Nostalgické vzpomínání, kterého byly plné úvodníky mých kolegů k předešlým částem Retro Valhally 1995, jsou asi logické u party pánů v nejlepších letech, kteří značnou část svého života a volného času strávili s hudbou převážně metalového charakteru. Ani já se tomu samozřejmě neubráním a musím zdůraznit, že k velkému počtu desek roku 1995, které naplnily tento žebříček, mám velmi osobní a vzpomínkami naplněný vztah. V té době jsem už za sebou měl celkem dlouhý posluchačský život, pokud se tedy dá za dlouhé období považovat 15 let od mého prvního opravdu intenzivního vnoření se do hudby díky kazetám mých rodičů, ze kterých jsem si tehdy přisvojil ty s ABBA, BEATLES, ale především Bruce Springsteenem. Tím začala moje geneze od příznivce poprocku i progrocku přes metalistu (heavy, thrash, death atd.) až k vyznavači punkrocku, grunge či všemožných extrémů, abych již věděl, že nikdy nebudu ortodoxním fanouškem jednoho stylu.

Z výše popsaného důvodu jsem devadesátá léta prožíval hodně intenzivně. Té hudby, její pestrosti a dostupnosti bylo nebývalé množství. Pryč už byly komoušské doby pokoutního nakupování kazet na burzách, začal jsem žít svůj CD sen a díky sdílení s kamarády se dostával k novým a novým nahrávkám. A rok 1995 byl v tomto ohledu opravdu bohatý. Nejen množstvím nových alb, ale i stylovým rozsahem, který v té době již existoval. A to vše se k mé radosti promítlo i do našeho žebříčku, takže stylová pestrost druhé desítky vyhodnocených alb je opravdu pozoruhodná. Od brutálních položek typu SUFFOCATION či AT THE GATES přes avantgardu VED BUENS ENDE až ke klasice v podání Ozzy Osbourna či osobitému přístupu Pattonových FAITH NO MORE. A neopomenutelnou část samozřejmě musí tvořit tehdy bouřlivě se rozvíjející doom a gothicmetalová scéna zde reprezentovaná na výsluní teprve stoupajícími ikonami ANATHEMA a MOONSPELL. K tomu debut OPETH, který naznačil trend náročnějších progmetalových forem a fúzí. A to si ještě musíme počkat na první desítku alb, kde by logicky mělo být to nejlepší. Byl to sakra dobrý rok.

Noisy

20. MOONSPELL - Wolfheart
Noisy

Tímto debutem vtrhla portugalská parta na scénu s takovou razancí i noblesou, že se „Wolfheart“ okamžitě stalo synonymem pro špičkový temně náladový metal a MOONSPELL se zařadili mezi osobité a svým způsobem stylotvorné celky. Nabídli vše potřebné, aby jejich hudba na jedné straně splňovala kritéria pro tehdejší představu extrémní metalové produkce, přinášela prvky hned několika tehdy populárních stylů jako doom, death, black a současně zněla trochu jinak, vlastně originálně a nesla v sobě i dostatek emotivní vyhrocenosti a melodií, které si svou chytlavostí omotávaly posluchače kolem prstu. Ribeiro navíc představoval na tehdejší dobu celkem variabilní vokál, skřehotavě brutální blackové řevy střídal s uvolněnou melodikou a recitační dramatičností a snad i tím dostával skladby do kontrastu s tehdy již populárními a stylově příbuznými PARADISE LOST, jejichž „Draconian Times“ nabíralo mnohem uhlazenější a melodičtější formu. „Wolfheart“ v sobě neslo i surovost a jistý mystický nádech, kvůli kterému ho mnozí stále považují za nepřekonané. Jistě, následné „Irreligious“ bývá často hodnoceno ještě lépe, ale podle mě již neneslo ono démonické kouzlo.

19. SUFFOCATION - Pierced From Within
Reaper

V roce 1995 byli SUFFOCATION už dávno zavedeným pojmem. Jedni z největších inovátorů v dějinách death metalu byli tenkrát na samém vrcholu tvůrčích sil. Těžko říci, která deska/EP z období 1991-1998 je vlastně tou nejvíce zásadní, někdo nedá dopustit na "Human Waste", další má na nejvyšším piedestalu EP "Despise The Sun" a ti ostatní jednu ze třech klasických řadovek v mezidobí. Já osobně se přikláním nejvíce ke dvojičce "Breeding The Spawn" a právě "Pierced From Within". Na těchto deskách SUFFOCATION přitopili pod technickým kotlem a vsadili na komplikovanější struktury. V následujících dekádách se tímto počítáním budou inspirovat nesčetné zástupy následovníků. Vlastně jakmile hraje deathmetalová kapela alespoň trochu technicky, v pozadí často cítíte stín "Pierced From Within". Sestava přítomná při nahrávání kolekce se skládala z výrazných individualit, o Franku Mullenovi se napsaly celé stohy stran, to samé o kytarovém duu Cerrito/Hobbs. Stejně tak zajímavou kapitolou je i neposedná basa Chrise Richardse často se ubírající svoji vlastní cestou. Deska, která měla pro vývoj žánru zcela zásadní význam, zejména pak pro jeho techničtěji pojatou odnož.

