Ben stojí na zahradě před svým domem a pálí pozůstatky minulosti. Oblečení, fotografie, drobné předměty. Už si ani nevzpomíná, s jakými událostmi se dané relikty pojí. Proč by taky měl? Na ničem už dávno nezáleží. Manželství neexistuje, kolegové a přátelé se k němu otočili zády. Ráno vyfasoval padáka. Jeho kariéra scénáristy stejně za moc nestála. Alespoň, že dostal odstupné, byť mu obálku musel bývalý šéf vyloženě předat do rukou. Usnadnil mu to, protože stud by mu nedovolil žádat o peníze přímo. Jedinou motivací Bena a důvodem, proč ráno vstát z postele, je alkohol. Moře alkoholu. Jak dlouho? Na to už si také nevzpomíná. Nejlepší bude vyrazit přímo ke zdroji. Do města, kde se prohra maskuje za pomíjivostí drobných výher. Ukončit život v Las Vegas se jeví jako ideální plán.

Reklama na chlast

„Mám pití pod kontrolou“ může být v četné řadě případů podvratná fráze, jakou si někteří z nás potvrzují domnělou nezlomnost vlastní vůle. I kdybychom s železnou pravidelností pili jen jedenkrát do roka, pořád z takového zvyku bude vyplývat podstatný fakt - věrnost alkoholu. Párkrát za měsíc, každý druhý víkend či obden. Na tom nesejde. Pokaždé se k němu vrátíme a poslušně ohneme svůj hřbet. Říká se, že kompulzivní potřebu předhazovat všem okolo svou nadvládu nad démony mají především ti jedinci, kteří si ve skutečnosti nejsou vůbec jistí. Tragický hrdina amerického dramatu Leaving Las Vegas (1995) však na falešné sebe ujišťování nehraje. Moc dobře totiž ví, že alkohol je jeho životním údělem, osudem i prostředníkem s paní smrtí. Na své cestě již nemá žádný záchytný bod, nouzovou brzdu ani pud sebezáchovy. Jeho jedinou motivací je sebevražda nekontrolovatelným přílivem ohnivé vody. Člověku se tváři v tvář takovému přístupu dere na mysli poněkud cynická úvaha. Pokud se někdo definitivně rozhodne pro fatální zatažení opony, bude ideálním řešením skok pod vlak, vypálený projektil nebo se upít k smrti?

Odstartovat začátek roku sžíravou reklamou na chlast je dle mého soudu příznačné, jelikož leden je doslova přesycen zástupy odhodlaných bojovníků za svá novoroční předsevzetí. Regulovat či dokonce zcela vystrnadit alkohol ze svého života je jedním z nejčastějších slibů, jaké si mnozí z nás dávají. Nízkorozpočtové drama režiséra Mika Figgise sice optimismem neoplývá, avšak sebedestruktivní podstata celého příběhu je natolik intenzivní, že pro některé začínající abstinenty může fungovat v rovině zhoubného mementa. Důvodů, proč si Leaving Las Vegas připomenout, je ale mnohem víc. Pokud pominu citlivě zpracovaný scénář a perfektně padnoucí hudební kabátek (v obou případech multifunkční Mike Figgis) zůstává tu především odzbrojující herecký výkon. Kalifornský rodák Nicolas Cage na sebe tímto filmem doslova strhl pozornost a nakopl svou kariéru hýřící oslnivými vrcholy a v posledních letech také drtivými pády. Ani rozporuplná současnost však nedokáže zastínit fakt, že druhá polovina devadesátých let patřila jemu. Na počátku téhle spanilé jízdy stál právě malý snímek Leaving Las Vegas.

Pan nenápadný

Původem anglický hudebník, skladatel, producent, scénárista a významná tvář nezávislé scény Mike Figgis zrovna nepatří mezi režiséry, kteří by se mohli pyšnit širokou paletou filmařských úspěchů. Musím upřímně přiznat, že z jeho autorské sbírky znám všeho všudy čtyři filmy, přičemž opravdu zaujmout mě dokázal pouze ten, o němž pojednává právě tento článek. Tím ale určitě nemám v úmyslu zpochybňovat zásluhy a významný otisk, jaký v moderní kinematografii zanechal. Jakožto člen britské experimentální divadelní skupiny The People Show si v počátcích osmdesátých let osvojil užitečné dovednosti. Detailní vykreslování psychologických rovin postav a zužitkování minimalistického prostředí, tolik typického pro podobná divadelní uskupení. I proto se jeho filmová tvorba nepotřebuje opírat o závratné rozpočty, ale daleko více upřednostňuje studii charakterů. Podobně jako krajan Sam Mendes (Americká krása, Mariňák) zůstává i Mike Figgis trvale poznamenán částečně ochotnickým prostředím, z něhož vzešel. Nenechává se svazovat hollywoodskými standardy, rád riskuje a neustále zkoumá hranice filmového média.

