově topí v těžké mlze, AARA připomíná spíš křišťálově jasný výhled do hlubokého údolí v mrazivém zimním ránu. Kde „Die Berge“ dusí přívaly sněhu, AARA zabíjí pronikavým chladem svých dokonale vrstvených melodických riffů a drtí kosti alpinistů precizní rytmikou. Ačkoli se strojové tempo „co rok, to album“, které trio drží od roku 2019 a svého debutu „So fallen alle Tempel“, už mělo teoreticky podepsat na kvalitě předkládaného materiálu, „Eiger“ zastihuje Švýcary ve skvostné fazóně.

Tedy vzhůru na „Eiger“, drazí přátelé! Tento nápad mělo od počátku 20. století hned několik horolezců a výsledky byly, řekněme, smrtící. Co tady strašíš s horou, která má sotva 4000 metrů, po jejím úbočí vede dráha a dá se pohodlně s Bombardinem v ruce okukovat dalekohledy z okolních hotelů? Na papíře Eiger možná tolik úcty nebudí, ale jeho strmá severní stěna s více než 1800 metry převýšení patří mezi největší horolezecké výzvy. Tzv. Nordwand byla ve 30. letech po sérii horolezeckých katastrof překřtěna familiárně na Mordwand (Vražedná stěna) a připsala si v roce 1936 jeden z legendárních alpinistických hororů, který inspiroval AARA k napsání tohoto koncepčního alba.

V souvislosti s blížící se berlínskou olympiádou, kterou hlásná trouba Goebbelsovy propagandy využívala jako výkladní skříň nacistické utopie nadčlověka, se z tehdy nepokořené Severní stěny stala věc politická. Výzvu váhavě zvedla dvojice mladých německých horolezců. K Andreasi Hinterstoisserovi a Toni Kurzovi se v srpnu 1936 přidali ještě Rakušané Edi Reiner a Willi Angerer, kteří zprvu postupovali samostatně. Posléze se ale obě skupiny spojily a začalo se psát tragické rekviem, které končilo legendární Kurzovou větou „Ich kann nicht mehr“ a smrtí jen pár metrů nad hlavami zoufalých záchranářů. 

AARA drakonický výstup líčí z lyrického úhlu, jako sérii impresí zachycující různé výjevy z „vertikálních světů“. Texty v němčině jsou působivé svou strohostí, úsporností a anti-heroismem. Hlavními postavami tu nejsou stateční horolezci, kteří ve snaze pokořit horu a posléze zachránit si holý život sváděli neuvěřitelně houževnatý a předem prohraný souboj. Hlavním hrdinou „Eigeru“ je hora a živly, ostré skály bičované větrem, neslitovné laviny, závratné hloubky a kakofonie přírody.

Stille, betäubende Stille  
Nichts, einfach nichts regt sich  
Nichts, nur ein Funken Wille  
In lebensferner Unendlichkeit   

Hudebně Švýcaři zůstávají věrní svému velmi charakteristickému blendu druhé vlny severského black metalu a zneklidňující melodičnosti, která nešetří ornamenty, přesto nikdy nepůsobí překombinovaně. Základem hudby jsou svištivé, tremolové riffy, na které multiinstrumentalista Berg dokáže navěšovat chytlavé melodické vyhrávky a vrstvy, které z alba dělají zdroj dalších a dalších objevů. Oproti trojici desek „Triade“ ubylo výstřednosti a přesahů do death metalu, ale „Eiger“ je cíleně ukotvený v black metalové oslavě nespoutanosti živlů a motivu člověka degradovaného na vločku sněhu kdesi v drakonické vánici. 

Využití akustických nástrojů a občasných samplů chrastících karabin je velice účelné, protože do majestátních zvukových krajin vnáší prvky křehké lidskosti. „Eiger“ je skutečně komponovaný jako lyrická báseň, která sice mění tempa a hudební motivy, ale nejlépe funguje jako kompaktní celek, který posluchače postupně bere na strastiplnou cestu nahoru, aby ho posléze srazil do hlubiny propasti. 

Obří podíl na funkčnosti téměř hodinového narativu má bubenická práce Jöschu Käsera alias J. Pokaždé mi připomíná, jak podstatný je pro melodický black metal bicman, který umí vyvážit agresivitu a variabilitu. Žádná výplň tu není jen výplní, běsnění bicí artilerie probouzí v nitru AARA skutečně živelnou bestii, dunivé přechody dávají hudbě majestátní dimenzi a činely sem vnáší horečnatou aktivitu, jako by chtěly evokovat počínání party lidských mravenců snažících se uchytit na strmé skalní stěně. 

„Eigeru“ není absolutně co vytknout. Je to po všech stránkách precizní a promyšlený výstup, kterému jedinkrát nesklouzne noha po namrzlé skále. AARA skládá poctu majestátu hory i věčné lidské touze možná pošetile, ale odvážně nasazovat život při zdolávání vertikálních světů. Může dokonce být, že páté album od roku 2019 zastihuje Švýcary triumfálně na samém vrcholu sil. 

Eine grausige Kakophonie
Dies ist des Eigers Melodie!