Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Při bilancování domácích nahrávek roku 2024 jsem zabloudil i o rok níž a zaposlouchal jsem se do celkem dost velkého množství skvělých desek, které v té době vznikly a stále mi i po více jak roce stojí za to se k nim vrátit. Pojďme se proto spolu projít pamětí netradičně nikoliv jen o pár týdnů nebo měsíců, ale většinou o rok a pár měsíců. Stručně a úderně. Dnes ve vodách ne zcela lehce zařaditelných indie desek. S alternativní pestrou kytarovkou TOMÁŠ PALUCHA, country ambientní zasněnou náladovkou TÁBOR, lehce hlavoboným výletem do světa shoegaze - kapelou FOTBAL, dekadentně sjetou tapavou drzostí DIVO INSTITUTE a zasněně hloubavou atmosférou KALLE.
Rok 2023 jednoznačně opanovalo album „Rauš“. Kapelu nakopli dva noví členové, Tomáš Vondra z ORIENT a Vítek Chaloupecký z RUTKY LASKIER. Mnoho lidí včetně mě překvapilo, jak mnohovrstevnatí a žánrově měnící se chameleoni mohou TOMÁŠ PALUCHA být. A to nejen ve střídání hudebních stylů, ale i v zapojení vokálů. Každý z hostujících zpěváků/zpěvaček vdechl té „své“ skladbě úplně jiné aroma. Jak barvou hlasu, tak i jazykem, který je používán. A ačkoliv se dá říci, že každá skladba má zcela jiný ráz, tak celá kolekce dává smysl jako jeden celek a ona rozmanitost ji velmi sluší. Nejsou slabé kusy a díky pestrosti a délce se nestihnete nudit ani na minutu, nicméně i tak mám jednoho favorita- hutnější „Never High Enough“ s vokálem Soni Amranové.
Deska, jejíž atmosféra by se dala krájet. Hypnotické temné country, které k sobě váže ambientní i noiserockové prvky. Jedna z nejoriginálnějších domácích desek roku 2023. Absolutně svéhlavá v tom, jak přistupuje ke konstrukci skladeb, tvorbě zpěvů nebo textů. Album je velmi silné jako celek, ale existuje tu hned několik naprosto dechberoucích okamžiků, které jsem si pouštěl neustále dokola. Ne celých sladeb, ale opravdu chvil, které jsou něčím velmi výjimečným. Něco jako když máte oblíbenou scénu ve filmu. S tím rozdílem, že tyto scény v „Údolí hvězd“ jsou trýznivé a bezútěšné a kdykoliv jsem si je prohnal hlavou, tak se mi zježily chlupy i na zádech a naskočila mi husí kůže. Jedním z takových momentů je samozřejmě prostředek opusu zvaného „Koráb“.
Indie podivnost, která si ráda půjčuje shoegaze, postpunkové i krautrockové fragmenty. Z nich pak staví hudbu, která je lehce zasněná a melancholická svojí náladou a lehce provokativně disharmonická hudebně. Zas znovu mě fascinuje, jakou atmosféru dokáže tahle deska vyčarovat. Je to, jako byste se procházeli surrealistickou rozmlženou krajinou a do toho vám hlavu sužovala na nejhorší kocovina, již si dokážete představit. A vím, že tohle jsem už psal o minulé desce, ale ten pocit poalkoholové slabosti a úzkosti se jim u mě opět podařilo navodit i nez jakékoliv intoxikace. A je to skvělý!
Deska, na které skvěle funguje zvuk z Golden Hive. Kdyby to bylo nahráváno kdekoliv jinde, bude to tak napůl. Amák tomu ale dodal fazónu, která této sbírce spratků sedne jak prdel na hrnec. DIVO INSTITUTE zní jako by punkáči, kteří občas zajdou i na nějakou techno party, vzali kytaru a banjo a začali hrát něco mezi alternativním popem, blues a nihilistickým špinavým noiserockem na elektronickém základu. Výsledek je drze floutkovský, toxicky dekadentní a provokativní.
Poslední přírůstek do této kolekce sice vyšel už na sklonku roku 2022, ale já to poslouchal hlavně v roce 2023. A vlastně to poslouchám doteď. Není to žádná revoluce. Jen trpělivé pokračování v nastolené cestě, kterou KALLE brousí do mistrovských tvarů. Jak zvukově, tak produkčně jde o po všech stránkách dotaženou desku, to nejdůležitější tu jsou ale emoce. A právě ty „Under the Black Moss“ přenáší absolutně dokonale. Mezi Veronikou a Davidem je naprosto neuvěřitelná tvůrčí chemie a výsledkem je deska, hudba, která má svůj velmi specifický rukopis, co se atmosféry týče. Hrozně se mi líbí, jak je tu pracováno s vrstvením vokálů a téměř dronovými kytarami, jež tvoří rezavou protiváhu hedvábnému hlasu. Pokud hledáte nějaký diamant na naší scéně, tak tady je.
Style over substance mi u Eggerse a remaku expresionistické klasiky tolik nevadí, hlavně když Jarin za kamerou opět maluje. Větší hřích je, že tahle předfreudiánská balada o překrveném klitorisu a vilném Rumunovi je dost anemická. Pár pohlednic nestačí.
V jednoduchosti je síla. Nikterak komplikovaná, leč skvěle poskládaná doom/post-metalová kolekce. PILLAR OF LIGHT doručili naléhavou, rozervanou a po emoční stránce velmi silně vybavenou desku. Láska na první poslech. Nejlepší skladba: "Infernal Gaze".
Poslouchat GIGAN je těžší než pracovat v kamenolomu. Až o Vánocích jsem se novou kolekcí konečně prokousal a opět došel k závěru, že Američané natočili skvělou desku. Čtvrtou skladbu však stále nezvládám. Lépe stravitelná je snad i plechovka hřebíků.
Švýcarská kapela představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Futuristický black metal, tentokrát s hodně experimentálními vlivy, které připomínají jiné projekty principála Colina Marstona, hlavně BEHOLD THE ARCTOPUS a DYSRHYTHMIA. To ale nic nemění na tom, že KRALLICE jsou silně znepokojiví a atmosféričtí.
Důstojné rozloučení s producentem Stevem Albinim. Album, které musí přijít v ten správný čas. Ačkoliv je kompozičně klidnější a dá se říci že i více monotónní, tak se mi hodně líbí spojení pocitu naděje, smíření a melancholie, které z něho prýští.
PANZERFAUST dech nedošel, ba právě naopak, tetralogii "The Suns Of Perdition" totiž uzavřeli zcela triumfálním způsobem. Komplexní, chytře poskládaná deska, která vrcholí ve své druhé polovině. Takové "The Damascene Conversions" se prostě nejde nabažit.