Hudebně laděným kriminálním debutem Bouřlivé pondělí (1988) dokázal vzbudit zájem kritiků a thrillerem Vnitřní záležitosti (1990) oživit skomírající kariéru Richarda Gera. S americkým sympaťákem spojil Figgis sílu ještě jednou, prostřednictvím štiplavé psychologické romance Mr. Jones (1993), ale právě v tomto bodě hravý režisér poprvé výrazně narazil. Jeho ustavičné, možná až tvrdohlavé odmítání hollywoodské doktríny mu do cesty stavilo pohrdavé pohledy producentů, s nimiž Figgis často vedl zákopovou válku o drobná privilegia. Natáčení snímku Mr. Jones se tedy neslo v napjaté atmosféře, byť Richard Gere za režisérem stál a bránil ho před bachařským dohledem studiových očí. Lidé z TriStar Pictures si ale nakonec stejně prosadili svou a začali smutný film propagovat jako příjemné romantické drama. Výsledkem bylo jednak komerční fiasko, plošné nepochopení a také studená sprcha od odborné kritiky. Svou frustraci, vztek a rozčarování ze zákeřného světa filmového byznysu Mike Figgis vložil do scénáře, díky kterému následně natočil nejslavnější a po umělecké stránce nejlépe hodnocený film celé své kariéry.

Univerzální hráč

Podobně jako Bruce Willis se stal i Nicolas Cage patrně tím nejméně pravděpodobným akčním hrdinou. Oba herci dlouhodobě patřili k univerzálním fachmanům, kteří intuitivně střídali komediální, dramatické i akční polohy. Starší Willis o trochu dříve, mladší Cage až později. Přesto se dá tvrdit, že devadesátá a částečně i nultá léta se stala shodným symbolem jejich zlatého období. Zásadní rozdíl spočívá v tom, že Willis se stal díky akční klasice Smrtonosná past (1988) hvězdou ze dne na den, kdežto Cage si respekt musel vydobýt skrze nemalý zástup pofidérních i menších vedlejších rolí. Coby osmnáctiletý mladík se doslova mihl v praštěné teen komedii Zlaté časy na Ridgemont High (1982). Tehdy poprvé a zároveň naposledy pod rodným jménem Nicolas Kim Coppola. Tázavé pohledy castingových agentů a šuškanda o protekci představovaly otravnou kouli na noze, které se mladík potřeboval urychleně zbavit. Režisér Francis Ford Coppola je sice jeho strýc, a tudíž i pokrevný příbuzný, ale ambiciózní herec se rozhodl slavné příjmení odložit a prorazit u filmu odhodláním, pílí a důvěrou ve své schopnosti.

Kuráž mu opravdu nechyběla. Možná na tom měla částečný podíl nevšední směs italské (po otci) německé a polské (po matce) krve, která mu kolovala v žilách. Nicolas Cage si první hlavní roli odbyl v průměrné romantické komedii Dívka z údolí (1983). Abych to upřesnil, v Americe tento film platí za kult, kdežto ve zbytku světa jej znají spíše filmoví fajnšmekři a hercovi oddaní fanoušci. Následovala série filmů, kde hrál Cage druhé housle, ale také nedoceněné sportovní drama Chlapec v modrém (1986), v němž naopak předvedl výrazné fyzické herectví a svou vypracovanou muskulaturu, která jakoby předznamenávala dráhu budoucí akční hvězdy. Ještě dva roky před tím si Cage zahrál jednu z hlavních rolí v psychologickém dramatu Létat jako pták. Nenapodobitelný režijní styl Alana Parkera byl dle mého mínění přesně tím, co z mladého herce dokázalo vytáhnout první pamětihodný herecký výkon. Opět šlo o jakousi předzvěst věcí budoucích. Honoráře za role ještě nebyly nijak závratné a pozornosti velkých studiových hráčů herec stále unikal, ale očím všímavých režisérů nikoliv.

