Spomenuli to kolegovia Dalas a Louis v úvodníkoch k predošlým dielom tejto Retro Valhally, spomínajú to kolegovia v spomienkach na jednotlivé dosky: prostriedok deväťdesiatych rokov mal z pohľadu hudby mimoriadny (a neopakovateľný) dopad na celú generáciu, obvzvlášť v tom našom, stredoeurópskom priestore. Hudba bola zrazu oveľa dostupnejšia – ale na nové CD či kazetu bolo v predstreamingovej dobe stále treba „makať“. Cesta do CD predajne a nákup albumu boli zriedkavými rituálmi, ktoré sa nezmazateľne vryli do pamäte a do veľkej miery definovali dosky, ktoré sa dodnes zachovali v po(d)vedomí.

90’s boli takisto érou explózie domácej hudobnej žurnalistiky. Eklektický Rock & Pop modelovaný podľa anglickej tlače, Špulákov Bang (a Big Beng!) či dodnes fungujúci Spark nielenže poskytovali pravidelný prísun informácií, ale otvárali nové horizonty. O role médií píše Šotouš pri spomienke na KRABATHOR.

Pohľad na rebríček, ktorého tretiu časť nájdete nižšie, túto eklektiku ukazuje veľmi jasne. Jediným spoločným menovateľom je „tu a teraz“ onoho roku 1995. Čo na tom, že „THRAK“ bol jedenástym albumom KING CRIMSON, keď mne osobne otvoril dvere do celého žánru. Čo na tom, že Davidovi Bowiemu ťahalo na päťdesiatku, že „trojnohý pes“ od ALICE IN CHAINS de facto uzatváral zlatú éru grunge a čo na tom, že svetová kritika hodnotí „Troublegum“ vyššie ako „Infernal Love“ a „Among The Living“ vyššie ako „Stomp 442“. V rebríčku sú bok po boku s debutom ULVER (plne doceneným až spätne) či prvotinou RAMMSTEIN, ktorých o dva roky neskôr do povedomia katapultoval rovnako „generačný“ soundtrack k Lynchovej „Lost Highway“. Na ňom sa (okrem iných) našli spolu so spomínaným Bowiem a na absolútnom umeleckom vrchole sa nachádzajúcimi SMASHING PUMPKINS. Mimochodom, ich opus magnum „Mellon Collie And The Infinite Sadness“ ste počuli, len ak ste si mohli dovoliť vyhodiť zhruba šestinu priemerného platu za 2CD... alebo ste poznali tých správnych ľudí.

Príjemné spomínanie – alebo príjemnú návštevu múzea!

Thorn

30. RAMMSTEIN - Herzeleid
Rudi

Začiatok veľkej cesty. Z klubovej scény na najväčšie štadióny sveta. Keď si „Herzeleid“ pustíte dnes, žasnete, aké vyzreté a po všetkých stránkach vymazlené dielo ide. Tvrdá a bolestivá práca hore na severe sa nemeckým umelcom vyplatila. Švédsky producentský macher Jacob Hellner sa osvedčil natoľko, že s kapelou robil aj ďalších štrnásť rokov, počas ktorých spolu stihli nahrať päť albumov.

„Herzeleid“ obsahuje veľké hity a tiež vzorce, podľa ktorých sa išlo na ďalších štúdiových nahrávkach. „Seemann“ ako predloha pre všetky ďalšie pomalé, melancholické, viac či menej vygradované kompozície. „Asche zu Asche“ alebo „Du riechst so gut“ ako ultimátne formy rammsteiňáckych hymien. A okrem toho bomby ako „Heirate mich“, „Weisses Fleisch“ či nekompromisné úvodné baranidlo „Wollt ihr das Bett in Flammen“... nehovoriac o úplne prvej skladbe, ktorú kedy kapela zložila – „Rammstein“ je jednou z troch pesničiek z tohto albumu, ktoré RAMMSTEIN hrali aj minulý rok na svojich mamutích vystúpeniach.

