Ze své zkušenosti mohu jednoznačně potvrdit, že spontánní nápady se nám na Metalopolis vždy dařily velmi rychle a s nadšením uvádět do praxe. Když mě někdy na podzim minulého roku napadlo uspořádat takovou vzpomínkovou Valhallu na téma "30 let staré desky", očekával jsem spíše vlažnou reakci a argumenty ve stylu, že i bez toho máme co dělat atd. Snad zafungovala veliká míra nostalgie – většinu redakce hudebně formovaly hlavně 90. léta, snad také pozitivní a tvůrčí nálada uvnitř našeho týmu, takže anketa velmi rychle nabrala reálné obrysy a naplno se rozjela. Po loňském vzpomínání na rok 1994 formou několika recenzí zásadních dobových nahrávek tu tedy máme pro změnu tuto formu retrospektivy.

Pravidla pro počítání našeho žebříčku jsou takřka totožná, jaké uplatňujeme pro počítání našich výročních Valhall. Jen tentokráte jsme zvolili dvoukolové řešení, kdy v tom prvním každý oslovený nominoval své favority a v tom druhém už se vybíralo z okruhu těch nejúspěšnějších z prvního kola. Do ankety jsme kromě redakčního týmu (do kterého počítáme i Subeera a Dartharta) zapojili i externisty, a to Petra „Coorneluse“ Moletze (Fobia, Telepatie), Milana „Šotouše“ Ducháčka a Petra Frintu. Oba poslední jmenovaní  hlasovali před 6 lety i v naší anketě věnované československým nahrávkám. Petra Moletze jsme zase oslovili jako milovníka a znalce muziky z devadesátých let, takže o jeho přínosu pro hlasování nemůže být pochyb.

Z původního záměru zveřejnit celý žebříček v jednom článku nakonec sešlo díky ochotě všech hlasujících okomentovat snad všechny umístěné nahrávky. Padesátku vyvolených tedy budeme zveřejňovat postupně po 10 deskách. Že to je žebříček vskutku nabušený, dokazuje už hned tato první várka bodujících desek. Polovina devadesátých let bylo obdobím, kdy staré pořádky z předchozí dekády již byly z větší části přepsané a konkrétně metalová muzika se stále vyvíjela velmi bouřlivě. Zároveň to bylo období možná posledního významného vzedmutí rockové muziky, respektive spíše odeznívání tlakové vlny po smrti Kurta Cobaina a následného splasknutí bubliny jménem grunge. Jedním z takových dozvuků skomírající vlny grunge je i album superskupiny MAD SEASON, které najdete zde - v páté desítce našeho výběru. Ta je žánrově nakonec natolik pestrá, že by byla opravdu škoda ji odbýt v rámci jednoho velkého článku. To ale možná nakonec ještě více platí i pro zbytek našeho žebříčku. Jeho první kapitola se tedy otevírá...

Dalas

50. WALTARI - Big Bang
DarthArt

Kolega od vedle Coornelus ve svém pořadu „Sklizeň“ prohlásil, že „Big Bang“ má ve své svaté trojici WALTARI, a trefil to dost přesně! Co jiného je esence těchhle Finů, než první polovina devadesátek - doba bez pravidel a čas absolutní svobody, kdy rockeři odhazovali bundy s pyramidami, rozjasnili zachmuřené tváře a začali si užívat hudbu v plné šíři. WALTARI byli věrozvěsty nových pořádků a na trojici „Torcha!“, „So Fine!“ a „Big Bang“ se jim dařilo úplně všechno, na co sáhli. Vezměte si jakýkoli výběr největších hitů WALTARI a devadesát procent skladeb bude z těchhle tří alb! Na „Big Bang“ malinko změnili přístup a zatímco ikonická „So Fine!“ byla rozpustilá jízda po všem, co je napadlo, u nahrávání „Big Bang“ dle vlastních slov soustředěně pracovali do nejmenšího detailu. Malinko to možná ubralo na uvolněnosti a dovedl bych tu dvě-tři čísla postrádat, jenže co je to platné, když to tu hemží šlehami jako „Follow Me Inside“, „The Stage“, „Big Bang (Dream Avenue)“ a hlavně „Atmosfear“ – manifestem devadesátkové Prahy plné skvělé hudby, která se valila z každého okna a dveří. Když tedy budete chtít WALTARI v plné síle, rozhodně posaďte do přehrávače „Big Bang“, je tam totiž všechno, co potřebujete o Suomi a jejich vztahu k milované České republice znát. A nenechte se odradit příšerným obalem desky – na covery WALTARI vždycky zvysoka kašlali, protože jejich hudba je tak omračující, že nějaký booklet není vůbec důležitý!