Půl na půl

Američan John O’Brien byl alkoholik, romantická duše a také spisovatel, který za svého života vlastně nikdy neprorazil. Roku 1992 napsal scénář k epizodě animovaného seriálu Lumpíci (1991). Ten sice prošel, ale redakční editoři na něm provedli tolik úprav, že z nosného tématu zbylo pouhé torzo. Znechucený O’Brien propadl ještě hlouběji do obětí depresí a alkoholismu. Koncem března roku 1994 projevil režisér Mike Figgis zájem o jeho jediný román Leaving Las Vegas (1990). O’Brien práva na svůj částečně autobiografický román prodal, čímž dal zároveň souhlas k adaptaci. O dva týdny později, 10. dubna 1994, se spisovatel střelil do hlavy. Sebevražda Figgisem otřásla. V románu viděl koncentrovaný smutek, frustraci z nepochopení a celou řadu dalších bodů, které až podezřele korespondovaly s jeho vlastní cestou ve filmovém průmyslu. Figgisova adaptace byla niterní. Respektovala ducha předlohy, ale režisér se do scénáře zároveň nebál přidat spoustu osobních postřehů a nápadů. O tom, kdo by mohl ztvárnit hlavní roli, měl celkem jasno. Od té doby, co viděl divokou road movie Zběsilost v srdci (1990) režiséra Davida Lynche, nemohl z hlavy dostat rtuťovitý výkon jistého mladíka v hadím saku.

Panáky a dřina na chodníku

Hotový scénář zcela ignoroval prvek maniodepresivní psychózy, jaký má v románové předloze pevné místo, ale naopak zesílil dějové kontury mezi neúspěšným scenáristou Benem a prostitutkou Serou. Obě postavy zároveň získaly patřičnou šířku, aby jejich obraz působil komplexněji. Hladový Nicolas Cage s nabídkou okamžitě souhlasil, což platilo i pro neokoukanou americkou herečku Elisabeth Shue. Smlouvy byly podepsány více než půl rok před samotným natáčením a takový náskok hodlal režisér náležitě zužitkovat. Kromě pravidelných soukromých sezení, kde se probíraly či decentně upravovaly dialogy, nutil režisér oba herce k důkladné studii svých postav. Respektive studii jejich signifikantních charakteristických rysů. Alkoholismu a prostituce. Svérázný přístup zahrnoval osobní průzkum, ke kterému se každý z herců postavil po svém.

Nicolas Cage začal pročítat knihy o alkoholismu a navštívil několik specializovaných center pro pacienty závislé na alkoholu, s nimiž vedl dlouhé rozhovory. Dokonce si koupil letenku, sedl na nejbližší let a odcestoval do irského Dublinu, kde po dobu dvou týdnů chodil po barech, intenzivně pil a nechával se přitom od známého natáčet na kameru, aby následně mohl studovat vlastní řeč těla, chování a zcestnou mluvu. Cage musel pro některé své role posilovat, učit se cizí dialekty, pochopit rutinu soukromých detektivů, naučit se řídit sportovní auťáky a osvojit si manýry drsných gangsterů, ale žádná příprava prý nebyla tak příjemná a bezstarostná jako ta na hlavní roli ve snímku Leaving Las Vegas. Naopak průzkum Elisabeth Shue tolik zábavy ani zdaleka nepřinášel. Herečka si pronajala levný hotelový pokoj v Las Vegas a vyrážela na pravidelné noční pochůzky. Na ulici navázala kontakt (minimálně v jednom případě dokonce přátelství) s několika prostitutkami. Shue slyšela spousty smutných a krutých příběhů plných zklamání, bolesti i násilí, ale především pronikla do tajů nejstaršího řemesla na světě. Své poznatky se stejně jako Cage rozhodla plně zužitkovat na place.