18. GRIP INC. - Power Of Inner Strength
Dalas

Velmi napjatě očekávaná premiéra Dave Lombarda po odchodu z „mateřských“ SLAYER byla zkouškou pro ortodoxní fanoušky jeho bývalého působiště. Debutové album GRIP INC. by se žánrově dalo bez problémů zasunout do thrasmetalového šuplíku, ale polovina devadesátých let velela na zteč modernity a soudobého zvuku. Zkombinovat explozivní thrashové nájezdy („Hostage To Heaven“) a groove metalem dýchající současnost („Ostracized“) se povedlo na výbornou. Organicky propojená minulost s horkými trendy v metalové muzice i dnes skvělé odsýpá a pokaždé dokáže nabídnout výborný posluchačský zážitek. Sorychtovy kytarové a Lombardovy bubenické exhibice zde pracují ve prospěch vskutku šťavnatého a energii vyzařujícího celku. V mém případě je v tom i kus osobních pocitů, protože album jsem v létě roku 1995 doslova točil pořád dokola.

17. OZZY OSBOURNE - Ozzmosis
Rudi

Toto určite nie je najlepší album v Ozzyho bohatej diskografii. Dokonca nie je najlepší ani z dvoch albumov, ktoré stihol vydať v 90. rokoch minulého storočia. Aj tak však má veľké čaro a skrýva silné príbehy. Napríklad ten, v ktorom Steve Vai spolupracoval s Ozzym, potom ich to prestalo baviť a nakoniec z ich kooperácie nájdete na albume iba skladbu „My Little Man“. Alebo ten, ako sa k Ozzymu vrátil Geezer Butler, aby spolu zložili také tvrďárny ako „Thunder Underground“ a „My Jekyll Doesn't Hide“. Alebo ten o Lemmyho texte pre krásnu „See You On The Other Side“...

Dnes to už znie neuveriteľne, ale „Ozzmosis“ bol comebackový album. Ozzy sa totiž po fenomenálnej doske „No More Tears“ rozlúčil s hudobnou scénou, bodkou malo byť masívne a starostlivo zdokumentované turné s podareným názvom „No More Tours“. Samozrejme, že bez hudby, nahrávania a koncertovanie nevydržal. A to je dobre. Prišli by sme o toľko skvelých vecí. Hoci, prísne subjektívne vzaté, po „Ozzmosis“ ma už od neho žiadny album vlastne nebavil až v takejto miere. Je tu priveľa podarených kompozícií. Zbožňujem aj skrytý klenot „Old L. A. Tonight“, klasickú ozzyovskú baladu, v tomto prípade hneď s dvomi refrénmi a krásne presladenou romantickou atmosférou.

J.Rose

Nejlepší nahrávka Prince temnoty. Hotovo dvacet.

16. ANATHEMA - The Silent Enigma
Radicalcut

Obrovský krok vpred nielen pre ANATHEMU ale aj pre moderný doom metal ako taký. V tom čase v podstate stále deti ukázali, že doom metal môže byť postavený na oveľa viac než len pomalom tempe, Sabbathom inšpirovaných riffoch a monumentálnej dĺžke. Odvážili sa experimentovať a otvoriť štýl pestrejším inšpiráciám, inštrumentácií a civilnejšiemu spevu. Dobová tlač ich právom označovala za najväčšie nádeje atmosférického metalu. Vtedajší hit (v kontexte scény a žánru) „The Silent Enigma“, rovnako ako dlhé roky tradičné ukončenie koncertov v podobe „A Dying Wish“, nezostarli najlepšie. Naopak, surové a rozsiahle skladby z prvej polovice albumu obstoja dodnes azda aj v kontexte neskoršej post-metalovej vlny. „Nocturnal Emission“ a „Cerulean Twilight“ nestratili nič zo svojej znervózňujúcej a napätej atmosféry. V kontexte tvorby samotnej ANATHEMY išlo o prvý z troch po sebe nasledujúcich a ambicióznych albumov, dodnes predstavujúcich vrchol ich tvorby.

