Čas sváteční, čas vánoční. Však to znáte. Namísto snášejících se sněhových vloček bude chcát studený déšť a bílé závěje již tradičně ustoupí rozbředlému blátu, které dokáže zpříjemnit každou cestu od vchodových dveří k brance. Den D už je zkrátka na dohled. Stačí ozdobit tu umělohmotnou atrapu, co sice nevoní, ale aspoň z ní nepadá to proklaté jehličí a dokoupit poslední dárky pro svá antikoncepční selhání, čímž jim zajistíte asi tak pět minut radosti. Pak už se jen s načatou kuželkou v ruce a nášupem salátu na stole svalit k bedně a dát si po tisící Pelíšky. Popravdě. Neleze vám tohle všechno někdy krkem? Nemáte chuť poslat pro jednou tradice do háje či alespoň pozměnit tu rutinu, kterou si donekonečna připomínáme narození jednoho z prvních motivačních koučů vůbec? Ohledně narušení zaběhlých pořádků mám možná v kapse jedno řešení. Namísto další zprasené štědrovečerní pohádky z produkce ČT1 oblažte svou rodinku krátkometrážním snímkem Treevenge. Tchýně možná po projekci nadzdvihne své huňaté obočí a děcka se v posteli začnou pomočovat, ale ten pocit z objevení nové filmové vánoční klasiky už vám nikdo nevezme. 

Kanadská facka

Říká vám něco jméno Jason Eisener? Nic? Jistě si ale vzpomenete na projekt Grindhause (2007) a dvojici ideově spřízněných filmů Auto zabiják/Planeta Teror, za nimiž stojí svérázní režiséři Quentin Tarantino a Robert Rodriguez. Tato hravá pocta malým americkým kinosálům zvaných „grindhouse“, která se specializovala na promítání exploatačních, sexuálně agresivních, pokleslých a nízkorozpočtových hororů pro dospělé publikum jednak upomínala na inspirační kořeny Tarantina a Rodrigueze, ale zároveň dávala šanci mladým režisérům na startovní čáře. Součástí dvojice drsných krváků byly i doprovodné trailery na fiktivní filmy a právě zde se poprvé objevuje jméno Kanaďana Jasona Eisenera. Jeho dvouminutový kraťas Hobo with a Shotgun (2007) vyhrál soutěž o nejlepší doprovodný trailer projektu Grindhause. Úspěch to byl takový, že vznikla dokonce celovečerní podoba filmu s českým distribučním názvem Somrák s brokárnou (2011), v němž si hlavní roli střihl Rutger Hauer. Ano. I charakterní herec jakým býval Hauer občas potřeboval upustit páru v přízemním snímku, kde mohl posílat salvy broků do otravných civilistů. 

Ale já se dnes nechci bavit o téhle zábavné rubanici. Mezi prvotinou a celovečerním debutem režijního samouka se totiž nachází malý nenápadný skvost. Patnáctiminutový poklad, který si sice s duchem Vánoc grandiózně vytírá zadnici, ale na druhou stranu přináší šťavnatou porci nekorektní zábavy, explozivního černého humoru a nemalého množství roztomile zvrhlých nápadů. Pokud v sobě ukrýváte vášeň pro drsný humor a špetku pravého nefalšovaného cynika, bude to dozajista těch nejlépe investovaných patnáct minut za hodně dlouhou dobu. Pod křídly nezávislé produkční společnosti Yer Dead Productions, natočil Jason Eisener krátkometrážní sváteční pohlazení Treevenge (2008). Film, ve kterém se vánoční stromky vzbouří a konečně se brutálně pomstí tomu bezcitnému lidskému odpadu. 

Nápad za všechny prachy 

Určitě se kvůli čtvrt hodince zábavy nebudu rozepisovat na dvanáct stránek, ale nastínit alespoň okrajově vznik téhle krvavé blbiny mi přijde příznačné a vlastně i nutné, jelikož o filmu samotném se žádná slohová cvičení opravdu psát nedají. Tedy k věci.

Treevenge se celý natáčel v kanadském Halifaxu. Premisa příběhu napadla Eisenera již při natáčení zmiňovaného fiktivního traileru Hobo with a Shotgun. Samotná otázka přitom odráží nefalšovaný dotek filmařské múzy. Jak by to asi vypadalo, kdyby vánoční stromky ožily a spáchaly na lidech krvavou apokalypsu? Naprosto geniální! Takový ten obligátní pivní nápad beznadějného fanouška zombie filmů, splatterů a tvorby italských řezníků Lucia Fulciho a Daria Argenta. Samozřejmě, že příležitostný herec, producent a scenárista Rob Cotterill, byl nápadem svého režijního parťáka nadšen. Nebylo nač čekat. Ve volnočasovém období spolu oba kámoši spíchli scénář a po úspěchu fiktivního traileru padlo rozhodnutí převést text s názvem Treevenge do filmové podoby. Jen pro zajímavost. Název vymyslel Cotterill a původně byl čistě pracovní. Žádný další však později nepřišel a tak zůstalo tvůrčí duo věrné označení Treevenge. Upřímně řečeno, jak jinak také nazvat kraťas, v němž zabijácké jehličnaté stromy provádí vendetu na lidech? 