Rychle a levně

Leaving Las Vegas byl od samotného zrodu koncipován jako malý nezávislý projekt podléhající mezinárodní koprodukci. Rozpočet byl stanoven na necelé čtyři miliony dolarů s výrazným zapojením britsko-francouzské produkční společnosti Lumiére Pictures, která se později postarala o evropskou distribuci snímku. Natáčelo se v listopadu 1994, výhradně v reálných interiérech a exteriérech města Las Vegas. Kameraman Declan Quinn a Mike Figgis využívali služeb kamery super 16mm, což je velmi malý a svým způsobem i nenápadný nástroj. Pro herecké duo bylo zapojení takového „cvrčka“ osvobozující. Je přeci jen snažší odbourat nervozitu a soustředit se na výkon, když vám na záda nedýchá těžká mrcha, pod jejíž tíhou se obsluze klepou kolena.

Rozpočet byl napnutý k prasknutí, respektive nedostatečný. Žádné uzavírky ulic, zastavování dopravy či rezervace prostor kasina pro natáčecí účely. Tam, kde scházela patřičná povolení, se jednoduše natáčelo načerno. V zátiší omšelého motelového pokoje to ještě šlo, ale venku už štáb musel šlapat na plyn, aby nedocházelo ke zbytečným střetům s policií. Řadu problémů vyřešila improvizace a chytrá práce se střihem. Figgis třeba natočil dialog herců na ulici, kteří takřka křičí kvůli rušnému silničnímu provozu. Ve skutečnosti ale kolem žádná auta neprojížděla. Cage a Shue se přeřvávali na rohu klidné ulice, což v danou chvíli muselo vypadat zvláštně. Kolonu si režisér natočil separátně téměř sám, aby nebudil zbytečně moc pozornosti. Během postprodukce se získané záběry ve střižně hezky spojily a dokonalá iluze byla rázem na světě. Veškeré scény byly pořízeny za osmadvacet dní, čili šlo o patřičně svižné natáčení.

Jakožto skladatel, trumpetista, klávesista a hráč na kytaru, si vzal Mike Figgis komponování doprovodné hudby na vlastní triko. Další položka, která dokázala ušetřit nemalé peníze, nehledě na výhodu v podobě absolutní kontroly nad výslednou podobou soundtracku. Figgis pojal komponování jako improvizační jazzový „koncert“. Veškerou hudbu nahrál u sebe doma v obýváku. Říká se, že pokud soundtrack posloucháte na kvalitní aparatuře, můžete v pozadí občas zaslechnout i praskavé zvuky linoucí se z krbu. Jistě se sluší zmínit účast STINGA. Na nahrávce mají prostor hned tři jeho jazzem načichlé kompozice. Zpěvákův hlas ostatně proplouvá celým soundtrackem a ve spojení s filmem skvěle dotváří jedinečnou atmosféru města, kde mají hazard a ztracené iluze svůj domov. Stačí vstoupit a nechat se unášet.

Ostrov ztracených nadějí

Podpůrné terapeutické skupiny zachránily životy mnoha alkoholikům, kteří díky nim nalezli svou vysněnou střízlivost. Pomyslný abstraktní bod na konci dlouhého tunelu. Na druhé straně tu však zůstává i obrovský počet navždy ztracených duší. Někteří svůj boj prohráli, protože neměli dostatek motivace a jiným cestu za vysvobozením přeťalo podlomené zdraví. Co si ale počít s člověkem, který o pomoc vůbec nestojí? Není to tak, že by byl třeba příliš slabý, arogantní nebo snad nedostatečně odhodlaný. Pro někoho může být alkohol účinným nástrojem k záměrnému sebezničení. Pití v důsledku nahrazuje nabitou zbraň, čepel nože či pád z obrovské výšky. A pokud sebevrah odmítá pomoc, pak nikdo na světě nedokáže jeho záměr zvrátit.

Přesně to je případ scenáristy Bena Sandersona (Nicolas Cage). Kvůli pití přišel o všechno. O rodinu, zaměstnání, smysl života. Následně se zbavil veškerého majetku a s menším odstupným v kapse a kufrem plným chlastu odjel do Las Vegas. Plán má prostý. Pronajmout si levný motelový pokoj, prodat auto a v horizontu několika týdnů se upít k smrti. Nestojí o pomoc, sentiment ani lítost, což ale neznamená, že by byl uvnitř zcela mrtvý. Hned první večer málem srazí prostitutku na přechodu, když se nedostatečně věnuje řízení. S tím, co má na žíle, ani není divu. I přes dramatické okolnosti si Ben prostitutku Seru (Elisabeth Shue) znovu najde a za pět set dolarů ji pozve k sobě na pokoj. Benovi nejde o sex. Chce u sebe někoho mít. Chce si s někým popovídat. Tím začíná atypicky zvláštní romance dvou ztracených lidí, kde láska neznačí cestu za světlem, ale předčasný requiem. Dočasný lék na zmírnění bolesti i předem odepsanou šanci na naději.