15. OPETH - Orchid
Arrow

Originálny debut OPETH predznamenal pôsobivú dráhu kapely a definoval základné prvky ich ďalšej tvorby, pričom priniesol úplne nový pohľad na hudbu zakorenenú hlboko v death metale. Album je vo svojich motívoch a náladách rozletený do mnohých smerov, o to viac vyznieva jeho melodramatické jadro, i originálny prístup miešania extrémnej hudby s akustickými elementami a charizmatickým, čistým vokálom. Pritom je nasýtený charakteristickou atmosférickou štylizáciou divokých ornamentov brečtanu rastúceho na rozpadnutých renesančných budovách v opustenom parku. Práve tá ostala zachovaná naprieč celou hudobnou históriou kapely, pričom niektoré melodické motívy je možné zachytiť aj v najnovšej tvorbe. Tvrdosť nahrávky podčiarkuje aj nedávno vydaný remaster, a momenty ako mrazivý predel v strede skladby "Forest Of October" alebo progresívne intermezzo v "V The Apostle In Triumph" ukazujú na hudobné vizionárstvo M. Åkerfeldta. Plný potenciál síce dosiahol až so svojimi neskoršími dielami, ale "Orchid" so svojou špecifickou atmosférou, zdôraznenou nostalgicko-emotívnym nábojom obstojí aj dnes ako masívny, hoci trocha neotesaný, základný kameň.

14. VED BUENS ENDE - Written In Waters
Petr Frinta

Ani v centru Osla v polovině devadesátých let už nezůstalo nic jen černočerné. Debuty zásadních jmen norské (nejen black) metalové scény dávno vyšly. Některé kapely už začaly pošilhávat po profesionálním hraní, jiné se rozhodly, že spíše než šokovat chtějí přesvědčit spíše kvalitou nového materiálu. A i zázemí scény se v mezičase přesunulo z podzemí zavřeného legendárního obchodu Helvete do daleko kosmopolitnějšího Elm Street Rock Cafe, kde někteří z prominentů dokonce fungovali jako DJs.

A i z těch Satanu nejoddanějších najednou začalo lézt, že jejich horizont nikdy nekončil jen ranými deskami SODOM a BATHORY, jak ještě před pár lety rádi dávali na odiv, ale sahal daleko dále. Ke slovu se konečně dostaly i méně známí, zato stejně důležití interpreti (DIMMU BORGIR, GEHENNA, KVIST, MALIGNANT ETERNAL) a ruku v ruce s jejich díly i celá plejáda desek, které právě tyto vlivy „odjinud“ začlenily do svého zvuku. Na balancování na rozhraní mezi metalem a inspiracemi z jiných žánrů a dekád postavily svůj (raný) rukopis BEYOND DAWN, IN THE WOODS…, ULVER, ARCTURUS nebo i 3RD AND THE MORTAL.

To kategorie „desek odjinud“ patří i debut a pohříchu dodnes jediné album VED BUENS ENDE, projektu tří důležitých postav tamního dění, spojených s ještě dalšími jmény, která metal posouvala jinam a dále. Jde o desku výjimečnou v mnoha ohledech. Atypickým obalem počínaje, pokračuje řadou často dobře utajených přesahů (název skladby „Den saakaldte“ je ironickou slovní hříčkou, „Remembrance Of Things Past“ je samozřejmě odkazem na „nekonečný“ román Hledání ztraceného času atd.) a konče dlouhými písničkami plnými změn, atypický struktur a stejně nevšedního spojení hudby a zpěvu.

Jde o jediné album svého druhu: ani jeho protagonistům se na něj podařilo navázat jen z části (tvorba „nástupnických“ VIRUS je sice stejně dobrá, ale daleko krotší). A je otázka, zda tak jedinečnou kombinaci extrémně metalové estetiky (občasné sypačky, spílání rozhněvaného netopýra coby kontrastní hlas, ladění kytar a zvuk) s různými odnožemi alternativní hudby vůbec zopakovat lze. Je tu klasická rocková avantgarda (rozbité kompozice), zdánlivě nelogické variace zbytnělé rytmiky math-rocku, spousta prapodivných pomalých rozkladů a disharmonií, které se staly standardem až o mnoho později, a další tehdy atypické kytarové hry, včetně spousty akustických pasáží, o nichž lze říct, že každá je jiná a funkční jiným způsobem („Autumn Leaves“ je regulérní – a povedený – folk/rockový míšenec). K tomu zpěv, který k hudbě nesedí ani rytmem, ani výrazem, přesto je její součástí.

Třicet let poté nemusí takový popis naznačovat cokoli výjimečného, natolik se pravidla žánrů a jejich post- variant proměnila. V roce 1995 šlo ale o něco naprosto jedinečného, co navíc ztvrzovalo důležitost katalogu anglického vydavatelství Misanthropy.

