Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Minulé album ROSA NOCTURNA jsem vnímal jako takový pozitivní metalový maják ve skrz naskrz negativních covidových časech, kdy člověk nemohl vlastně vůbec nic, než se jen svěřit do náruče hudby, onoho věčného hromosvodu všech splínů a blbých nálad. A na mém tehdejším konstatování, že šlo o tuzemské melodické metalové album roku 2020, se stále nic nemění, nakolik mu ani zub času neubral nic z jeho barevné hýřivosti a krásně melodické nakažlivosti.
Čas však běží jako bláznivý (jak také jinak pod titulkem „Časokruhů“) a stejně, jako je už nějaký ten pátek za námi ono nepříjemné období let 2020 – 2021, tak také „Andělé a bestie“ musejí ustoupit novým zážitkům a vjemům, které si na nás ROSA NOCTURNA nachystala na studiové novince, jíž zahalila do obalu silně evokujícího motivy alb třeba takových GAMMA RAY či IRON SAVIOR. V notně překopané sestavě, sluší se zřejmě dodat, v níž z té minulé zůstal jen guru kapely Tonda „Gabriel“ Buček a šikovná zpěvačka Aneta Zatočilová, i když s ohledem na to, že autorem veškerenstva na albu je právě jen jmenovaný kytarista, to asi není úplně nejpodstatnější informací.
V souvislosti s názvem alba se jistě nelze ubránit detailnější úvaze o tom, jak je to tedy s těmi „časy“ a „kruhy“. Oboje lze totiž na novince ve vztahu k „Andělům a bestiím“ vystopovat, jak se ostatně dá při konstatovaném faktu totožného skladatele a tendenci metalu se občas zacyklovat celkem úspěšně předpokládat. Jinými slovy, fakt, že posloucháte nový materiál ROSA NOCTURNA, je zřejmý po pár tónech úvodní „Přes hory, přes doly“, ale že nicméně ne v úplně stejné kvalitě jako na albu předchozím, tak k tomu dojdete o něco později. Neděje se žádný volný pád, to jistě ne, spíše se to jeví tak, že minulé album bylo zkrátka tak výjimečně silné a tak povedené, že momentálně není kudy ho ještě překonat či se mu alespoň vyrovnat, používáte-li stejné vyjadřovací prostředky.
Nepochybně však i navzdory tomu je zde několik hezkých okamžiků, které vám „Časokruhy“ ve své melodicko-metalové sveřeposti přinesou. První singl „Vteřiny“ s krásně nosným ústředním tématem prohnilé ženštiny, již zmíněná úvodní a vpravdě speedová „Přes hory, přes doly“, tak trochu naivní „Hra“, majestátní královské vyznání „Rex Es Tu?“, skutečně skrznaskrz kovová „Múza“ s vyleštěným klasickým female – metalovým refrénem anebo stejně kovaný závěr v podobě „Světu zdar“. Jako celku albu nicméně škodí to, že v některých chvílích to vypadá, jakoby kapela využívala bicí automat, což jen dokládá fakt, že sotvaže to naopak začne působit tak, že za bicími je živý člověk (jako právě v posledně dvou jmenovaných skladbách), je to okamžitě proklatě jiný zážitek.
Oproti minulé studiové nahrávce se najde také pár úsměvných textových škobrtanců typu „Z rána vysmejčit chajdu, vydrhnout kotlík a pro dříví zajdu…“ („Čarodějka“) či „To nežli kohout třikrát zakráká“ („Vzbuď mě před večerem“), ale to už zkrátka jen zapadá do obrázku, který ROSA NOCTURNA malují metalovým štětcem na plátna svých fantastických melodicko – romantických pláten. Malba „Časokruhů“ tedy není bez chybek, ale jako celková kompozice, obzvlášť, když si od ní poodstoupíte, bezpochyby obstojí.
1. Přes hory, přes doly
2. Hra
3. Vzbuď mě před večerem
4. Vteřiny
5. Rex Es Tu?
6. Čarodějka
7. Hvězdy
8. Nekonečno
9. Múza
10. Památník
11. Jestli je tam nebe
12. Světu zdar
13. Vteřiny (folková verze)
Diskografie
Časokruhy (2024) Andělé a bestie (2020) Za hradbami času (2017) Zapomenuté příběhy (2016) V tmách (EP) (2010)
Ambient, který je široce rozkročen mezi svoji chill a dark zónu říznutý dungeon synthem. Má oblíbená relaxační hudba poslední doby. Oproti minulému albu „Another Time“ sází trochu víc na „vesmírné“ rejstříky a větší dějovost.
Tak tohle album je pro mě trochu oříšek. Emo rock, který osciluje mezi příjemnou energickou ladností a hodně podbízivými a banálními refrény. Ty na efekt stavěné melodie bolí, ale z nějakého důvodu to poslouchám už poněkolikáté. Je to kýč, ale baví.
Němci MAAT jsou další představitelé egyptologického death metalu ve stylu NILE. A vedle například svých krajanů APEP prezentují to asi nejlepší, co v této oblasti v roce 2024 vyšlo. Příjemná procházka mezi hrobkami faraonů.
Indie rocková emařina plná vybrnkávaných smutných songů, které zní jak z doby, kdy emopatka a mrkváče byli posledním výkřikem teenage módy. Solidní a uvěřitelná porce pocitů i atmosféry, jen by to chtělo sem tam trochu víc dynamiky.
Ačkoli Ludva před lety udělil těmto žákům kapitána Kašpárka mrzkou trojku, časem jistě zmoudřel a dnes i on musí uznat, že tato kapela a) má bicí b) drhne velice obstojné bukanýrské retro, u nějž člověk rád hodí dřevěnou nohou. Vidíme se v Písku, vy psi!
Lehce gotický špinavý postpunk ze Záhřebu s výraznou dávkou retro-nostalgie. Podtrhuji slovo punk. Žádný papundekly z kláves a zadumané melancholie, co vás unudí k smrti, ale dost svižná uštěkaná hudba s řádným odpichem.
Velmi solidní porce technického death metalu od původně thrash metalového tělesa z Chicaga. Parádní poměr instrumentálního honimírismu, metalové dravosti a mnohovrstevnatých, někdy až lehce chaotických struktur.