29. ANTHRAX - Stomp 442
Subeer

Mám rád Bushův zpěv a periodu chameleona spojenou s jeho působením u těchto poněkud labilních thrasherů. Materiál na „Stomp 442“ je jasně poplatný době vzniku a trendům, které tehdy frčely, ale to je asi tak poslední, co bych mu chtěl vyčítat. Bratrancova originální MC se svého času točila do zblbnutí, ale bylo a pořád vlastně je co poslouchat a troufám si tvrdit, že na namožení krčních obratlů při přicházejícím stařeckém headbangingu bude tato deska nadále ideální volbou. Hned od začátku se totiž nasedá na precizně „vytuněného“ energetického Red Bulla a kolikrát až thrash-speedové rodeo se v podstatě uklidňuje až se závěrečnou procítěnou „Bare“. Ne nadarmo si v „King Size“ vystřihl sólo Dimebag Darrell, tak aby tato padesátiminutová seance dostala řádnou stylovou „groove“ záštitu. Album zdobí především přímočarost, vitalita kytarových riffů, krásně usazená rytmika a díky Johnovi u mikrofonu i značná zpěvnost. Uznávám, že ANTHRAX vydali alba, které asi mají větší žánrovou hodnotu, je ale docela možné, že bez této desky bych o se ně třeba vůbec nezajímal.

28. ALICE IN CHAINS - Alice In Chains
DarthArt

V historii hudebního hnutí je hodně skupin, které dojely na drogové závislosti, ale aby kapela byla už při třetí desce totálně rozložená, to se často nestává. Vlastně už na dvojce „Dirt“ byl zpěvák Layne Staley hluboko v heroinu, tenkrát ale ještě zvládal jakž takž fungovat a hrát koncerty. Kdo to už tehdy nedával, byl baskytarista Mike Starr, který kvůli závislosti musel AIC opustit, a Layne mu byl v patách. Při nahrávání „Alice In Chains“ alias „Tripoda“ byl úplná troska, točit se mu dařilo nebo nedařilo podle momentálního stupně vyjetosti a třeba nový baskytarista Mike Inez vzpomíná, že nahrávání třetí desky ALICE IN CHAINS bylo velmi ponurým zážitkem. Z alba to stříká na všechny strany – ať už jde o úvodní těžkojízdu „Grind“, totálně zdrcující „Sludge Factory“, nihilistickou „Frogs“ nebo jakože prosvětlenější „Heaven Beside You“, vždycky působí dojmem, jako by vás někdo svázané hodil hubou do bahna, zaházel vás igelitem a přejížděl přes vás tankem. Čistá deprese, ovšem taky čistá hudební genialita. Miluju desky, které jsou jediné na světě – a něco takového, jako je třetí deska ALICE IN CHAINS, skutečně jinde v univerzu neexistuje! Možná je té deprese až moc a hodina hracího času jakkoli vycvičeného posluchače porazí na týdny dopředu, takže když na konci náladu aspoň trochu zlepší bluesovka „Over Now“, zdá se to jako vysvobození. Jenže tahle hudba, která duní zpod náhrobního kamene, je tak hypnotická, že musíte mačkat „play“ znovu a znovu … a jestli vás to oblaží nebo dovede ke dveřím psychiatrické léčebny, to už je váš osobní souboj!

27. KRABATHOR - Lies
Šotouš

Pro milovníky jejich starší tvorby s tandemovou kytarou to byla studená sprcha. Sbohem thrashové kořeny. Leccos přitom naznačil už sedmipalec „The Rise Of Brutality“. Christopherova osiřelá, ale dostatečně vrstvená šestistrunná pila se sklony k melancholizujícímu sólování sice zůstala poznávacím znamením kapely („Tears, Hope and Hate“; „Stonedream“), zjevný příklon ke grindcoru, včetně Brunových angažovaných textů, a Pegasovy bicí zahlížející na horizontu tehdy nedostižný vzor Docenta z Vader však měly učinit z třetí desky Krabathoru jejich „Master Of Puppets“.