13. GAMMA RAY - Land Of The Free
Milda

Klenot mezi speedmetalovými alby, ačkoliv se paradoxně o klasický speedmetal vůbec nejedná. Deska nabízí zajímavý mix rockových, power- a heavymetalových vlivů, na maximální tempo se zrychlí jen asi ve třech skladbách.

Kai Hansen při plnohodnotném pěveckém návratu obstál na výbornou a možná je i lepší, že ten nahraný materiál zpívá on, než Ralf Scheepers svým agresivním ječákem.

Z celé desky dýchá veskrze pozitivní a letní atmosféra a ačkoliv se nejedná o koncepční album jako takové, skladby působí jednotným a provázaným dojmem.

12. AT THE GATES - Slaughter Of The Soul
Reaper

Ten zásadní riff úvodní skladby zná každý z nás. Ikonický otvírák "Blinded By Fear" je snad nejznámější skladba AT THE GATES. Zároveň je však součástí poměrně kontroverzní kolekce, která definitivně rozdělila příznivce kapely na dva tábory. První skupina nedá dopustit na začátky AT THE GATES, zejména kultovní prvotinu "The Red In The Sky Is Ours", druhé je zase sympatičtější období po odchodu Alfa Svenssona, kdy se kapela odpoutala od komplikovanějších, až avantgardně pojatých struktur, a přiklonila se ke klasičtějším hodnotám melodického death metalu. Jedním dechem však dodávám, že ta škatulka "melodický death metal" mi připadá v souvislosti s AT THE GATES taková zvláštní, ne úplně vystihující jejich produkci, a to i v případě tradičněji pojatých nahrávek. Švédové nebyli takovými hitmakery jako třeba IN FLAMES nebo pozdnější DARK TRANQUILLITY, nepůsobili tak nápadně, ale o to více byli se svou nevtíravou produkcí efektivnější. Osobně patřím do teamu "The Red In The Sky Is Ours", přesto si energickou, šlapavou a přímočařeji pojatou sbírku "Slaughter Of The Soul" rád připomínám.

11. FAITH NO MORE - King For A Day... Fool For A Lifetime
DarthArt

Jo, byl to tenkrát šok, když FNM vydali „King For A Day“! Ne, že byl Mike Patton a spol. byli nějaká vyloženě optimistická parta, ale hitovky z jejich magnum opus „Angel Dust“ se hrály v každém rockáči, klipy jely v televizi a na energické smršti typu „A Small Victory“ nebo „Midlife Crisis“ jste klidně mohli balit holku, která jinak o rockovou muziku nezavadila. A najednou vyjde „King For A Day“ … a deka přes hlavu! Nesmírně tvrdé kytary, antihitové skladby, šumy a ruchy, co přehluší základy písniček, a navíc zpěvák Mike, který se naprosto utrhl ze řetězu a řve, štěká, dusí a chroptí takovým způsobem, že si chvílemi říkáte, jestli jsou to opravdu FAITH NO MORE! Ano, „Digging The Grave“ je klubová hitovka, „Just A Man“ je oplodňovák přesně pro ty holky, co jste naučili „Easy“, jenže pak nastoupí „Cuckoo For Caca“ a jste v takovém nihilismu, že celé randění je v tahu. „Caralho Vodoar“? Ok, ta zklidňuje bluesovým oparem, jenže pak nastoupí „Ugly In The Morning“ a Patton zase chrlí hlasivky v šíleném extatickém řevu! Celé dohromady? Nervózní, obsedantně-kompulzivní, ADHD a maniodepresivní, jakoby se kapela každý den probudila s jinou, ovšem vždycky hraniční náladou, a nahrála to, co s ní zrovna lomcuje a není schopna to ovládnout. Ovšem tahle rozstřelenost vás naprosto pohltí. Jako bipolární zpovykanec lítáte z jednoho rohu do druhého a užíváte si chaos jako nikdy předtím. Za mě nejlepší FAITH NO MORE ever, jen si nejsem jistý, jestli se tím vůbec mám chlubit…?!

J.Rose

Žánrově nejkošatější a tudíž i nejzábavnější nahrávka FAITH NO MORE. Od zakouřeného kabaretu až po neurvalé metalové běsnění. Ano, při poslechu se vás může hravě zmocnit pocit, že Mike Patton vokály nahrával ve vypolštářované cimře uprostřed ústavu pro choromyslné jedince, ale i tento aspekt skvěle koresponduje s onou žánrovou roztříštěností. FAITH NO MORE už se na něco tak divokého a odvážného nikdy nezmohli. Klenot.