Přesný rozpočet není známý, ale Jason Eisener několikrát zmínil, že se pravděpodobně nedostal nad pět tisíc dolarů. Natáčení se rozprostíralo mezi listopadem roku 2007 a únorem následujícího roku. Možná se teď oprávněně divíte a říkáte si, co těm dvěma Kanaďanům u všech svatých trvalo tak dlouho? To je tak. Prakticky pro žádného herce ani komparsistu nebyla kinematografie hlavním zdrojem příjmu. Šlo o kamarády a příbuzné režiséra, kteří vedli své soukromé životy. Natáčelo se výhradně o víkendech a to pouze za předpokladu, že se herci dokázali vymanit ze svých rodinných povinností. Fakt, že pracovali zcela zdarma, asi zmiňovat nemusím. Filmové exteriéry tvořilo sousedství obou tvůrců a interiéry zase jejich rodinné domy. Závěrečný masakr, během něhož zběsilé stromky terorizují obyvatelstvo v ulici, se natáčel jen pár metrů od obydlí Roba Cotterilla. Naopak úvod s kácením stromů vznikal v prostorách reálné dřevařské firmy na zpracovávání a přípravu vánočních stromků. Povolení natáčet získali Eisener a Cotterill za dobré slovo a láhev kvalitní whisky. 

Pokud jde o nějaká produkční a technická specifika, pak oba tvůrci často zmiňují, že bez podpory a vstřícnosti obyvatel města Halifax, by snímek Treevenge nikdy nemohl vzniknout. Ještě je vhodné zmínit, že kromě časové vytíženosti způsobovala prodlevy mezi natáčením nárazová finanční tíseň. V základu je Treevenge přeci jen groteskně krvavý splatter, což s sebou nese jistá úskalí. Umělá krev, praktické efekty, latexové masky a kostýmy. Na vše si tvůrci museli našetřit peníze a s případným make-upem, efekty, ale třeba i funkčním kostýmem vražedného stromu jim nezbývalo, než se opět spolehnout na pomoc od přátel. Jakožto obrovský fanoušek hororu je Jason Eisener obzvláště pyšný na přímou účast kamery s širokoúhlým objektivem VariCam 35. Dnes již zesnulý kameraman Reginald H. Morris tento nástroj používal při natáčení kultovního kanadského slasheru Černé Vánoce (1974) režiséra Boba Clarka. Jakmile ve snímku Treevenge vidíte širokoúhlé záběry, které mají evokovat přímý pohled z „očí“ vánočních stromků, můžete si být jisti, že jde o práci VariCam 35. Tolik snahy pro pár minut zábavy, že? 

Když se stromy naserou

Příběh tu vlastně žádný není, jen ona přímočaře uhozená premisa. Ta se však prodává sama díky upřímnému nadšení tvůrců, které z filmu odkapává po celou dobu kratičké stopáže. Za doprovodu romantických tónů mírně upravené skladby „Cannibal Holocaust“ od italské skladatelské ikony Rize Ortolaniho, si prohlížíme sněhem zaváté kopce s nekonečnými houfy mladých smrků. Idylu naruší až příchod buranských hovad s těžkou technikou. Tedy pardon. Chci říci dřevorubců, jenže mi to vůbec nejde přes hubu. Skupina vedená prošedivělým kápem, který mezi zuby svírá smrdutý doutník, spíše připomíná krvelačná monstra se skelným pohledem. Rychlé střihy na ostří sekyr, dlouhé lišty motorovek a špičaté zuby malých ručních pilek parodují tradiční hororová klišé a souběžně vzbuzují hrůzu. Stromky už se klepou strachy a roztomile si cosi žvatlají. Pak začne masakr! Piliny létají vzduchem, sekyra se zakusuje do dřeva a ve tvářích démonických drvoštěpů se zračí čirá extáze doprovázená animálními výkřiky (já se v lesnictví chvilku pohyboval a přísahám, že takhle nadržený jsem při kácení stromů nikdy nebyl - to přišlo až později v automotive). 

