MOGWAI - The Bad Fire
Nové album skotských MOGWAI opět těží ze soundtrackových zkušeností skupiny, ale současně je cítit snaha vrátit se k postrockovým kořenům a především po produkční stránce ostřejšímu soundu. Tady bude co naposlouchávat.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Z hlediska součtu nahraných minut hudby vynásobených počtem alb nejsou DECULTIVATE úplně nejplodnější kapelou, ale když už teda jednou za čas vychází jejich řadovka, musí se všichni vyznavači progresivnějších forem v extrémních žánrech okamžitě postavit do pozoru. Zapomeňte na legrácku, jež zakončila 3 roky staré předchozí album „Pohrdat“. Svérázný cover hitu americké křesťanské country zpěvačky Joan Osborne asi málokoho přesvědčil, že by se další hudební cesty této čtveřice měly ubírat zrovna tímto směrem.
Kvizová otázka pro rok 2025 zněla spíše ve smyslu „jak ještě inovovat tento styl tak, aby nedošlo k jeho úplnému ohlodání na kost?“. Jak znít stále dost zajímavě, ale zároveň přitom demonstrovat i nějaký posun? Samozřejmě to vše za předpokladu, že nehodláte neustále jen přehrávat již odehrané, což si troufám tvrdit, se prozatím v případě této kapely nestalo ani jednou. Asi toho moc nepokazím, když hlavní pointu vyzradím hned úvodem – nestalo se tak ani nyní! DECULTIVATE z mého pohledu dokázali trochu zkušeněji ukočírovat tu stále nesmírnou dávku agrese a vzteku, respektive tyto spíše koncentrovali do ještě intenzivnějšího projevu. K tomu jim kromě jiného výrazně napomohl oproti minulosti o něco zahuštěnější zvuk.
Metalovější produkce nahrávce rozhodně svědčí, byť se stále žánrově pohybujeme někde na škále hardcore – grindcore (pořadí si přehoďte dle osobních preferencí). Hřmotnější kytarový sound však sype do jednotlivých skladeb velkorysou dávku střelného prachu, když tyto samy o sobě působí jako velmi spolehlivé rozbušky. V porovnání s dosavadní tvorbou zde není ani utopená Ondrova basa a ve zvukovém válci lze jasně rozeznat její hezky „odspodu“ jistící roli. Celkově velmi přehledné nazvučení s jasně vytyčeným středem, kde dominuje Mirův řev a výrazné (nikoliv však přehnaně) bicí, zatímco prostor pak vyplňují již zmiňovaná basa a masivní zvuk kytarových riffů.
Nyní k tomu zmiňovanému usměrnění agrese. Ne, ani třetí deska pražsko-plzeňské skupiny nedělá žádné kompromisy a nehodlá slevovat ze stylu nasazeného už od počátku existence DECULTIVATE. Živelnost a nasranost z ní prýští doslova všemi směry, mám však (možná čistě subjektivní) pocit, že tyto jsou v současnosti ještě o něco koncentrovanější a sevřenější. Snad tomu napomáhá i již zmiňované metalový zvuk, ale své rozhodně udělají i nabroušené a neradostné texty, jež dokáží být stejně tak nesmlouvavě přímočaré jako i obrazotvorné.
Hrací čas něco přes 13 minut velí jít okamžitě na věc. Žádné předehry, mezihry a tak podobně tady rozhodně nehledejme. Stručně, jasně a hlavně nekompromisně na jeden zátah od začátku do konce. Úvodní „Já sám“ sice odstartuje krátce osamocený kytarový riff, ale velmi rychle se dění přesouvá přímo do epicentra, kde vládnou zběsilá tempa a těkavost v rychle se střídajících motivech. Devítka skladeb to do vás buší hlava nehlava, neúprosné bicí střídají tempa jak na běžícím pásu. Expresivní vokál na hranici řevu a hlasité deklamace s jistotou ve frázování pak do této mlýnice sází verše se zkušenou přesností. DECULTIVATE po desítkách (či snad stovkách?) koncertů a několika nahrávkách fungují i ve studiu jako skvěle promazaný stroj. Svým způsobem, byť samozřejmě až ve druhém, třetím… plánu tak jejich působení nazvat i evangelizačním ve smyslu dokazování, že intenzivní a hlučná muzika postavena na kytarách a krátkých skladbách nemusí být jen bohapustým randálem, kde intenzita projevu přebije vše ostatní.