49. CROWBAR - Time Heals Nothing
Rudi

Niet autentickejšieho a srdcervúcejšieho smútku ako je smútok škaredých tučných mužov. Zvlášť v prípade, ak majú nekompromisný názor, že ani láskavé plynutie času neprinesie požadovanú úľavu v ich nekonečnom utrpení. Veď už samotné bytie môže byť pre niekoho trestom.

CROWBAR smútili v roku 1995 vskutku pozoruhodným spôsobom. Už vtedy mali nálepku obľúbenej kapely iných muzikantov – spomínam si, ako som čumel na plagát z československého Metal Hammeru, kde mal Shane z NAPALM DEATH práve parádne tričko tejto štýlovej ťažoby z magického New Orleans. Už vtedy sa o nich vedelo, že ich má rád Phil Anselmo – produkoval im album „Crowbar“ z roku 1993. Už vtedy to boli vyvolené metalové celebrity spomenuté v kultovom kreslenom seriáli Beavis & Butthead. Tento album je jeden z vrcholov ich tvorby – od úvodnej nakopávačky „Only Factor“, až po také masívne fláky ako „No More Can We Crawl“, „Leave It Behind“ či moju obľúbenú „Through A Wall Of Tears“. Je skvelé, že CROWBAR sú takí aktívni aj v súčasnosti. Kto ich videl napríklad minulé leto v Žiline na terase v centre mesta predskakovať zabijáckemu koncertu skvelých HATEBREED, ten so mnou určite súhlasí.

48. CATHEDRAL - The Carnival Bizarre
Rudi

Určite to tak máte aj vy. Každý album z formatívnych rokov vášho života sa vám spája s udalosťami, ku ktorým vám hrala práve tá-ktorá konkrétna hudba. Je zaujímavé, že s týmto podareným kúskom od kultových Britov mi ako najsvetlejší moment v pamäti žiari úspešná skúška zo sociológie niekedy na začiatku roku 1996. Paradoxne aj s konkrétnym miestom, spomienkou na stres a následnú radosť. Raz darmo, keď máte devätnásť, hudba, ktorú vtedy počúvate, s vami zostáva už navždy. „The Carnival Bizarre“ vo walkmane a prechádzky po Nitre a tešenie sa z tých chytľavých riffov a príťažlivej čarodejníckej atmosféry. Lee Dorrian a partia okolo neho urobili veľmi dobre, že opustili svet bezútešného pomalého doom metalu. Veď to by ich z našej redakcie počúval naozaj iba Jan Shnoff. Na svojom treťom dlhohrajúcom počine skladajú poctu nesmrteľnému fenoménu BLACK SABBATH takým pozoruhodným spôsobom, že v poradí tretej pesničke im prišiel dať svojím hosťovaním štempel samotný Maestro Tony Iommi. Božemôj, „Utopian Blaster“ je strašne dobrá pecka. Mám ju možno ešte radšej ako pamätného lovca čarodejníc Hopkinsa. Výborný album. A hoci v budúcnosti ešte mali prísť viaceré podarené zárezy v diskografii, tento z roku 1995 mám stále najradšej.