Během následující montáže záběrů, kde sledujeme bezohledné šlapání na malé stromečky, hromadné pálení nevyhovujících kusů a přísné selektování ideálních vánočních stromků si člověk naplno uvědomí přímé aluze na nacistické koncentrační tábory smrti. Nebohé stromky naříkají svou vlastní specifickou řečí (ta opravdu nemá chybu) a mají strach. Jsme svědky srdceryvných okamžiků. Smrková „miminka“ oplakávají své pokácené rodiče, kteří se vzájemným propletením větví snaží zůstat spolu, ale proti obhroublým dřevorubcům cedícím hlášky jako „Fucking Tree“ nemají šanci. Je to maximálně drzé, značně nekorektní, švihlým způsobem šokující a také vtipné. Záleží čistě na vašem vnitřním nastavení, ale třeba já osobně se u těchto výjevů řehtal jako hyena skvrnitá. Výchozí nápad snímku Treevenge je možná směšný, ale provedení je jednoduše bezchybné.

Po traumatickém úvodu v lese nastupuje zhruba deset relativně poklidných minut. Stromy putují do různých obchodů, odkud si je následně rozebírají vysmáté kanadské rodinky. Krátký film přitom sleduje cestu několika z nich. A to od aktu pokácení, až po jejich zkrášlování v obývacích pokojích. Smějící se tatínek utahuje kmínek do stojánku, děti zdobí, maminka vše natáčí. Nálada je většinu času slavnostní, sváteční. Mírné znepokojení přinášejí jen myšlenky, podrážděnost a nechápavé otázky „zotročených“ stromků: „Kde to jsem? Co to se mnou provádíte? Pusťte mě domů. To bolí!“ Krátké štěbetavé repliky a záměrně stylizované momenty rodinné pohody svým způsobem obnažují určitou bizarnost vánočního stromu jakožto klasického symbolu Vánoc. Přesto se nedá říci, že by režiséra hnala kupředu nějaká ekologická agitace. Jen si z toho všeho dělá bohapustou prdel a připravuje si podloží pro akceleraci šokující koncovky.  

Krutě přísný a nefalšovaný gorefest se rozjede ráno při rozbalování dárků. Útok je nekompromisní a víceméně kopíruje počáteční řádění dřevorubců. Vše se však odehrává v opačném gardu. Děcka jsou větvemi trhána na kusy, umírají domácí mazlíčci i ženy. Armáda stromků poté terorizuje celou ulici, kde dochází k mrzačení, vraždám i poctivému jehličnatému znásilnění (pro znalce hororu The Evil Dead žádné překvápko). Vrcholem je skok jednoho stromku na hlavičku kojence, která pod tíhou kmenu praskne jako přezrálé rajče. Kamera zvolna opouští dějiště hrůzy a vedení se opět ujímá italský skladatel Riz Ortolani. 

Myslím, že příznivci produkční společnosti Troma Entertainment a filmů jako Toxický mstitel (1984) či Atomové gymnázium (1986) nebudou dílkem Treevenge nikterak zaskočeni. Užitý humor, přepálená brutalita, praktické efekty ze staré školy a nulová tolerance k nepsaným filmovým pravidlům (děti se nezabíjejí) je směsí, která ke zmiňovaným filmům vyloženě odkazuje. Vše se jen odehrává na podstatně menším prostoru. Abych to upřesnil. Krátkometrážní formát zde ani tak neslouží klasické prezentaci režijního potenciálu, ale urputně se snaží opisovat princip celovečeráku (úvod, střed, závěr). Přitom je více než pravděpodobné, že kdyby se Jason Eisener pokoušel svůj nápad roztáhnout do skutečné celovečerní stopáže, výsledek by ani zdaleka tak dobře nefungoval. 

Právě malý prostor zaručuje oprávněný pocit neustálého přísunu hravých nápadů. Eisener elegantně přepíná mezi komedií a hororem. Má cit pro správné načasování gagů, gradující tempo vyprávění i náhlý vpád devastující řezničiny. K tomu všemu přidává experimentování s rychlým střihem a kamerovými úhly. Všechno tu jednoduše funguje tak, jak má. Nejvíce uspokojivý je ale bezesporu přerod hlavních protagonistů filmu, kteří se z původních obětí změní v šílené jehličnaté zabijáky. Je totiž úplně jedno, že je zpočátku litujeme a v závěru z nich máme hrůzu, jelikož to, co se nám honí hlavou, je v obou případech stejné. Tedy koketování s myšlenkou, že koupit si propříště umělý stromek možná není až tak špatný nápad. Třeba po projekci změní názor i někteří z vás. Však víte. Jen tak pro sichr. 