A přiznejme: zdařilo se. Vždyť těch triček, mikin i nášivek s logem kapely, třírohatou krabatou lebčičkou či odvážně nemetalovým motivem obalu nové desky by se člověk v roce 1995 v tuzemských klubech těžko dopočítal. Nejenže smlouva s Morbid Records otevřela i dalším odvážlivcům okno do světa menších zahraničních labelů, ale výzva „support the underground“ znamenala tehdy pro mnohé dosud mainstreamové posluchače iniciaci do temnějších vod metalových subžánrů. Přímočaře ničivé refrénové pasáže (modelově „Unnecessarity“), nesmlouvavá protikřesťanská image („hitová“ „Rebirth of Blasphemy“, ti za nožky visící atleti na hrudích všech tří rouhačů, swag!), krví trpících jatečních zvířat zbrocená „Short Report On The Ritual Carnage“ i závěrečná zadumaná Christopherova „orionovská“ instrumentálka „Believe“, to vše zajistilo ogarům z Krabce pozornost fanoušků i médií.

A média je měla tehdy ráda (hlavně Metal Hammer CS). Brunova i Christopherova ochota psát obsáhlé (a čtivé) reporty z výjezdů za hranice a rekapitulovat vlastní „léta učňovská“ učinily mnoho pro zasvěcení nováčků in rebus deathmetalensis i pro znovuangažování veteránů fanouškovské základny z první půle devadesátek. Co na tom, že souboj s angličtinou na „Lies“ stále nebyl zrovna přesvědčivý („fuck the Christ?“) a zvuková stránka (ani dle dobových standardů) zrovna excelentní? Možná právě zrnitý, neučesaný sound učinil tečku za starší, přehlednější produkcí éry „Only“/„Cool“, která nově naživo dostávala o poznání brutálnější outfit. To na desce doložil i návrat demáčového „Imperátora“, třepanicové halekačky a tutově fungujícího přídavku každého koncertu.

Zpětně viděno znamenaly „Lži“ první sebevědomé vykročení tuzemské deathové produkce za hranice českých rybníků a pomoravských lužních lesů. Škoda, že zatímco VADER ve stejném roce definitivně vypochodovali z polských temnot k hvězdnému statusu, pokračování českého příběhu tah na branku někde cestou ztratilo. Kde vlastně?

26. ULVER - Bergtatt – Et eeventyr i 5 capitler
Radicalcut

V roku 1994 bolo už blackmetalové šialenstvo všade a postupne vytláčalo z undergroundového výslnia doposiaľ dominujúci death metal. Kým väčšina dobového black metalu bola vystavaná na často primitívnom satanizme poháňanom alkoholom, debut vtedy násťročných(!!!) ULVER bol jeden z prvých počinov, otvárajúcich nové možnosti. Čistý spev, pomalšie a akustické pasáže, folkové prvky a koncept až ostentatívne ignorujúci rohatého, čerpá inšpiráciu z tajomnosti a temnoty nórskej prírody. Výsledkom je dodnes fungujúca atmosféra, a hoci aj tento smer časom nadobudol tragikomické rozmery, „Bergtatt“ možno právom nazvať albumom, ktorý ohlasoval zásadnú metamorfózu black metalu. Mimoriadny, ako začiatok kľukatej cesty ULVER. Mimoriadny dobový dokument. Mimoriadny black metal.

25. DAVID BOWIE - 1. Outside (The Nathan Adler Diaries: A Hyper Cycle)
DarthArt

Jak jsem se dostal k Davidu Bowiemu? Zvláštním způsobem! Sedím si takhle jednou v sobotu dopoledne doma, a zvoní telefon. Vezmu ho, a na druhé straně Praha: „Hele, nechceš jít na koncert Davida Bowieho? Kolega novinář má volňásek, a nehodí se mu to. Jestli jo, buď v šest večer v Holešovicích na tramvaji, potkáte se tam, vypadá tak a tak.“ Ty vole, dobrý! Bowieho sice vůbec neznám, ale „The Hearts Filthy Lesson“, která rotuje v rádiu, je dobrá, a protože jsem novopečený závislák na WALTARI a FAITH NO MORE, už vím, že nemám promarnit žádnou příležitost, vyvléct se z okovů metálkovství a poznávat širý svět. V šest držím lístek, v devět stojím v hale, a jenom čumím, co se kolem mě děje … ten hypnotický chlápek, co je tisíckrát temnější než všichni džízkaři světa, to je ten stařík Bowie? Tuhle geniální hudbu jsem doteď neposlouchal? Po koncertě stojím omámený na chodníku u tramvaje, stejný pocit si podržím ještě týden, a vlastně pak další měsíce dál, protože mám v uších Bowieho „Outside“ a poznání, že mám další hudební lásku. Příběh jak z pohádky? Nikoli … typická devadesátá léta!