Na to tady máme i těchto 9 skladeb letošního bezejmenného alba. Již zmiňovaný úvodní flák je vlastně přesně tím otvírákem, jaký byste při alespoň zběžné znalosti předchozí tvorby skupiny mohli očekávat. Rychlý nástup, ohromná intenzita a napětí, které netvoří jen zběsilé pojetí skladby, ale i takové méně nápadné věci, jako neurotický kytarový motiv, který na krátký moment zazní zhruba v její polovině. Vůbec snaha oživit zvuk právě takovýmito drobnostmi výrazně nakopává nahrávku nad rámec běžného žánrového standardu. „Za Poříčskou bránou“ ve svém úvodu předvede typické rytmické kejkle, aby se po pár vteřinách „ustálila“ v ostrém punkovém tempu. Z hlediska kompozice a rytmické variability možná nejpřímočařejší skladba na albu, bezstarostné pogo v ní však i tak nehledejte! Jisté zvolnění však přeci jen nabídne sedmá v pořadí „Chcete vědět víc“, jež si po většinu své hrací doby jede na poměry alba v pomalejším, občas až středním tempu, které dává prostor hned celé plejádě dalších nervy drásajících riffů.
V naší recenzi debutového alba „Milovat“ se psalo něco o albu, na které naše scéna už dlouho čekala. Kromě toho, že se autor těchto slov stal zanedlouho i členem sestavy DECULTIVATE se skupina na domácí scéně už etablovala natolik, že její (pravda nepříliš časté) počiny už nepůsobí takové zjevení, ale udržet svůj jedinečný status se skupině i tímto albem podařilo. Její idea extrémního hudebního vyjádření dostává v této dávce devíti skladeb další výrazný impulz. Srovnávání v rámci diskografie se pořád úporně bráním, přesto musím přiznat, že „Decultivate“ mě z ní baví asi nejvíce. Tedy abych byl přesný, baví mě všechny desky, jen hutný zvuk a celkové provedení té letošní jsou zkrátka mému nastavení zatím nejblíž.
Přijdi, všechno rozflákej na prach a rychle se zase zdekuj! Třetí album DECULTIVATE opět nenabízí žádné kompromisy. 13 minut, 9 skladeb a zničující intenzita v náročnějším technickém provedení. Že to už tu bylo? No jasně, a pořád to funguje! Letos navíc i s „metalovější“ produkcí, která této muzice až překvapivě sluší.
8,5 / 10
1. Já sám
2. Trápení druhých
3. Pojď dál a posaď se
4. Až opadá listí
5. Za Poříčskou bránou
6. Štěpení
7. Chcete vědět víc
8. Posel ničeho dobrého
[video]
9. Na konci
Datum vydání: Pátek, 17. ledna 2025
Vydavatel: Holy Goat Records, Trapped Inside Records, L'inphantile collective
Stopáž: 13:24
Studio: PULP Studio, Bratislava
Mix a mastering: Otyn ve studiu Davos, Vyškov
-bez slovního hodnocení-
Nové album skotských MOGWAI opět těží ze soundtrackových zkušeností skupiny, ale současně je cítit snaha vrátit se k postrockovým kořenům a především po produkční stránce ostřejšímu soundu. Tady bude co naposlouchávat.
Postmetalový koktejl, ve kterém je namixováno hodně rozdílných vlivů, od DEFTONES přes náznaky TOOL až k post rocku či dravému i melodickému post hardcore. Trochu zvláštní koktejl, ale říz to rozhodně má.
Moje první setkání s tvorbou této rakouské kapely probíhá za asistence emocemi prosycené muziky z různých "post" žánrů. Je tam dostatek nápadů i děje, aby to utáhlo přes hodinu trvající stopáž a zároveň motivovalo k opětovnému poslechu. Fakt supr chlapy!
Tradiční melodický heavy metal, ovšem výborný. Na desce je vše v pořádku, kvalitním zpěvem počínaje a vymazlenou produkcí konče. V rámci žánru mohu jen doporučit, jen tomu chybí nějaká ta vlastní přidaná hodnota.
Zmar nad zmar. GRAVE DIGGER přestali být opravdu zajímaví někdy kolem alba "Ballads Of A Hangman" (2009) a od té doby už si vlastně jen zoufale tahají ze své riffové zastavárny, co jim dříve nepřišlo dost dobré. A tentokráte to tedy rozhodně dobré není.
Parádní švédský old school death, který se vrací v čase do devadesátek a servíruje správně dusivou porci švédské žánrové klasiky zarámovanou do charakteristického chrastivého zvuku. Tohle by mělo chutnat především fanouškům starých DISMEMBER a ENTOMBED.
Třetí album švédských mladíků přináší zároveň i jejich nejvyspělejší materiál. Přechod k velkému labelu z intenzity jejich groovem načichlého blackujícího thrashe pranic neubral, navíc skupina přidala ještě více šikovnosti při kompozici. Svižný poslech!