Sranda na prvním místě 

Natáčení krátkometrážního komediálně hororového snímku Treevenge sice oficiálně skončilo v únoru, ale postprodukční práce zahrnující dotáčky, střih a zvuk si vyžádaly další čtyři měsíce. Své premiéry se vražedné stromky dočkaly až 7. července 2008 prostřednictvím Fantasia Film Festivalu v Montrealu. Následovala Amerika a později i Evropa. Treevenge navštívil prakticky každý významný i méně významný filmový festival, přičemž film v drtivé většině zastával funkci takzvaného půlnočního překvapení. Možná teď někteří z vás očekávají pikantnosti a obligátní zkazky o obrovské kontroverzi, ale opak je pravdou. Jediné, co se z kinosálů po celém světě ozývalo, byly hromadné salvy smíchu a v některých případech dokonce i potlesk. Jak vidno, návštěvníci filmových festivalů nejsou žádní suchaři. Z ukořistěných trofejí si dovolím zmínit alespoň Cenu diváků za nejlepší krátký film získanou na New York City Horror Film Festivalu. Dále Čestné uznání ze Sundance Film Festivalu či cenu za Nejlepší střih, který Treevenge dostal na Atlantic Film Festivalu v kanadském Halifaxu.

Méně je někdy opravdu více 

Strašně rád bych nyní napsal, že Jason Eisener se s přechodem na celovečerní formát utrhl ze řetězu a odkryl své režijní schopnosti naplno, ale to bohužel nemohu. Jsem spíše opačného názoru. Čím více minut, tím rozporuplnější divácký zážitek. Sympatické sci-fi retro s nádechem osmdesátých let Děcka proti emzákům (2022) nedokázalo naplnit očekávání. Nemohu pochopitelně hovořit za ostatní, ale stojím si za tím, že ono ryzí nadšení a smršť originálních nápadů příznačných pro kraťas Treevenge se v celovečerní stopáži ztrácejí jako kapky sladké vody v moři. Nadmíru povedený je údajně sportovní dokumentární seriál Dark Side of the Ring (2019), který se soustředí na temné zákulisní příběhy ze světa profesionálního wrestlingu, což je režisérova další životní vášeň. Ten jsem však doposud neviděl, čili vám nemohu nabídnout svůj dojem. 

Na profesním vývoji Jasona Eisenera vlastně vidím určitou analogii s naším tuzemským filmařem Martinem Pohlem alias hudebníkem ŘEZNÍKEM. Oba dva byli od dětství fascinováni horory a kinematografií všeobecně. Oba od mladistvých let natáčeli amatérské filmy pro své kámoše a postupně se od krátkometrážního formátu přesunuli k celovečerní tvorbě. Společný mají i přístup ke scénářům, které si píší sami. Právě v poslední shodě možná leží zakopaný pes. Po filmařské stránce je progres viditelný u obou režisérů, ale pokud jde o tvorbu scénářů, pak na body vyhrává tuzemský provokatér. Zmiňovaná Děcka proti emzákům disponují opravdu pěknými starosvětskými efekty, přesným střihem i solidním filmařským řemeslem, avšak křečovitý humor a stupidní dialogy ženou veškerou snahu do kopru. Do budoucna bych proto kanadskému filmaři přál nějakého talentovaného parťáka na psaní scénářů. Jako režisér může Jason Eisener ještě dokázat velké věci. 

Konec dobrý všechno dobré 

Původně jsem chtěl poslední článek tohoto roku věnovat nějaké domácí vánoční klasice, ale znáte to. Člověk míní, život mění (nebo tak nějak). Na druhou stranu mi přijde, že uplynulé měsíce se již tradičně nesly na vlně celospolečenského napětí, předsudků a globálního přitápění pod kotlem. I proto doufám, že můj záměně odlehčený text a komediální téma přinesou dobrou náladu alespoň některým z mých čtenářů. Vůbec nejlepší bude, když si Treevenge pustíte a na čtvrt hoďky hodíte všechny problémy za hlavu. Pokud film neznáte, nemusíte smutnit a sáhodlouze jej hledat na internetu. Ve své kompletní délce je zcela volně dostupný na YouTube, kam ho roku 2020 umístil samotný Jason Eisener. Virtuózní ovládání angličtiny není nutné. Základy bohatě postačí. Sledování takového filmu se ale určitě nedá doporučit každému. Tohle opravdu není žádný Bambi. Útlocitným povahám proto případné sledování doporučuji dobře zvážit. Navíc nemohu zaručit, že po skončení závěrečných titulků nepoletí váš živý vánoční stromeček rovnou ven z okna. Člověk nikdy neví. 