J.Rose

DAVID BOWIE experimentálních devadesátých let je mému srdci nejblíže a tuhle nahrávku stavím do nejvyšších pater jeho pestrobarevné diskografie. Mysteriózní, svůdné, žánrově nevyzpytatelné. Co více si od jedinečného hudebního chameleona přát?  Skladbu „I’m Deranged“ mám navíc neoddělitelně spojenou s Davidem Lynchem (modří už vědí), jedním z mých nejoblíbenějších režisérů.

24. THE SMASHING PUMPKINS - Mellon Collie And The Infinite Sadness
Subeer

Více než dvou hodinová osobitá nálož, která potvrdila status výjimečnosti jedné z nejjasnějších hvězd alternativního rocku, aneb naprosto úchvatné prodloužení „siamského snu“. Stylový kolotoč protáčející figury s maskami art rocku, shoegaze, grunge nebo třeba i popu. To vše s hudebním šmrncem a charisma à la THE SMASHING PUMPKINS, samozřejmě mícháno pod přísnou genialitou principála Billyho Corgana. Je až k nevíře, že i po dvou dekádách těchto 28 skladeb neztratilo nic ze své pospolité svěžesti, a to i díky precizní dramaturgii kompletní soupisky. Rockové hity jako „Tonight, Tonight“ nebo „Bullet With Butterfly Wings“ jsou proplétány s polo hity („1979“, Muzzle“) a kvanty neutěšených psychedelických nářezů („Zero“, „Bodies“, „Tales Of The Scorched Earth“). I v dnešní uspěchané době je potěšením poslouchat tento monolit na jeden zátah a já stále nedokážu litovat toho šíleného obnosu, co jsem za 2CD v době vydání vysolil. 

23. KING CRIMSON - THRAK
Thorn

Nie je v rockovej histórii mnoho kapiel, ktoré sami seba dokázali pretransformovať toľkokrát (a s takým dopadom) ako KING CRIMSON. Prvá polovica deväťdesiatych rokov sa pritom niesla v duchu tvorivého ticha, po troch „new wave“ albumoch v rozmedzí troch rokov medzi 1981-1984. O desať rokov neskôr sa kvarteto Fripp – Belew – Bruford – Levin rozrástlo o bicmena Pata Mastelotta a druhého hráča na monštrozitu menom Chapman stick (a jej deriváty) Troya Gunna, odštartujúc dekádu takzvaného „dvojitého tria“, v ktorom je každý nástroj zdvojený.

„THRAK“ je v mnohých ohľadoch dodnes najsilnejším z trojice albumov z tejto epizódy KING CRIMSON. Vychádzajúc z konceptov načrtnutých na „Red“ (1974) – dovtedy najtvrdšej položke v diskografii – prináša „THRAK“ extrémne sofistikovanú, hutnú, no v zásade (a hlavne vďaka Adrianovi Belewovi) stále piesňovú formu, v tvrdších pasážach s presahmi k prog-metalu. Na rozdiel od „Red“, kde má každá skladba minimálne 6 minút, na „THRAK“ túto hranicu prelezie len – ak sa to tak dá povedať – hit „Dinosaur“; inštrumentálne ekvilibristiky sú vpletené do štruktúry skladieb, alebo medzi ne. V tomto ohľade KING CRIMSON model 90s/2000s nadväzoval na svoju osemdesiatkovú inkarnáciu, no zároveň poslúžil ako priznaná i nepriznaná inšpirácia prog-metalovej vlny, ktorá sa v druhej polovici deväťdesiatok začala dvíhať k svojmu vrcholnému obdobiu.