Na Leaving Las Vegas lze nahlížet dvěma pohledy, jelikož kromě hořkých romantických přísad můžeme film vnímat jako temný portrét člověka v posledních fázích těžkého alkoholismu. Ben pije neustále. Pije, aby mohl vstát z postele, následně se protloukl dnem a v noci proto, aby se ho na pár hodin zmocnil milosrdný spánek. Množství alkoholu na minutu stopáže je ohromující. V žádném jiném filmu jsem patrně neviděl tolik pití pohromadě. Těch několik málo okamžiků Benovi střízlivosti je spíše děsivých. Sklíčený výraz ve tváři, kruhy pod očima, zvracení, studený pot a nekontrolovatelný třes. Ben v tomto stavu nedokáže podepsat ani bankovní šek a raději obsluze za přepážkou tvrdí, že je po vážné operaci mozku. Četné záběry na odevzdané exování vodky, hromady prázdných lahví a opilecké excesy mohou vyvolávat dojem přehnaného extremismu ze strany režiséra, ale jak vám každý zainteresovaný člověk jistě potvrdí, tohle může prohlašovat pouze ten, kdo se v pití alkoholu nedostal do takové fáze.

Sera je emočním středem filmu. Pozvání na večeři od Bena přijme, jelikož v něm vidí spřízněnou duši. Uvědomuje si Benovu propastnou samotu, která definuje i její existenci. Po několika nocích utopených v chlastu už spolu sdílí byt a vyměňují si dárky. Tohle však není lechtivá pohádka o prostitutce s čistým srdcem ve stylu Pretty Woman (1990). Mike Figgis divákům nenabízí vysvobození ani hlasitý cinkot zvonku, co oznamuje šťastný konec. I ty světlé a v několika málo případech dokonce úsměvné okamžiky pouze přidávají pár sladkých kapek do moře věčné hořkosti. Minulost postav je nám do značné míry zapovězena. Jak Ben říká: „Už si ani nevzpomínám, jestli jsem začal pít, protože mě opustila manželka nebo mě manželka opustila kvůli tomu, že piju.“ Seru zase v úvodu vidíme pracovat pro sadistického lotyšského pasáka Jurije Butsova (Julian Sands), kterého režisér celkem brzy nechá zmizet bez jakékoli další pozornosti. Jeho skon mimo záběr není důležitý pro vývoj zápletky (film žádnou ani nemá), ale pomáhá nám pochopit, z jak nebezpečného a násilnického prostředí Sera přichází. Vnitřní nastavení postav je v důsledku stejné, protože Ben i Sera shodně balancují nad propastí. To je také vše, co divák potřebuje vědět.

Do takto nastavených životních osudů se doslova vsakují blyštivé kulisy Las Vegas vyvolávající zdání posledního království pomíjivé radosti. Království obklopené prázdnotou mohavské pouště. Neutuchající rámus kasin, duhový útok blikajících světýlek, sirény oznamující ukořistěný jackpot i prodejná láska tvoří v součtu vzdálenou oázu pro všechny, kteří se možná chtějí jen bavit, ale v drtivé většině před něčím utíkají. Do noci zářící neony jsou ekvivalentem smolné louče, která k sobě láká fascinované můry, z nichž většina podlehne smrtelnému doteku plamenů. Připočtěme k tomu perfektně zvolený jazzový doprovod a máme tu koncentrovaný opiát, který nám do žil posílá koňské dávky melancholie. Přesto se nedá říci, že by sledování Leaving Las Vegas bylo krajně depresivním zážitkem. Jde spíše o hmatatelný dotek smutku a tichého pláče nad dvěma dobrými postavami obklopené nedobrou životní situací.