Čas sváteční, čas vánoční. Však to znáte. Namísto snášejících se sněhových vloček bude chcát studený déšť a bílé závěje již tradičně ustoupí rozbředlému blátu, které dokáže zpříjemnit každou cestu od vchodových dveří k brance. Den D už je zkrátka na dohled. Stačí ozdobit tu umělohmotnou atrapu, co sice nevoní, ale aspoň z ní nepadá to proklaté jehličí a dokoupit poslední dárky pro svá antikoncepční selhání, čímž jim zajistíte asi tak pět minut radosti. Pak už se jen s načatou kuželkou v ruce a nášupem salátu na stole svalit k bedně a dát si po tisící Pelíšky. Popravdě. Neleze vám tohle všechno někdy krkem? Nemáte chuť poslat pro jednou tradice do háje či alespoň pozměnit tu rutinu, kterou si donekonečna připomínáme narození jednoho z prvních motivačních koučů vůbec? Ohledně narušení zaběhlých pořádků mám možná v kapse jedno řešení. Namísto další zprasené štědrovečerní pohádky z produkce ČT1 oblažte svou rodinku krátkometrážním snímkem Treevenge. Tchýně možná po projekci nadzdvihne své huňaté obočí a děcka se v posteli začnou pomočovat, ale ten pocit z objevení nové filmové vánoční klasiky už vám nikdo nevezme.

Kanadská facka

Říká vám něco jméno Jason Eisener? Nic? Jistě si ale vzpomenete na projekt Grindhause (2007) a dvojici ideově spřízněných filmů Auto zabiják/Planeta Teror, za nimiž stojí svérázní režiséři Quentin Tarantino a Robert Rodriguez. Tato hravá pocta malým americkým kinosálům zvaných „grindhouse“, která se specializovala na promítání exploatačních, sexuálně agresivních, pokleslých a nízkorozpočtových hororů pro dospělé publikum jednak upomínala na inspirační kořeny Tarantina a Rodrigueze, ale zároveň dávala šanci mladým režisérům na startovní čáře. Součástí dvojice drsných krváků byly i doprovodné trailery na fiktivní filmy a právě zde se poprvé objevuje jméno Kanaďana Jasona Eisenera. Jeho dvouminutový kraťas Hobo with a Shotgun (2007) vyhrál soutěž o nejlepší doprovodný trailer projektu Grindhause. Úspěch to byl takový, že vznikla dokonce celovečerní podoba filmu s českým distribučním názvem Somrák s brokárnou (2011), v němž si hlavní roli střihl Rutger Hauer. Ano. I charakterní herec jakým býval Hauer občas potřeboval upustit páru v přízemním snímku, kde mohl posílat salvy broků do otravných civilistů.

Ale já se dnes nechci bavit o téhle zábavné rubanici. Mezi prvotinou a celovečerním debutem režijního samouka se totiž nachází malý nenápadný skvost. Patnáctiminutový poklad, který si sice s duchem Vánoc grandiózně vytírá zadnici, ale na druhou stranu přináší šťavnatou porci nekorektní zábavy, explozivního černého humoru a nemalého množství roztomile zvrhlých nápadů. Pokud v sobě ukrýváte vášeň pro drsný humor a špetku pravého nefalšovaného cynika, bude to dozajista těch nejlépe investovaných patnáct minut za hodně dlouhou dobu. Pod křídly nezávislé produkční společnosti Yer Dead Productions, natočil Jason Eisener krátkometrážní sváteční pohlazení Treevenge (2008). Film, ve kterém se vánoční stromky vzbouří a konečně se brutálně pomstí tomu bezcitnému lidskému odpadu.

Nápad za všechny prachy

Určitě se kvůli čtvrt hodince zábavy nebudu rozepisovat na dvanáct stránek, ale nastínit alespoň okrajově vznik téhle krvavé blbiny mi přijde příznačné a vlastně i nutné, jelikož o filmu samotném se žádná slohová cvičení opravdu psát nedají. Tedy k věci.

Treevenge se celý natáčel v kanadském Halifaxu. Premisa příběhu napadla Eisenera již při natáčení zmiňovaného fiktivního traileru Hobo with a Shotgun. Samotná otázka přitom odráží nefalšovaný dotek filmařské múzy. Jak by to asi vypadalo, kdyby vánoční stromky ožily a spáchaly na lidech krvavou apokalypsu? Naprosto geniální! Takový ten obligátní pivní nápad beznadějného fanouška zombie filmů, splatterů a tvorby italských řezníků Lucia Fulciho a Daria Argenta. Samozřejmě, že příležitostný herec, producent a scenárista Rob Cotterill, byl nápadem svého režijního parťáka nadšen. Nebylo nač čekat. Ve volnočasovém období spolu oba kámoši spíchli scénář a po úspěchu fiktivního traileru padlo rozhodnutí převést text s názvem Treevenge do filmové podoby. Jen pro zajímavost. Název vymyslel Cotterill a původně byl čistě pracovní. Žádný další však později nepřišel a tak zůstalo tvůrčí duo věrné označení Treevenge. Upřímně řečeno, jak jinak také nazvat kraťas, v němž zabijácké jehličnaté stromy provádí vendetu na lidech?