47. SHADOW GALLERY - Carved In Stone
Darkmoor

Přestože naprosté dokonalosti dosáhli SHADOW GALLERY až o tři roky později na albu „Tyranny“, je právě „Carved In Stone“ tím albem, které první dokázalo sumarizovat všechny přednosti souboru a jednou pro vždy definovat jeho jedinečný styl. Hodně „výškatý“ hlas Mika Barkera, sezpívané vokály, dominantní klavír, skvělé kytarové party, ale třebas i baskytara nebo flétna multiinstrumentalistů Garyho Wehrkampa a Carla Cadden-Jamese, společně do rybníka progresivního metalu vypustili štiku, na níž si dodnes s gustem pošmákne kdekterý rybář/posluchač. A i přes úmrtí stěžejní hlasové sirény v roce 2008 můžeme doufat, že SHADOW GALLERY ještě nemuseli říct svoje poslední slovo.

46. RED HOT CHILI PEPPERS - One Hot Minute
Petr „Coornelus“ Moletz

Přijít s novým materiálem po fenomenálním albu „Blood, Sugar, Sex, Magik“ nebylo jednoduché. Papričky si ale poradili výborně a i přes nabytou slávu, personální peripetie na postu kytaristy (Frusciante out, Navarro in), natočili své druhé nejlepší album v historii. Deska na první dobrou nepůsobí tak silně jako „BSSM“, ale pod povrchem to vře. Nechybí jasný rádiový hit „Aeroplane“, vkusný a silný ploužák „My Friends“, ale ani úderná syrová flákota „Coffee Shop“. Celkově se jedná o barevnou rockovou kolekci, která obstojí i dnes.

45. KATAKLYSM - Sorcery
Reaper

Ultimátní předehra k přírodní katastrofě biblických rozměrů, která nás postihla o rok později v podobě "The Temple Of Knowledge". V roce 1995 nehrál nikdo tak, jako KATAKLYSM. A nikdo tak vlastně nehrál ani potom. Debut "Sorcery" je i dnes jedním z nejvíce originálních a nejméně typických BDM zpěvníků. Kanaďané se prezentovali divokou, neučesanou, chaotickou produkcí s výrazným epicko-melodickým podtextem a jakousi mystickou aurou. Navíc ve svém středu měli jedno z vůbec nejchorobnějších hrdel, které se kdy participovalo za žánrovým mikrofonem. Sylvain Houde a jeho maniakální, ze řetězu urvaný projev bez špetky sebekontroly neměl sobě rovného. Naprosto vyšinuté vokální rejstříky střapatého podivína jsou základním poznávacím znamením ranných KATAKLYSM. Po jeho odchodu se Kanaďané stali úplně jinou kapelou. "Sorcery" je monumentální, živelné a nezkrotné dílo, i po třiceti letech syrové jako hovězí kýta deset minut po porážce. Navíc ve svém středu ukrývá celou řadu kompozic patřících do nejdražší žánrové pokladnice, "Whirlwind Of Withered Blossoms", "Feeling The Neverworld" a "Dead Zygote" jsou skladby, ze kterých budu mít husí kůži i za další tři dekády. Naprostý skvost.