Chlastání od soumraku do úsvitu. Hazard pod bedlivým dohledem krupiéra, krásné ženy i opilecká bitka v baru. V Leaving Las Vegas nalezneme všechny takové a mnohé další příklady typické pro život v „městě hříchu“. V režii Mika Figgise je ale vše jaksi vzdálené, skryté za matným sklem v oblaku houstnoucí kouřové clony. Ta nabere v poslední třetině znatelně temné odstíny. Po předem prohraném pokusu uprosit Bena k návštěvě lékaře se Sera odebírá pracovat na ulici, zatímco Ben si na pokoj přivede cizí prostitutku. Naštvaná Sera jej následně vyhodí, čímž se jejich cesty na čas rozdělí. Ben chřadne v zatuchlém motelovém pokoji a Sera se stane obětí hromadného znásilnění, když trojici vysokoškolských mladíků odmítne poskytnout anální sex. Nakonec se opět setkají.

Navzdory nastupujícímu alkoholovému deliriu se Ben a Sera krátce milují a Ben následně umírá. Naplnění lásky v rovině definitivní modlitby za zemřelého. Prostřednictvím retrospektivních rozhovorů s terapeutem, které průběžně lemují celý film, se z úst Sery v závěru dozvídáme, že se s Benem vzájemně potřebovali a že jej opravdu milovala. V tu chvíli dojde k důležitému uvědomění. Leaving Las Vegas je díky rezignaci Bena hlavně příběhem Sery. I přes nejtvrdší rány života se můžeme neustále snažit nějakým způsobem povznést. Třeba skrze lásku. Jazzové muzicírování opanuje nastupující titulky a citově zbouraný divák přemítá o tom, že si možná nalije pořádného panáka.

Malý velký film

Leaving Las Vegas byl ve své době typický festivalový snímek, na který běžné publikum zpočátku hledělo s rozporuplně pozdviženým obočím, ale odborná kritika se ho nemohla nabažit. Do světa se vydal 27. října 1995. Nešlo o žádný komerční megahit, ale zaplatil se. Do celostátní distribuce a širší sítě evropských kin se dostal až 9. února 1996, po vytrvalém nátlaku filmových novinářů a především po čtyřnásobné nominaci na Cenu akademie. Jmenovitě Oscar za nejlepší hlavní mužský herecký výkon, nejlepší ženský herecký výkon, nejlepší režii a nejlepší adaptovaný scénář. Americký distributor MGM následně uvolnil dva miliony dolarů na dodatečný marketing a výrobu televizních spotů. Leaving Las Vegas získalo více než třicet nejrůznějších ocenění za režii, hudbu, scénář a samozřejmě znamenité herecké výkony. Guru amerických kritiků (a bývalý alkoholik) Roger Ebert jej později označil za osmý nejlepší film devadesátých let. Podobně jako Gauneři (1992) režiséra Quentina Tarantina, změnilo i Leaving Las Vegas pohled na americkou nezávislou filmovou tvorbu.

Oscarovou nominaci dokázal proměnit pouze Nicolas Cage, i když já osobně se domnívám, že by si zlatou sošku zasloužila i Elisabeth Shue. Mladá herečka souboj prohrála s ostřílenou Susan Sarandon, která předvedla neméně skvělý výkon v kontroverzním dramatu Mrtvý muž přichází (1995). Věčná škoda, že svůj potenciál Elisabeth Shue promrhala v nedůstojných televizních projektech, byť pár světlých výjimek se určitě najde. Osobně si jí pamatuji z nedoceněného sci-fi hororu Muž bez stínu (2000), mysteriózního dramatu Truchlivé dědictví (2004) a první řady úspěšného seriálu The Boys (2019). Ani režisér Mike Figgis už na svůj oslnivý úspěch nedokázal navázat. Nadále se však věnuje experimentální filmové tvorbě, pořádá odborné semináře, je patronem komunity nezávislých filmařů Shooting People a v roce 2008 se stal profesorem filmové teorie. A Nicolas Cage? Probírat jeho třaskavou kariéru po oscarovém úspěchu by vydalo na celou knihu. Tedy jen letmo.