Přesný rozpočet není známý, ale Jason Eisener několikrát zmínil, že se pravděpodobně nedostal nad pět tisíc dolarů. Natáčení se rozprostíralo mezi listopadem roku 2007 a únorem následujícího roku. Možná se teď oprávněně divíte a říkáte si, co těm dvěma Kanaďanům u všech svatých trvalo tak dlouho? To je tak. Prakticky pro žádného herce ani komparsistu nebyla kinematografie hlavním zdrojem příjmu. Šlo o kamarády a příbuzné režiséra, kteří vedli své soukromé životy. Natáčelo se výhradně o víkendech a to pouze za předpokladu, že se herci dokázali vymanit ze svých rodinných povinností. Fakt, že pracovali zcela zdarma, asi zmiňovat nemusím. Filmové exteriéry tvořilo sousedství obou tvůrců a interiéry zase jejich rodinné domy. Závěrečný masakr, během něhož zběsilé stromky terorizují obyvatelstvo v ulici, se natáčel jen pár metrů od obydlí Roba Cotterilla. Naopak úvod s kácením stromů vznikal v prostorách reálné dřevařské firmy na zpracovávání a přípravu vánočních stromků. Povolení natáčet získali Eisener a Cotterill za dobré slovo a láhev kvalitní whisky.

Pokud jde o nějaká produkční a technická specifika, pak oba tvůrci často zmiňují, že bez podpory a vstřícnosti obyvatel města Halifax, by snímek Treevenge nikdy nemohl vzniknout. Ještě je vhodné zmínit, že kromě časové vytíženosti způsobovala prodlevy mezi natáčením nárazová finanční tíseň. V základu je Treevenge přeci jen groteskně krvavý splatter, což s sebou nese jistá úskalí. Umělá krev, praktické efekty, latexové masky a kostýmy. Na vše si tvůrci museli našetřit peníze a s případným make-upem, efekty, ale třeba i funkčním kostýmem vražedného stromu jim nezbývalo, než se opět spolehnout na pomoc od přátel. Jakožto obrovský fanoušek hororu je Jason Eisener obzvláště pyšný na přímou účast kamery s širokoúhlým objektivem VariCam 35. Dnes již zesnulý kameraman Reginald H. Morris tento nástroj používal při natáčení kultovního kanadského slasheru Černé Vánoce (1974) režiséra Boba Clarka. Jakmile ve snímku Treevenge vidíte širokoúhlé záběry, které mají evokovat přímý pohled z „očí“ vánočních stromků, můžete si být jisti, že jde o práci VariCam 35. Tolik snahy pro pár minut zábavy, že?

Když se stromy naserou

Příběh tu vlastně žádný není, jen ona přímočaře uhozená premisa. Ta se však prodává sama díky upřímnému nadšení tvůrců, které z filmu odkapává po celou dobu kratičké stopáže. Za doprovodu romantických tónů mírně upravené skladby „Cannibal Holocaust“ od italské skladatelské ikony Rize Ortolaniho, si prohlížíme sněhem zaváté kopce s nekonečnými houfy mladých smrků. Idylu naruší až příchod buranských hovad s těžkou technikou. Tedy pardon. Chci říci dřevorubců, jenže mi to vůbec nejde přes hubu. Skupina vedená prošedivělým kápem, který mezi zuby svírá smrdutý doutník, spíše připomíná krvelačná monstra se skelným pohledem. Rychlé střihy na ostří sekyr, dlouhé lišty motorovek a špičaté zuby malých ručních pilek parodují tradiční hororová klišé a souběžně vzbuzují hrůzu. Stromky už se klepou strachy a roztomile si cosi žvatlají. Pak začne masakr! Piliny létají vzduchem, sekyra se zakusuje do dřeva a ve tvářích démonických drvoštěpů se zračí čirá extáze doprovázená animálními výkřiky (já se v lesnictví chvilku pohyboval a přísahám, že takhle nadržený jsem při kácení stromů nikdy nebyl - to přišlo až později v automotive).