22. MESHUGGAH - Destroy Erase Improve
Šotouš

„Todle je náš skutečnej zvuk kytar. Turbo.“ Únor 1995. Video z making of „DEI“ ukazuje juvenilní hochy z Umeå poněkud překvapené tím, co že jim to krz ty sedmistrunky z monitorů leze. Nebyli sami. Ještě pořád si ve studiu přes svoje tracky pouštěli „Master Of Puppets“. Ale už se to nepotkávalo. Nemohlo – navzdory thrashovým omrvinkám, které si údajně hlavně ve skladbách hlavně v první části alba “nechali”.

Zkušenost z předskakování MACHINE HEAD na turné k „Burn My Eyes“ zřejmě sdostatek odhalila možnosti a limity inovace v rámci žánru. Ostatně titul předchozího  EP „Selfcaged“ (taky 1995) ten pocit zřejmě shrnuje nejlíp. Tak to zkusili jinudy a zrodili se – MESHUGGAH? Spíš obrodili, jak se ostatně pěje v závěrečné „Sublevels“, kromě „Future Breed Machine“ možná nejcitovanější skladbě z DEI: „A Slow Conversion, A Silent Change. I wake into the brightened day.“ Ne že by „Destroy Erase Improve“ bylo meditativní, světlem prozářenou sbírkou přírodní lyriky. Obsah spíš smrdí mazivem na drony a japonským 16mm celuloidem. Právě motiv sebenahrazení čímsi kvalitativně a technologicky vyšším („a sign of times, dreams turn into systems“) je ústředním motivem souboru skladeb, které si jen zdánlivě činí nárok na konceptualitu, jakkoli k tomu název desky svádí (banální protireligiózní štěk „Terminal Illusions“ úvahy o jednotícím konceptu spolehlivě rozptýlí).

Obava z nahrazení upadajícího a stále více repetitivního lidského rámce myšlení a konání je ale motivem, který od oněch let nesporně nabyl na závažnosti: „Sterile thoughts now upraised in subhuman majesty“ („Vanished“). Hudební stránka věci texty Thomase Haakeho sice předcházela, nicméně vize odlidštění a manipulace se tu ambivalentně potkává s dokonaným nakročením ke zpomaleným minimalistickým polyrytmickým kompozicím. Kromě úvodní „FBM“ je to zřejmě nejcitelnější v „Suffer In Truth“, i když Martin Hagström dodává, že většina „DEI“ je pořád 4/4. Připočtěme Thordendalovu rostoucí fascinaci jazz/fusion v pojetí Allana Holdswortha, no – a zbytek už jsou hudební dějiny žánru, který MESHUGGAH na „Destroy Erase Improve“ stvořili. Pro sebe: „And my ties are severed clean / The less I have the more I gain / Off the beaten path I reign.“ James Hetfield.

21. THERAPY? - Infernal Love
Subeer

Pro mě tento opus přinesl ještě o něco přitažlivější hudební substance než do nebes vynášený předchůdce „Troublegum“. Přestože „Infernal Love“ není prudce návykové, má však svojí naprosto ozbrojující dekadentní atmosféru vystavěnou na ultra strhujících rockových melodikách dávkovaných přesně tak aby rafinovaně míchaly emočními dispozicemi posluchače. Navíc je skladatelsky nesmírně rozmanité, a hlavně bravurně poskládané do jedenácti bouřlivých dějství, ve kterých Andy Cairns zpívá jako o život. Osvěžující jsou i vsuvky saxofonu ve „Stories“ a legendární violoncello, zde zatím ještě hostujícího Martina McCarricka v „Diane“ (cover HÜSKER DÜ). I po dvaceti letech, stejně tak jako kdysi, „Bad Mother“ stále umí navodit ony vibrace neklidného mládí, no a ten refrén: „You only mean it, 'cos you look like Jesus, You really mean it, when you look like Jesus” mi tehdy pěkně dlouho lítal jako screensaver. Zkrátka ďábelská láska neumírá a nejspíše vydrží až za hrob.