44. MAD SEASON - Above
DarthArt

Myslíte, že „De Mysteriis“ od MAYHEM je albem, ze kterého zemřelo nejvíc protagonistů? Ani náhodou přátelé, to skutečné se zrodilo v Seattlu – MAD SEASON a jejich „Above“. To se jednou kytarista PEARL JAM Mike McCready ocitl v odvykací léčebně, a potkal tam bluesového basistu Johna Bakera Saunderse. Začali spolu hrát, a v návalu očištění se rozhodli, že založí kapelu a budou tak bojovat proti svým démonům. A protože si Mike vzpomněl i na kámoše Layneho z ALICE IN CHAINS, který se taky zmítal v průserech, přizvali ho do sestavy. Ještě s Barettem Martinem od SCREAMING TREES tak sestavili projekt MAD SEASON, ze kterého vzešla jediná, ale zcela geniální deska „Above“. Dokonalý manifest grunge hnutí, který chvíli vazbí v tvrdých rytmech „I Don´t Know Anything“, chvíli usíná v zaplivaném klubu o půl čtvrté ráno při „Wake Up“, smutní v „River Of Deceit“ nebo jede parádní road trip při instrumentálce „November Hotel“. Hard rock, blues, jazz, country – esence Ameriky, esence nekonečného prostoru, esence grunge světa s rozepjatými křídly i s balvany na nohou. Hudebně všechno dobře. Jenže! Vyšla deska, zapsala se do historie hudby … a nastalo peklo! Saunders se vrátil ke drogám … a umřel! Staley neskončil s drogami … a umřel! Po letech pak MAD SEASON vylezli na pódium s Chrisem Cornellem za mikrofonem … a ten taky umřel! „Above“ je tedy geniální kus hudby, ale už by ho nikdo neměl probouzet. Riziko je příliš velké…

43. DEICIDE - Once Upon The Cross
Dalas

Čtvrté album amerických DEICIDE mělo o publicitu již dostatečně postaráno díky nekompromisnímu a silně antikřesťanskému artworku. O zbytek se postarala muzika v kombinaci s datem vydání, stanoveným na Velikonoční pondělí léta páně 1995. Necelá půlhodinka naprosto nenávistného a z řetězů utrženého death metalu se ve své době zcela právem vyhřívala na hranici samotné definice extrému v metalové muzice. Záhrobní nahallovaný Bentonův vokál bezvýhradně plnil své poslaní – znít jako řev přímo z pekel. Hluboko položený zvuk kytar pak dokonal toto dílo zkázy zaznamenané do devíti skladeb, mezi kterými se najde dokonce i „hit“ v podobě „They Are The Children of The Underworld“.

42. THEATRE OF TRAGEDY - Theatre Of Tragedy
Manatar

Na tomhle albu je nejdůležitější, že vzniklo, ne jeho kvalita či virtuozita hudebníků. Významná je pouhá jeho existence. „Theatre Of Tragedy“ sice není úplně stylotvornou záležitostí (o to se postarali PARADISE LOST s „Gothic“), ale definovalo či spíš zavedlo žánr „Kráska a zvíře“ jakožto nosné téma pro celé dlouhohrající album, na kterém skloubili vliv gothicmetalového průkopnictví zmíněných Angličanů s doomovou roztahaností MY DYING BRIDE. Nahrávka je vlastně velmi nenápadná, melancholická a intimní. Tomu značně přispívá i nevýrazný zpěv mladičké Liv Kristine. Tento svůj styl vyladili a zdokonalili pro následné „Velvet Darkness They Fear“. Na kapele vždy bylo sympatické, že se s každým albem chtěla posouvat dál, a tak vznikla další skvělá díla („Aegis“, „Musique“), která byla ve všech ohledech lepší než jejich debut, ale to už byli žánrově někde jinde. Bylo to ale právě „Theatre Of Tragedy“, kterým se zapsali do historie.

41. FLEURETY - Min Tid Skal Komme
Petr „Coornelus“ Moletz

Se svým debutem mi v roce 1995 vyrazili FLEURETY dech. Jejich styl black metalu se mi trefil do noty svým neortodoxním přístupem k věci. Od norské kapely by se čekalo zřejmě něco jiného, ale jako mnoho jejich žánrových kolegů si i FLEURETY našli svůj svět. Jistě, podobné styčné body s o několik pater výše bodujícími VED BUENS ENDE nelze přehlížet, ale když jsem měl hlasovat, „Min Tid Skal Komme“ si u mě stojí mnohem víc. V pouhých pěti skladbách rozehrávají Norové skvělé příběhy, kterým nechybí zápletky, ale i odměny. Deska je pro mě dodnes jednou z top na poli tzv. avantgardního metalu 90. let.