Během následující montáže záběrů, kde sledujeme bezohledné šlapání na malé stromečky, hromadné pálení nevyhovujících kusů a přísné selektování ideálních vánočních stromků si člověk naplno uvědomí přímé aluze na nacistické koncentrační tábory smrti. Nebohé stromky naříkají svou vlastní specifickou řečí (ta opravdu nemá chybu) a mají strach. Jsme svědky srdceryvných okamžiků. Smrková „miminka“ oplakávají své pokácené rodiče, kteří se vzájemným propletením větví snaží zůstat spolu, ale proti obhroublým dřevorubcům cedícím hlášky jako „Fucking Tree“ nemají šanci. Je to maximálně drzé, značně nekorektní, švihlým způsobem šokující a také vtipné. Záleží čistě na vašem vnitřním nastavení, ale třeba já osobně se u těchto výjevů řehtal jako hyena skvrnitá. Výchozí nápad snímku Treevenge je možná směšný, ale provedení je jednoduše bezchybné.

Po traumatickém úvodu v lese nastupuje zhruba deset relativně poklidných minut. Stromy putují do různých obchodů, odkud si je následně rozebírají vysmáté kanadské rodinky. Krátký film přitom sleduje cestu několika z nich. A to od aktu pokácení, až po jejich zkrášlování v obývacích pokojích. Smějící se tatínek utahuje kmínek do stojánku, děti zdobí, maminka vše natáčí. Nálada je většinu času slavnostní, sváteční. Mírné znepokojení přinášejí jen myšlenky, podrážděnost a nechápavé otázky „zotročených“ stromků: „Kde to jsem? Co to se mnou provádíte? Pusťte mě domů. To bolí!“ Krátké štěbetavé repliky a záměrně stylizované momenty rodinné pohody svým způsobem obnažují určitou bizarnost vánočního stromu jakožto klasického symbolu Vánoc. Přesto se nedá říci, že by režiséra hnala kupředu nějaká ekologická agitace. Jen si z toho všeho dělá bohapustou prdel a připravuje si podloží pro akceleraci šokující koncovky. 

Krutě přísný a nefalšovaný gorefest se rozjede ráno při rozbalování dárků. Útok je nekompromisní a víceméně kopíruje počáteční řádění dřevorubců. Vše se však odehrává v opačném gardu. Děcka jsou větvemi trhána na kusy, umírají domácí mazlíčci i ženy. Armáda stromků poté terorizuje celou ulici, kde dochází k mrzačení, vraždám i poctivému jehličnatému znásilnění (pro znalce hororu The Evil Dead žádné překvápko). Vrcholem je skok jednoho stromku na hlavičku kojence, která pod tíhou kmenu praskne jako přezrálé rajče. Kamera zvolna opouští dějiště hrůzy a vedení se opět ujímá italský skladatel Riz Ortolani.

Myslím, že příznivci produkční společnosti Troma Entertainment a filmů jako Toxický mstitel (1984) či Atomové gymnázium (1986) nebudou dílkem Treevenge nikterak zaskočeni. Užitý humor, přepálená brutalita, praktické efekty ze staré školy a nulová tolerance k nepsaným filmovým pravidlům (děti se nezabíjejí) je směsí, která ke zmiňovaným filmům vyloženě odkazuje. Vše se jen odehrává na podstatně menším prostoru. Abych to upřesnil. Krátkometrážní formát zde ani tak neslouží klasické prezentaci režijního potenciálu, ale urputně se snaží opisovat princip celovečeráku (úvod, střed, závěr). Přitom je více než pravděpodobné, že kdyby se Jason Eisener pokoušel svůj nápad roztáhnout do skutečné celovečerní stopáže, výsledek by ani zdaleka tak dobře nefungoval.

Právě malý prostor zaručuje oprávněný pocit neustálého přísunu hravých nápadů. Eisener elegantně přepíná mezi komedií a hororem. Má cit pro správné načasování gagů, gradující tempo vyprávění i náhlý vpád devastující řezničiny. K tomu všemu přidává experimentování s rychlým střihem a kamerovými úhly. Všechno tu jednoduše funguje tak, jak má. Nejvíce uspokojivý je ale bezesporu přerod hlavních protagonistů filmu, kteří se z původních obětí změní v šílené jehličnaté zabijáky. Je totiž úplně jedno, že je zpočátku litujeme a v závěru z nich máme hrůzu, jelikož to, co se nám honí hlavou, je v obou případech stejné. Tedy koketování s myšlenkou, že koupit si propříště umělý stromek možná není až tak špatný nápad. Třeba po projekci změní názor i někteří z vás. Však víte. Jen tak pro sichr.

