Psal se rok 1922 a německý vizionář Friedrich Wilhelm Murnau vypustil do světa Upíra Nosferatu, pochmurnou expresionistickou vampíří bajku, jejíž ústřední monstrum v podání mýty opředeného Maxe Schrecka stimuluje představivost diváků dodnes. Na rozdíl od romantického Stokerova Draculy byla tato verze i díky možnostem němého filmu osekaná na kost. Hrabě Orlok není žádný švarný sedmihradský šlechtic a svůdce nevinných panen, ale přihrblé, plíživé monstrum s nezaměnitelným krysím obličejem, které fatálně přitahuje krása nevinné dívky Ellen.

Balada o krásce, která se obětuje monstru, aby zachránila pohromami zkoušené městečko Wisborg, dodnes fascinuje svým výtvarným řešením a Murnauovou schopností bez pomoci zvuku zhmotnit monstrum-stín, které není jen děsivou atrakcí, ale reflektuje i posedlost pohyblivými obrazy jako médiem, které vysává z věcí život a mění ho na šalebnou hru světel a stínů. Nosferatu zanechal ve filmovém světě hluboký otisk, který prochází od učených akademických spisků až po popkulturní radovánky komiksových akčních filmů.

Americký režisér Robert Eggers se uvedl nápaditou žánrovkou Čarodějnice v roce 2015 a touto svou ponurou lidovou baladou, která byla celá věrně ponořená do reálií a jazyka Nového světa poloviny 17. století, se zařadil k průkopníkům nového pojetí tzv. high-concept hororu, tedy žánrového filmu s výraznými sociologickými a psychologickými přesahy. Tvůrci jako Robert Eggers, Ari Aster, David Robert Mitchell či Jordan Peele začali žánrové tropy využívat k reflexi podstatných a hlubších témat. Nešlo jim tolik o vzbuzování strachu, ale o analýzu jeho původu a funkce.

Eggers navázal znamenitou historizující „buddy romancí“ Maják, která za doprovodu krkání a prdění obou protagonistů rozvíjí noční můru o dvou duších lapených na břehu oceánu, na nějž dorážejí vlny šílenství. Delirická černobílá zkazka, ve které excelují Willem Dafoe a Robert Pattinson, jasně zakotvila Eggersovu režijní metodu – pozornou práci s archaickým jazykem, dobovým výtvarným uměním inspirované rámování a neo-expresionistickou estetikou. Zároveň, přes veškeré sympatie, které k Majáku cítím, začala vzbuzovat otázky, zda Eggers není spíš manýristický ilustrátor než dobrý vypravěč příběhů.

Tahle pochyba naplno vyvřela v ambiciózním Seveřanovi, Eggersově temné fantasy žánrovce, která ohledává primitivní kořeny hamletovského příběhu a po pás uvízne v blátě neživotné literárnosti a efektních omalovánek skvělého kameramana Jarina Blaschkeho. Krvavá tiráda bez psychologie a katarze rozhodně nepodpořila Eggersův statut skvělého vypravěče, ale přinejmenším mu střídmým komerčním úspěchem otevřela cestu k dalším žánrovým filmům.

Vyložme si karty na stůl. Nosferatu je jeden z nejpodstatnějších filmů mého života. Jde o film, který mě roky fascinoval do té míry, že jsem trávil svůj čas na akademické půdě analýzami vampirismu v literatuře a kinematografii a louskáním desítek stran studií, třeba o roli psacích stroje v tvorbě Brama Stokera. Zpráva, že jeho novou podobu vezme do rukou Eggers, mě naplnila nadšením. Tohle totiž není látka pro velkého vypravěče, na to je tenhle německý výtah z Draculy až příliš přímočarý. Je to látka pro vizuálně cítícího filmaře schopného vytvářet obrazy, které se vypálí na sítnici. Jednoduše, na papíře to byl tzv. match made in heaven.

Důvodů, proč to nakonec v reálném světě nevyšlo, je více. Ten nejpodstatnější ale dříme právě v Eggersově archaizující metodě, která je vůči originálu v jádru velmi pietní, i když nový Nosferatu nepůsobí jako pouhý důsledný neo-expresionistický remake. Zachovává „Dracula light“ narativ přesazený do německých reálií a více orientovaný na vztah monstra a křehké krásky, manželky mladého realitního makléře Thomase Huttera Ellen, která má s titulní entitou hluboké pouto. Eggers tedy z velké části adaptuje původní libreto Henrika Galeena, jež vypráví o delirické pouti Thomase Huttera do temného srdce východní Evropy za tajemným klientem hrabětem Orlokem a následně o zlovolném pádu města Wisborgu, ke kterému se blíží stín nemrtvého hraběte.

Eggers a Blaschke zvolili výtvarný klíč, který pracuje s reálně vypadajícími kulisami a kostýmy Německa 19. století, temně tlumenou, někdy až desaturovanou barevnou paletou s odstíny odkazujícími k Murnauově filmu, a záměrně naivizující stylizací, která novinku blíží ke klasickým draculovským snímkům. V první třetině, která líčí Hutterovu cestu za Orlokem a seznámení s morbidním tvorem, je nový Nosferatu absolutním pánem své partie. Suverénní gradace úzkosti a zhmotňování ponurého přízraku hraběte nese všechny stopy Eggersovy režijní brilance a vrcholí jednou z nejlepších scén v dějinách upířích filmů, variací na lidové rčení „ďábla potkáš na rozcestí“.