Rozmary filmového krále

Kdo by to byl řekl, že se oscarový charakterní herec i akční ikona v jednom stane vysmívanou internetovou postavičkou, poťouchlým influencerem a hercem, který ročně natočí i pět příšerných braků zhotovených za pár šupů. Po trojici pecek Skála (1996), Tváří v tvář (1997) a Con Air (1997) stanul Cage na vrcholu. Miláček kritiků i principál explozivní akční zábavy pro davy. Následovalo několik dalších variabilních rolí, z nichž nejvíce vyčnívá soukromý detektiv v ponurém thrilleru 8 MM (1999), dobrodruh Benjamin Franklin Gates, který poháněl dobrodružný spektákl Lovci pokladů (2004) a prohnaný byznysmen z parádního kriminálního dramatu Obchodník se smrtí (2005). Pak začal pozvolný ústup z vytyčených pozic a stále častější exhibování v pochybných projektech, které vám v podobě lacině vyhlížejícího DVD disku přibalil trafikant k dennímu výtisku Blesku. Na první pohled může být zarážející, že na chlup stejné zvláštnosti předváděl i v úvodu zmiňovaný Bruce Willis.

Avšak zatímco čas prokázal, že za filmovým průjmem Willise stála pozvolna sílící degenerativní nemoc a dobytčí praktiky nenažraných producentů bez úcty k lidské důstojnosti, Nicolas Cage si za svůj pád mohl jen a jen sám. Pokud váš majetek sahá k astronomické hranici dvou set milionů dolarů, může se docela klidně stát, že si váš rozum a zdravý úsudek osedlá nevyzpytatelná rozmařilost. Deset míčů za strašidelnou vilu v New Orleans? Žádný problém. Dva historické zámky v Evropě? Jak je libo. Luxusní vila v srdci Los Angeles za pětadvacet mega? Ale prosím pane Cage. Lebka dinosaura za tři sta tisíc, soukromý tryskáč Gulfstream, dvaadvacet automobilů (deset značky Rolls-Royce), ale také soukromý tropický ostrov, kde si herec nechal postavit další dům, aniž by řešil placení daní. Kompletní seznam by byl asi nekonečný. Mimochodem, tu dinosauří lebku musel Cage vrátit mongolské vládě, neboť jí pašeráci ukradli z tamějšího muzea.

Jakmile se herec začal dostávat do dluhové pasti a jeho pochybné investice zaregistroval hledáček lidí z IRS (federální finanční úřad), začalo být zle. Cage nechtěl skončit ve vězení jako kolega Wesley Snipes, a tak musel začít jednat. Kromě bezpočtu právních kroků a složité byrokracie, bral herec vyloženě vše, co se mu naskytlo. Mizerné scénáře dopisované na place, diletanti na režijních stoličkách, směšné produkční náklady završené „papírovými“ kulisami kdesi v Novém Mexiku a Cage, který občas neudržel nervy na uzdě a dával před kamerou průchod emočním výkyvům. Memy s jeho šílenými grimasami se staly hitem internetu. Pomyslným vyvrcholením tohoto dlouhého období se stal sebeparodický meta film Nesnesitelná tíha obrovského talentu (2022), kde si herec dělá srandu ze sebe i nelehké finanční situace. Nutno podotknout, že se z dluhových pout dokázal vysvobodit a dnes už má své finance pod kontrolou (doufejme). Můžeme ho nenávidět, posmívat se mu nebo bezmezně obdivovat. V případě Nicolase Cage není nic nemožné, natož přehnané. Na rozdíl od nabubřelého pohádkáře Stevena Seagala bych mu však přál ještě alespoň jeden pořádný herecký návrat. Hollywood by byl bez tohoto herce o poznání smutnějším místem.

Digestiv na závěr

Bez ohledu na divoké eskapády Nicolase Cage zůstává Leaving Las Vegas symbolem jeho průlomu do světa těch největších hvězd stříbrného plátna. Už to je samo o sobě hodné pozornosti, avšak z diváckého hlediska je nejvíce potěšující, že film samotný neztratil ani po třiceti letech nic ze svého jedinečného kouzla. Moc podobných opravdu není. Nejde zrovna o dílo, které by si člověk pouštěl několikrát do roka, ale každé setkání s ním ve vás zanechá koktejl různorodých pocitů. Kromě smutku a táhlé melancholie především ujištění, že i úplně na dně si člověk může utrhnout svou šanci na lásku. Nebo se o to alespoň snažit.