Sranda na prvním místě

Natáčení krátkometrážního komediálně hororového snímku Treevenge sice oficiálně skončilo v únoru, ale postprodukční práce zahrnující dotáčky, střih a zvuk si vyžádaly další čtyři měsíce. Své premiéry se vražedné stromky dočkaly až 7. července 2008 prostřednictvím Fantasia Film Festivalu v Montrealu. Následovala Amerika a později i Evropa. Treevenge navštívil prakticky každý významný i méně významný filmový festival, přičemž film v drtivé většině zastával funkci takzvaného půlnočního překvapení. Možná teď někteří z vás očekávají pikantnosti a obligátní zkazky o obrovské kontroverzi, ale opak je pravdou. Jediné, co se z kinosálů po celém světě ozývalo, byly hromadné salvy smíchu a v některých případech dokonce i potlesk. Jak vidno, návštěvníci filmových festivalů nejsou žádní suchaři. Z ukořistěných trofejí si dovolím zmínit alespoň Cenu diváků za nejlepší krátký film získanou na New York City Horror Film Festivalu. Dále Čestné uznání ze Sundance Film Festivalu či cenu za Nejlepší střih, který Treevenge dostal na Atlantic Film Festivalu v kanadském Halifaxu.

Méně je někdy opravdu více

Strašně rád bych nyní napsal, že Jason Eisener se s přechodem na celovečerní formát utrhl ze řetězu a odkryl své režijní schopnosti naplno, ale to bohužel nemohu. Jsem spíše opačného názoru. Čím více minut, tím rozporuplnější divácký zážitek. Sympatické sci-fi retro s nádechem osmdesátých let Děcka proti emzákům (2022) nedokázalo naplnit očekávání. Nemohu pochopitelně hovořit za ostatní, ale stojím si za tím, že ono ryzí nadšení a smršť originálních nápadů příznačných pro kraťas Treevenge se v celovečerní stopáži ztrácejí jako kapky sladké vody v moři. Nadmíru povedený je údajně sportovní dokumentární seriál Dark Side of the Ring (2019), který se soustředí na temné zákulisní příběhy ze světa profesionálního wrestlingu, což je režisérova další životní vášeň. Ten jsem však doposud neviděl, čili vám nemohu nabídnout svůj dojem.

Na profesním vývoji Jasona Eisenera vlastně vidím určitou analogii s naším tuzemským filmařem Martinem Pohlem alias hudebníkem ŘEZNÍKEM. Oba dva byli od dětství fascinováni horory a kinematografií všeobecně. Oba od mladistvých let natáčeli amatérské filmy pro své kámoše a postupně se od krátkometrážního formátu přesunuli k celovečerní tvorbě. Společný mají i přístup ke scénářům, které si píší sami. Právě v poslední shodě možná leží zakopaný pes. Po filmařské stránce je progres viditelný u obou režisérů, ale pokud jde o tvorbu scénářů, pak na body vyhrává tuzemský provokatér. Zmiňovaná Děcka proti emzákům disponují opravdu pěknými starosvětskými efekty, přesným střihem i solidním filmařským řemeslem, avšak křečovitý humor a stupidní dialogy ženou veškerou snahu do kopru. Do budoucna bych proto kanadskému filmaři přál nějakého talentovaného parťáka na psaní scénářů. Jako režisér může Jason Eisener ještě dokázat velké věci.

Konec dobrý všechno dobré

Původně jsem chtěl poslední článek tohoto roku věnovat nějaké domácí vánoční klasice, ale znáte to. Člověk míní, život mění (nebo tak nějak). Na druhou stranu mi přijde, že uplynulé měsíce se již tradičně nesly na vlně celospolečenského napětí, předsudků a globálního přitápění pod kotlem. I proto doufám, že můj záměně odlehčený text a komediální téma přinesou dobrou náladu alespoň některým z mých čtenářů. Vůbec nejlepší bude, když si Treevenge pustíte a na čtvrt hoďky hodíte všechny problémy za hlavu. Pokud film neznáte, nemusíte smutnit a sáhodlouze jej hledat na internetu. Ve své kompletní délce je zcela volně dostupný na YouTube, kam ho roku 2020 umístil samotný Jason Eisener. Virtuózní ovládání angličtiny není nutné. Základy bohatě postačí. Sledování takového filmu se ale určitě nedá doporučit každému. Tohle opravdu není žádný Bambi. Útlocitným povahám proto případné sledování doporučuji dobře zvážit. Navíc nemohu zaručit, že po skončení závěrečných titulků nepoletí váš živý vánoční stromeček rovnou ven z okna. Člověk nikdy neví.