Příjezd Orlokova kočáru k vyděšenému Hutterovi snímá Blaschke jako tekutou noční můru, v níž elegantně plovoucí kamera nečekaně mění osy pohybu a přenáší na diváka Hutterovo vertigo, pozvolnou ztrátu kontroly nad svým osudem a propad do polobdělého šílenství. I monstrum se odhaluje s velebnou postupností – napřed silueta a těžký (a bohužel poněkud komický, tady nám začíná iluze praskat) akcent Orloka, pak tvář nejasně tušená v krbovém příšeří, děsivé artritické hnáty a nelidské kontury obličeje.

Dokud se film zaměřuje na znovu-vytvoření této tísnivé hororové nausey, která v sobě má něco nezaměnitelně groteskního, exceluje. Jeho větší část se ale bohužel odehrává ve Wisborgu a zaměřuje se na Ellen, melancholickou krásku, která se propadá do šílenství, jež je odrazem utrpení jejího novomanžela. Zatímco Murnau mohl zůstat v naprosto nerozvinutém psychologickém vzduchoprázdnu balady, kde kráska je křehká a monstrum děsivé, Eggers musí budovat komplexnější univerzum. A přesně tady Nosferatu začíná krvácet ze všech otvorů.

Scénář je opět důsledně archaizující, svým velmi knižním a okrasným stylem má blízko k románům 19. století, svou naivní zjitřeností zase ke klasickým hororům od Universal Pictures. Jakkoli rozumím úmyslu zachovat určitý dobový étos, poslouchat vzletné psychosexuální výkřiky z úst prkenného Aarona Taylora-Johnsona a mrtvolně strnulé Lily-Rose Depp může způsobit nekrózu. Anemické interakce Ellen s její nejlepší přítelkyní Annou a jejím manželem Friedrichem a krajně doslovné vyjadřování emocí už se sotva dají schovat za „pietní práci s klasickým hororem“.

Obzvlášť proto, že Eggers se tu snaží připsat novou příběhovou vrstvu. Zatímco Murnauovo monstrum zůstává poněkud vágní a má celou řadu výkladů (od děsu z „divokého východu“ až po věšteckou předtuchu rozkladu Výmarské republiky a zrodu Třetí říše), nová verze hledá jeho kořeny někde v před-freudiánském pojetí výrazné ženské sexuality a hysterie jako čehosi ďábelského, děsivého, čarodějného. Jde o zábavnou ideu, která by v trochu jiném pojetí mohla být dokonce provokativní, inspirativně feministická a sympaticky rouhačská, ale ve formě květnatých frází a všudypřítomné doslovnosti nakonec vyznívá spíš jako další plochá archaická ilustrace klasického příběhu. Neoddiskutovatelným požehnáním pro film zůstává angažmá Willema Dafoa, který jako jediný do svého „okultního komisaře Columba“ vtělil nadsázku, jež film přibližuje klasickým draculovským filmům ze 30. let a poskytuje tolik potřebný prvek nadhledu.

Nosferatu totiž s blížícím se závěrem stále víc a víc tlačí na pilu, aniž by ale kousl do živého. Sympaticky načatá nekrofilie je odbitá, takže nepohorší, démonický manželský coitus má blíž ke komedii než k hororu, ikonické stínohry Orlokovy ruky jsou důstojné, ale derivativní, záplava živých krys úctyhodná, ale jako všechny rány stíhající prokletý Wisborg i z téhle se stane morbidní kulisa ve filmu, který si může dovolit podstatně víc než kdysi Murnau, ale to mu na působivosti nijak nepřidá. Namísto toho, aby film zopakoval hororovou magii pozvolna budované tenze z úvodu, sklouzavá k laciným jump scarům a krvavým obezličkám. Pokud už bych měl doporučit nový, čistokrevný a povedeně šestákový horor z draculovského univerza, třaslavým prstem bych ukázal na neprávem opomíjenou The Last Voyage of the Demeter, která má sice zbytečně CGI monstrum, ale taky poctivě vybudovanou klaustrofobní atmosféru a uvěřitelné postavy z masa a kostí bez šestákových deklamací v daktylském hexametru. 

A pak je tu fundamentální problém, který do značné míry závisí na osobních preferencích – jeho excelence hrabě Orlok osobně. Obsazení Billa Skarsgårda s jeho neskonale děsivými očima je brilantní tah, bohužel nevede k žádným zásadním výsledkům. Herec vynikající schopností působit nepříčetně a hrozivě v jakékoli chvíli, je utopený za prostetiky a kontaktními čočkami, jeho přiboudlý akcent může snadno působit jako parodie, bohužel ale jeho Nosferatu nemá na rozdíl od toho Schreckova dostatek grotesknosti, ale ani té zvláštní zlomené osamělosti podivína, kterému nikdo nerozumí. Eggers mu připraví nádherně baladický pohřeb, ve kterém nechybí skvělé praktické efekty, dunivý sound design a dekorativní šeříky, ten ale nevymaže podivně mátožný pocit z kníratého rumunského svůdce s nahnilým temenem.

To je problém celého filmu v kostce. Žádná ze žánrových propriet tu nechybí, naopak, divák jich dostává nadbytek. Hororové ilustrace a tableau vivant jsou krásná a snadno zapamatovatelná. Ale pokud původní Nosferatu vešel ve známost svým uhrančivým mystériem, Herzogův remake svou prostou syrovostí, Browningův Dracula svou noblesou a Coppolův zjitřenou gotickou romantikou, Eggersův vampír se mi do krve zapisuje jako sympatická funebrální dekorace a démonická balada, která měla potenciál rozervat tepnu, ale zanechala jen rychle blednoucí cucflek.

P.S. Více Karla Dobrého do každého filmu!